Petr Pavel FOTO: Veronika Chválková, Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Veronika Chválková, Pavel Hofman / FORUM 24
Nadešla historická chvíle změny. Odchod Miloše Zemana na stránky dějepisu a nástup nového prezidenta Petra Pavla nejsou ani zdaleka jen prostou výměnou osob. Je to fundamentální změna, která logicky navazuje na parlamentní volby v říjnu 2021. Tato změna je přitom vyvrcholením letitého procesu, při němž se zastánci polistopadové svobody nejprve v malých hloučcích začali bouřit proti temnému komplotu Zemana s Andrejem Babišem, až se nakonec proti této buranokracii vzbouřila výrazná část české veřejnosti.
Prezidentství Petra Pavla je zatím nepopsaný list a lidé se nemají příliš oslavovat před tím, než splní svůj úkol. Může to vést i k tragikomickým situacím. Kupříkladu Barack Obama dostal Nobelovu cenu míru ještě dřív, než v roli amerického prezidenta oslabil svoji naivní politikou Západ, přispěl k rozložení mezinárodní bezpečnostní stability a tím pootevřel dveře ruské imperiální agresivitě, jejímž plodem je dnešní válka. Případná selhání českého prezidenta nemohou mít tak drastické důsledky, ale Miloš Zeman svojí kolaborací s Ruskem a Čínou rovněž přispěl jako trójský kůň k oslabení západní pevnosti. Už třeba jen jako špatný příklad toho, že paktování s agresory bylo ještě nedávno takřka normální.
Aniž bychom tedy Petra Pavla jako konkrétní osobu chválili ještě před tím, než stihl cokoli vážného udělat, můžeme s oprávněným uspokojením konstatovat, že kromě změny osoby probíhá v nejvyšším úřadu státu především totální změna silokřivek moci a vlivu.
Miloš Zeman byl jednak exponentem cizích mocností, což oprávněně navozovalo otázku vlastizrady, jakkoli by se těžko našla vůle i právní arzenál k jejímu stíhání. Kromě zahraničního zasahování do našich domácích věcí bylo ale prezidentství Miloše Zemana výrazem ještě jedné významné vlivové síly: byl to prezident českých oligarchů, respektive jejich oligarchického kartelu.
Na čínské i ruské politice Miloše Zemana měla zásadní zájem nejsilnější finanční skupina PPF Petra Kellnera a opakované jmenování Andreje Babiše ministrem a premiérem bylo ukázkou toho, jak Miloš Zeman respektuje vůli Agrofertu a dokáže s ním dělat pro sebe výhodné obchody. Jmenování současného guvernéra České národní banky Aleše Michla je ukázkovým projevem toho, že Miloš Zeman šel Agrofertu na ruku i v posledních měsících.
Je podstatné říci, že postkomunističtí oligarchové nejsou jen nějakou běžnou velkoburžoazií, jakou najdeme všude ve světě. Jde o osoby, jež využily předrevoluční totalitní struktury a vazby na porevoluční politiky k tomu, aby vedly výhodné obchody se státem a získaly od státu majetek, zakázky a dotace. Zeman byl od svého působení v roli premiéra úzce svázaný s klientelistickým a protekčním pojetím byznysu, jež nakonec vedlo k nestandardní a monopolní síle Babišova kolosu Agrofert, který účinně destruuje hospodářskou soutěž, stejně jako tu léta destruoval soutěž politickou včetně zrůdného znetvoření významných médií.
Petr Pavel není podporovaný žádnou zahraniční mocností a není zavázaný oligarchickému kartelu. Nakolik je vybavený osobní silou a také informacemi, že má tomuto oligarchickému kartelu odvážně čelit, to ještě nevíme. Ale víme, že jeho zvolení je výsledkem finanční podpory stovek středních i drobných sponzorů, mezi nimiž se síla případného většího hráče značně rozmělňuje a omezuje.
Když se podíváme, kdo zaplatil volbu Petra Pavla, tak je to vedle celé řady úspěšných, ale spíše středních podnikatelů, kteří mají zájem na standardní demokracii a evropských vazbách české ekonomiky, také široká veřejná sbírka, která má charakter akce „národ sobě“. V tom je velká naděje. Petr Pavel není prezidentem úzké skupiny vrcholných byznysmenů-oligarchů, kteří tu léta obchodovali s Ruskem a Čínou nebo se snažili monopolně ovládat domácí trhy jako Andrej Babiš. Za Petrem Pavlem nestojí ani neblahá uhelná lobby, které se líbily zdrcující názory Miloše Zemana na Green Deal, pakliže nebyly tyto Zemanovy názory spíše dokonce produktem působení této lobby.
Gradující atmosféra odporu proti východnímu autoritářství, jež vedla ke zvolení Petra Pavla prezidentem, začala protestem červených karet, masovými demonstracemi proti Babišovi a akcemi Milionu chvilek. Podílela se na ní stále se zvětšující síť občanských iniciativ a obnovená aktivita demokratických politických stran, které se nenechaly udusit v Babišistánu tak jako sociální demokracie. Máme prezidenta, kterého si demokratická část veřejnosti postupně vyvzdorovala.
Na druhou stranu je ale třeba říci, že celé období Zemana a Babiše je pro českou společnost zahanbující kapitolou a že nějakého hrdinství, občanské odvahy a rozhodného odporu tu bylo mnohem méně, než by měl vykazovat civilizovaný západní národ. Kolaborace intelektuálů a řady novinářů s Andrejem Babišem a částečná kapitulace demokratických stran v letech 2013–2019 nepatří k tomu, na co bychom mohli být jako Češi hrdí.
Právě proto je třeba mít k okamžiku nástupu nového prezidenta střízlivý vztah. Jistě, je to velký úspěch a projev jisté morální převahy české demokracie. Ale zároveň si stále musíme uvědomovat, že síly, jež chtějí zatáhnout českou společnost do minulosti, k autokracii, k oligarchii a k východnímu temnu, jsou velmi vitální a po nutných nepopulárních opatřeních vlády ke zmírnění alarmujícího růstu státního dluhu nepochybně dojde k nové renesanci populismu a k novému ohrožení demokratického kurzu země. Proto není čas ani prostor na sebechválu.
Nástup Petra Pavla do funkce hlavy státu je dobrou zprávou. Ale je otevřenou otázkou, jak se dále vyrovnáme s hrozbami, jež před námi stojí a jsou velmi vážné.
