Pojem šedá zóna se používá jako označení lidí, kteří ani nebyli vyložení kolaboranti s komunistickým režimem, ani to nebyli disidenti, kteří dali najevo svůj odpor vůči režimu.

Problém všech obecných pojmů je v tom, že se do nich vejde příliš mnoho. Někdo kolaboroval jako nástěnkář, někdo jako udavač Stb a někdo byl přímo strůjce zločinného režimu. Disidentem se někdo mohl stát z politických důvodů, protože chtěl bojovat proti režimu, ale mohl tak skončit i kvůli tomu, že prostě jen chtěl normálně vykonávat svou profesi a narazil na strop, který jeho působení vládnoucí klika a její pochopové vystavěli. Pak, aniž to tak zamýšlel, se stal náhle i politickým odpůrcem, ačkoliv mu šlo třeba jen o korupci, životní prostředí nebo pravdivý popis historie.

Šedá zóna byli lidé, kterým se povedlo se přímé konfrontaci vyhnout a vytvořili si nějaký vlastní životní prostor, kam režim přímo nezasahoval. Ale mohl. Totalita se sice běžně popisuje jako stav, kdy režim zasahuje do všech oblastí života lidí, ale v praxi to samozřejmě není možné, protože důkladně hlídat nonstop miliony lidí není snadné a nejspíš ani možné. Podstata totality byla v tom, že režim zasáhnout mohl, kdykoli si to zamanul, a někdy to také udělal. Všechny není možné zavřít (pomineme-li uzavření hranic a pouštění ven do „nepřátelské, ale i „přátelské“ ciziny jen jakž takž spolehlivých, v osmdesátých letech už jsme sotva mohli cestovat i do Polska.). Je ale možné zavřít kohokoli, na koho se ukáže prstem, a není proti tomu obrany. Nemusel to být ani odpůrce režimu, mohla to být také „jen“ výstraha nebo msta za rodinné příslušníky a známé, kteří v odboji aktivní byli.

V šedé zóně se mohla dělat řada věcí, které se režimu nelíbily, ale nestálo mu za to, aby kvůli tomu dělal velký rozruch. Takto si mohl Václav Klaus pořádat své ekonomické semináře a šlo cvičit jógu vydávanou za tělesná cvičení nebo sehrát trochu odvážnější divadelní představení. Takových lidí bylo mnoho a tvořili páteř, která po pádu totality umožnila vzdor komunistickému zamoření společnosti přechod do normálního způsobu života. Není to nic, čemu bychom se měli vysmívat, spíše to bylo podle úsloví, že je lepší něco než nic. Nebyla to ovšem taky žádná heroická ctnost. Disidenti jsou palivo, bez kterého se vehikl nerozjede, šedá zóna byla olej, bez kterého by se stroj zadrhl.

Vystupovat z pozice nějaké nadřazenosti vůči lidem, kteří odvahu měli, a to v době, kdy se ještě nevědělo, že komunistický režim zhyne tak brzo a tak neslavně, jako to udělali Klaus, Jakl a Weigl vůči Jáchymu Topolovi, je dost trapné.

Klaus a spol. píší s narážkou na Topola a disidenty: „Je to stále totéž – lživé a kýčovité sypání si popela na hlavu a flagelantství, které u nás tak falešně kvetlo v jistých kruzích po listopadu 1989 a z něhož většina normálních lidí už dávno vyrostla. Mysleli jsme, že všechny ty bláboly o naší všeobecné morální devastaci komunismem a úžasných morálních altruistech, kteří nám přicházejí ze Západu pomáhat, už dávno vzaly za své. Ukazuje se, že tomu tak není. Znovu s nimi přicházejí zejména ti, kteří si za komunismu nárokovali nemalá privilegia a kteří mají pocit, že se jim jich v dostatečné míře nedostalo ani teď.“

Celý ten text trojice exhradních myslitelů je odporný.

U některých „šedých“ lidí jejich způsob přežití měl následky, které se netýkají nějaké odtažité oblasti morálky, ale docela praktických věcí, jako je třeba ekonomika.

Václav Klaus u nás (jako jeden z mnoha) budoval kapitalismus, ale současně se mu podařilo v očích mnoha lidí pojmy jako pravice a kapitalismus zdiskreditovat kvůli způsobu, jak to dělal. Výsledkem byla kultura kmotrů. Tento pojem Mirka Topolánka vynalezený v roce 2009 (Petr Nečas mluvil o „šedých eminencích“) se nakonec obrátil proti straně, které byl předsedou, jako by snad jiné strany také neměly své kmotry a jako by nebylo možné miliony a miliardy vydělat i nekmotrovským způsobem. Kradlo se hodně, ale oněch 500 miliard, na které se odhaduje částka, která zmizela v nesprávných kapsách kvůli špatnému zákonu o kuponové privatizaci, není upřímně řečeno zas tak vysoká. Ve všech středoevropských zemích se dělo to samé, takže jde spíše o sociální jev, než že bychom to mohli přičítat jen konkrétním viníkům, jejichž jména známe.

Klaus český kapitalismus a demokracii nakonec poškodil. Pokud v něm někdo vidí zachránce pravice, pak opak je pravdou. Tunelování a opoziční smlouva byly výsledkem cynismu, který byl tomuto typu lidí blízký.

Pokud se teď Klaus, Jakl a Weigl stavějí proti údajným povýšencům, měl by se podívat někdy do zrcadla. To jistě člověk, který jako první polistopadový prezident pozval komunisty do Lán, přátelí se s ruským kágébáckým režimem a vyhlásil nestoudnou amnestii, dělá často. Vidí tam ale něco jiného, než je originál. Povýšenecký technokrat, který teď kolaboruje s totalitou, a nikdy v životě moc odvahy neukázal, by měl ohledně disidentů raději mlčet. A pokud nemlčí (máme svobodu slova), tak ať se nediví.