Zkazky o tom, jak bude zle, lidé vnímají podle rozsahu předvídané zkázy. Pověsti o blízkém zdražení většinou otráví, pokud jde ale o revoluci a válku, záleží na tom, zda se někdo považuje za případného vítěze, nebo si slibuje od událostí pro sebe zisk. Nejlepší je ale konec světa, nebo aspoň zánik civilizace. To je hit.

Prognózování velké pohromy potěší. Má to několik důvodů.

Hlásání lepších zítřků už je zkompromitované. Čím větší utopie se kázala, tím byl výsledek tragikomičtější. Proto se zvěsti o pozemském ráji nepokládají za příznak zdravého rozumu. Když někdo líčí, jak bude zle, zní to moudře. „Ten člověk není naivka! Všichni přece vidíme, že vzduch smrdí, zdražuje se a mládež je zkažená.“ To všechno je navíc pravda, protože vzduch smrdí, mládež je zkažená a zdražuje se. To všechno někdy, někde, do nějaké míry, ale na získání názoru to stačí.

Pesimista zní důvěryhodněji než optimista, protože špatné zkušenosti si pamatujeme velmi silně. Pokud máme dobré, kazí nám to vědomí, že to bylo „kdysi“. Ze současnosti se moc radovat nemůžeme, protože ještě nevíme, jak to nakonec dopadne.

Pokud je o hlasy proroků. jen několik ukázek.

Abychom začali mezinárodně slavným jménem, Steve Hawking předpovídá, že během tisíce nebo deseti tisíc let přijde velká katastrofa a měli bychom se proto stěhovat na jiné planety.

Na to astrofyzik Jiří Grygar lakonicky poznamenal: „Odhadovat, co se stane za tisíc roků, je pohádka. Neumíme předpovědět ani na dvacet let dopředu. Podívejte se, jak rychle všechny předpovědi, které byly učiněny v minulosti, zastarávají. Vývoj jde vždycky jinudy. I jakmile se dá časový limit třeba jen padesát let, je to vždycky jalové. A taky se to nedá ověřit. To byste musel žít 10 tisíc let, abyste zjistil, zda se Hawking mýlil nebo ne. On je populární, a proto se k těmto věcem vyjadřuje.“ (Echo 24, 21. ledna 2016)

Jsou tu ale i hlasy z duchovních kruhů. Kardinál Dominik Duka: „Katedrála Notre-Dame je symbolem křesťanské civilizace, protože bez Francie si nemůžeme představit to, co nazýváme křesťanskou Evropou a západem. Jsem velmi rád, že se tato katedrála v duchu pařížského hesla zmítá, ale nepotápí se. Dává nám svým osudem symbolicky najevo, že i tak kulturně a objemově mohutná stavba se dokáže během několika málo minut otřást v základech, a že to stejné se snadno může stát i s naší civilizací.“ (Blog na Aktuálně.cz, 18. dubna 2019)

Vážně? Asi to není nejlepší symbolický příklad, protože Notre Dame se neotřásla v základech. I kdyby se na její obnovu nedalo ani euro, něco by z ní stálo i za tisíc let a mohly by se tam i konat bohoslužby, pokud by zrovna nepršelo. Ale je dobře, že primas ten příklad použil, protože právě na něm je vidět, jak jsou takové vize pochybné.

Ve skutečnosti není tak jednoduché, aby nějaká civilizace zanikla. Musela by být geograficky izolovaná, její původní obyvatelstvo z převážné většiny zmizet a nesmělo by po ní nic zůstat.

Oblíbeným příkladem je poukazování na osud Římské říše. Ta zanikla dokonce několikrát. Protože se rozdělila na dvě části, rozpadla se nejdříve její západní část a potom (jako Byzantská říše) stále zmenšovala její východní, až se úplně rozplynula. Ve skutečnosti ale zůstalo to, co bylo jejím „genetickým kódem“, myšlení, právo, model organizace. Přímým dědicem Římské říše je katolická církev, která zachovala její organizační strukturu, kde papež a biskupové zrcadlově odráželi její instituce, umožnila přežít jazyku, který pak ovlivnil národní jazyky, zůstalo tu křesťanství a právo. Z Byzance přežilo ortodoxní křesťanství. Říše se ostatně jakýmsi způsobem obnovila ve středověku, aby pak zase zanikla.

Je dobré si uvědomit, že my sami jsme potomci především těch barbarů, co byli před branami a vnější tvář impéria zničili, nikoli potomci Římanů, takže není jasné, proč se považovat za poražené. Leda snad v tom, že nám ta domněle mrtvá říše stále ještě vládne i z pomyslného onoho světa zesnulých institucí, kam se odebírají říše, státy, velkofirmy, strany, uliční výbory a spolky na záchranu světa. Takže kdo je tady vítěz?

Ani Sovětský svaz se nerozpadl tak, jak bychom snad chtěli, když vezmeme v úvahu všechno zlo, které tato říše měla na svědomí. Ani nemohl, byl to jen historický převlek carského Ruska, takže se všechno vlastně vrací do starých kolejí. Velkoněmecká říše ovšem zanikla, ta ale se vším všudy trvala asi tak dvanáct let a ty poslední roky už se na ni nedalo moc vsadit.

Přežít může samozřejmě jen to, co existuje. Křesťanství je jedno, v jaké říši nebo zemi existuje, stejně jako je to jedno islámu nebo buddhismu a judaismu. V podstatě každému velkému myšlenkovému proudu je to jedno. Otázku je, co by přežilo, kdyby se rozpadla naše civilizace a měla se vtělit do nějaké jiné. Bylo by to křesťanství? Nejspíš ano, byť nejspíš v jiné podobě, protože ono má každé století trochu jinou podobu. Liberální demokracie? Může a nemusí. Jako ideál ano, zda jako praxe, v tom je na tom stejně jako velká náboženství. Záleží na tom, jestli jí lidé budou věřit.

Kardinál Duka píše: „… protože bez Francie si nemůžeme představit to, co nazýváme křesťanskou Evropou a západem.“

Samozřejmě můžeme. Není jasné, proč bychom měli křesťanskou Evropu a cokoli křesťanského ztotožňovat s něčím tak nahodilým, jako je vznik nějakého státu. Kdyby nebyli Frankové, byl by to někdo jiný a někde jinde, ale nejspíš někdo podobný na tom samém místě, vznikl by možná jiný stavební sloh, jiné kroniky, povstali by jiní světci. Bůh není ve smyslu národního božstva Bohem Francouzů, Poláků, Angličanů. V tomto smyslu není Bohem nikoho, protože pak by nemohl být Bohem všech. Ale protože někteří předpokládáme, že je, Západ by nejspíš vznikl, jen s jinými jmény a trochu jinými čárami na politických mapách.

Ale pokud se někdo nemůže dočkat, máme dobrou zprávu. Nějaký zánik a krize přijdou, jako přišly vždycky. Jen neztrácet naději, kdo si počká, ten se dočká.