Už několik měsíců se v médiích objevují zasvěcené analýzy toho, jak populistické a euroskeptické strany po květnových volbách do Evropského parlamentu promění evropskou integraci. Podobné obavy ještě posílila jednání, které „Bruselem nemilované“ strany vedou. Italský ministr vnitra Matteo Salvini třeba na konci minulého týdne navštívil Polsko, kde si s vládou notoval o spolupráci v unijních institucích.

Z mnoha důvodů se ale jedná o mylné obavy. Výsledkem evropských voleb a následné proměny Evropského parlamentu nebude „jinakost“, ale spíše paralýza a krize.

Aktuální odhady volebních výsledků vypadají zajímavě. Poprvé se může stát, že evropští socialisté a křesťanští demokraté v Europarlamentu nesloží většinu. Volební průzkum webu politico.eu ze začátku ledna jim přisuzuje pouze 310 ze 705 křesel, což oproti roku 2014 znamená pokles o 97 mandátů. Při započítání pobrexitové změny počtu poslanců tyto tradiční pilíře evropské integrace oslabí přibližně o 10 procentních bodů.

Strany a frakce, jež mají k současné podobě evropské integrace zásadní výhrady, tj. skupina Evropa národů a svobody (ENF) a skupina Evropa svobody a přímé demokracie (EFDD), naopak značně posílí. A to navzdory odchodu britské Strany nezávislosti Spojeného království, dosud nejsilnější složky EFDD. V EP se navíc zřejmě objeví asi padesátka poslanců ze stran, jejichž ideová profilace je nejasná.

Výsledkem bude značně roztříštěný Evropský parlament a zpomalení, ne-li rovnou paralyzování jeho činnosti. Jakákoliv vize se v něm bude prosazovat jen velmi obtížně a jeho nynější pozice promotéra další integrace může vzít velmi rychle za své.

Víme jen to, co nechceme

Fragmentace ale není jediným důvodem pravděpodobného ochromení parlamentu. Strany, které posílí, totiž představují mimořádně pestrý a v mnoha aspektech konfliktní konglomerát. Hovořit o něm jako o jednolitém bloku lze jen s velkou dávkou zjednodušení či manipulace.

Za prvé, euroskeptici se dokáží shodnout jen na tom, co v evropské integraci nechtějí, a to ještě spíše rámcově než konkrétně. Příkladem může být migrační krize, v níž je kritika italské Ligy severu motivována zcela jinými důvody než třeba postoj polské strany Právo a spravedlnost. Jinak řečeno, pod „ne Bruselu“ se skrývá desítka rozličných motivů, které často mají zcela protichůdné důsledky. (Euroskeptické a extrémně pravicové frakce jsou v hlasování už teď zdaleka nejméně soudržné).

Za druhé, pozitivních postojů, jež by napověděly, jak chtějí nové protestní strany integraci změnit, je velmi málo a namnoze se týkají jen referenčních hodnot typu rodina, tradice či národ. Důvodem je opět odlišná motivace, která má většinou původ v problémech domácí politiky. Představa, že by tvrdě euroskeptické a protestní strany dokázaly formulovat a prosazovat kompaktní politický program, obdobně jako socialisté a křesťanští demokraté, je nesmyslná.

Výsledky evropských voleb a složení Evropského parlamentu budou mít dopad i na složení Evropské komise, potažmo předsednictví Evropské rady. EU se tak možná stane obětí experimentu s přímými volbami a celkovou politizací, který začal v roce 1979 a od 90. let minulého století byl masivně protežován jako lék na evropský demokratický deficit. Politizace však od východního rozšíření v roce 2004 míří zcela jiným směrem, než by si elity 90. let představovaly. Nový evropský parlament po květnu 2019 proto integraci zabrzdí, ale jinou tvář ji nevtiskne.