Přečtěte si, proč v Česku neumíme využít potenciál finančních prostředků z Evropské unie. Jde přitom o peníze nás i všech evropských daňových poplatníků.

Rozpočet Evropské unie je klíčovým zdrojem investic v celé Evropě. Podporuje mnoho oblastí, jako je věda, výzkum, kultura, vzdělávání či zlepšování dopravní infrastruktury. Společný rozpočet také umožňuje projekty, na které by jednotlivé členské státy neměly peníze, například navigační systém Galileo, díky kterému bude Evropa do několika let nezávislá na americkém GPS. V Česku ale neumíme využít potenciál, který nám evropské prostředky nabízí. Jedním z hlavních důvodů jsou podvody s dotacemi a systémové chyby, které je umožňují. Objem takovýchto podvodů za poslední roky strmě narostl, mezi lety 2017 a 2018 došlo ke zvýšení o 200 %.

V tomto článku se zblízka podíváme na to, jak rozdělování evropských peněz probíhá a kde v Česku děláme zásadní chyby.

Jde o peníze nás i všech evropských daňových poplatníků. Rozpočet EU totiž z velké části tvoří příspěvky členských států. Ty se „dají na hromadu“ a přerozdělí tak, aby z toho profitovali všichni. Česká republika patří mezi státy, kterým se každý rok z evropského rozpočtu vrátí víc, než do něj přispějí. V roce 2019 jsme do EU odvedli 51 miliard korun a obdrželi 119 miliard korun, což činí čistý zisk 68,5 miliardy korun.

V čem je problém?

1. PROBLÉMY NA MINISTERSTVECH:

Jednou ze dvou největších položek evropského rozpočtu je politika soudržnosti, která vyrovnává rozdíly mezi regiony a podporuje jejich rozvoj. Pro žádnou skupinu totiž není dobré, když je na tom jeden člen výrazně hůř než ostatní. Tato politika se uskutečňuje skrze evropské investiční a strukturální fondy, které rozdělují ministerstva jednotlivých států. Místní úředníci by totiž měli nejlépe vědět, co danému regionu chybí. Česko mělo v letech 2014–2020 z těchto fondů k dispozici přes půl bilionu korun (24 miliard eur).

Problém se systémem správy evropských peněz lokálními ministerstvy spočívá v tom, že není stavěn na tak masivní střet zájmů, ke kterému jsme dospěli v České republice. V Česku to vypadá tak, že o dotacích pro firmu Andreje Babiše rozhodují jeho lidé na ministerstvech. Na ministerstvu financí pak jeho lidé provádějí kontrolu toho, zda byly dotace správně vyplaceny.

Jedním příkladem za všechny je Státní zemědělský a intervenční fond (SZIF), který přiděluje evropské zemědělské dotace a který je podřízen Ministerstvu zemědělství. Fond dlouhodobě vykládá veškeré předpisy tak, aby mohl firmám Andreje Babiše vyplácet sporné dotace. V jeho dozorčí radě navíc sedí dva poslanci za hnutí ANO a bývalá manažerka Agrofertu. Úřad, který by měl bránit zájmy českých i evropských daňových poplatníků, jde na ruku podnikateli, který využívá mezer v zákoně k tomu, aby udržel při životě svůj obří byznys.

Ministerstva spravují přibližně 80 % peněz z evropského rozpočtu. Zbytek rozděluje Evropská komise ve formě grantů nebo výhodných půjček, které bohužel Česko spíš přehlíží.

2. NETRANSPARENTNOST:

Zjistit, které firmy dostaly evropské peníze a kolik, je oříšek. Státní správa je v informování o rozdělování veřejných financí skoupá. Například SZIF od roku 2017 zveřejňuje informace o příjemcích dotací jen za uplynulé dva roky. Informace o příjemcích zemědělských přímých plateb zmizely v roce 2017 z jeho webu úplně. Skuteční majitelé firem se navíc často schovávají za složité vlastnické struktury. V Česku sice existuje registr, který majitele eviduje, je ale neveřejný. Na Slovensku podobný registr také existuje, funguje v režimu dostupném všem a vyčteme z něj například, že je Andrej Babiš vlastníkem holdingu Agrofert.

Skutečného příjemce dotací často nezná ani Evropská komise, tedy ta instituce, která peníze státům dává a je zodpovědná za kontrolu. Musí zjišťovat informace od místních ministerstev, což je časově nákladné a složité. Vysledovat, jaké jsou například finální příjmy holdingu Agrofert z evropského rozpočtu, je „zábava“ na dlouhé hodiny, neexistuje totiž ani veřejný seznam všech firem, které pod něj spadají (čítá jich stovky a seznam se neustále proměňuje). Řešení je přitom jednoduché – členské státy by měly zveřejňovat seznam konečných příjemců dotací z evropských fondů v jednotném formátu. Jinde to jde, proč ne v Česku?

3. STŘET ZÁJMŮ:

Andrej Babiš sedí na dvou židlích. Z funkce premiéra se podílí na rozhodování o nastavení dotačního systému a jeho firmy z něj zároveň čerpají obrovské množství peněz. V roce 2017 byl novelizován český zákon o střetu zájmů, známý jako „lex Babiš“, podle kterého dotace nemůže dostat firma, ve které veřejný funkcionář nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl alespoň 25 %. Babiš Agrofert a další svou společnost SynBiol rychle převedl do svěřenských fondů, ve kterých je ale nadále příjemcem veškerých zisků firem a na které jednoduše dohlíží jeho manželka a právní zástupce.

Audit z konce roku 2019 potvrdil, že premiér porušil české i evropské předpisy o střetu zájmů a nadále ovládá holding Agrofert. Tady se nabízí jediné řešení – Andrej Babiš si vybere mezi politikou a podnikáním, takže své firmy buď kompletně prodá, nebo rezignuje. Také by se neměl účastnit dalších vyjednávání o rozpočtu, protože je těžké oddělit, zda prosazuje zájmy České republiky, nebo svého byznysu. Střet zájmů se netýká jen českého premiéra. Evropská unie se zabývala i střetem zájmů ministra zemědělství Tomana, jehož rodina podniká v zemědělství a čerpá evropské dotace.

4. VYMAHATELNOST:

Evropská unie má dva orgány zaměřené na vyšetřování podvodů – Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO). Každý příjemce finančních prostředků EU by měl podléhat kontrole těchto dvou orgánů a vnitrostátní soudy by měly povinně brát jejich závěry v úvahu.

Správní vyšetřovací orgán OLAF může v tuto chvíli konstatovat, že se stal podvod, nemůže ale ovlivnit, zda bude potrestán. Pouze 36 % z jeho vyšetřování vyústí v obvinění na vnitrostátní úrovni, obzvláště nízký podíl obvinění najdeme v Bulharsku (8 %), Česku (14 %) a Německu (21 %). OLAF se například zabýval kauzou Čapí hnízdo a konstatoval, že existuje podezření z dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Unie. Jeho závěry ale zpochybnil státní zástupce Jaroslav Šaroch a stíhání zastavil.

V listopadu začne plně fungovat druhý z orgánů, úřad Evropského veřejného žalobce, který bude řídit trestní vyšetřování. Bude moct například zatýkat podezřelé a zmrazovat účty, což by mělo přinést úspěšnější stíhání finanční kriminality a pomoct vymáhat ztracené peníze. Pět členských států (Dánsko, Maďarsko, Irsko, Polsko a Švédsko) ale úřadu nechce umožnit vyšetřování podvodů na jejich území. Častým argumentem je, že by pravomoc k trestnímu stíhání měla zůstat státu. To hraje do karet Viktoru Orbánovi v Maďarsku, který sice dlouhodobě čelí obvinění z korupce, nejvyšší státní zástupce Peter Polt (z Orbánovy politické strany Fidesz) ale nikdy nezahájil vyšetřování. Petici za připojení se k EPPO v Maďarsku podpořilo 680 000 lidí.

5. NASTAVENÍ ZEMĚDĚLSKÝCH DOTACÍ:

Druhou velkou položkou evropského rozpočtu je Společná zemědělská politika, která od šedesátých let podporuje konkurenceschopnost evropských zemědělců. V roce 1985 tvořila 74 % evropského rozpočtu, v roce 2019 už „jen“ 37,4 % a očekává se, že se bude nadále snižovat.

Většina peněz z programu je vyplácena skrze tzv. přímé platby, které dostávají zemědělci podle rozlohy obdělávané půdy. Prakticky to znamená, že ten, kdo má nejvíc půdy, dostane nejvíc peněz – 80 % prostředků z programu putuje 20 % největších zemědělců. Česko drží unijní prvenství ve velikosti zemědělského podniku – 133 hektarů. Pro srovnání, slovenské farmy mají průměrně 80 hektarů, rakouské 19 hektarů a rumunské dokonce 3,7 hektarů. Namísto aby program podporoval malé, začínající nebo ekologické farmáře, jde na ruku velkofarmářům, kteří v zemích Visegrádské čtyřky po pádu minulého režimu skoupili státem vlastněnou zemědělskou půdu.

Na Slovensku vznikla okolo systému zemědělských dotací mafie, Viktor Orbán v Maďarsku stejně jako Andrej Babiš u nás zemědělské dotace využívá k upevnění své moci a válcování konkurence.

Co bude dál?

Před Českou republikou teď leží otázka, jestli občané zaplatí za Babišovy podvody s dotacemi. V Česku se totiž schválená dotace nejdříve zaplatí z našeho rozpočtu, úřady pak požádají o proplacení Evropskou komisi. Pokud je vše v pořádku, Komise peníze proplatí nazpátek. Kdyby odmítla některé částky proplatit, mají české úřady možnost tuto dotaci chtít zpátky po konkrétní firmě, která ji čerpala. Kdyby ale bylo shledáno pochybení na straně úředníků, nebo dokonce v nastavení celého systému, zaplatili bychom tučnou pokutu ze státního rozpočtu, kterou bychom po podvodnících zpátky chtít nemohli.

V Evropském parlamentu jsme v červnu 2020 prosadili tzv. rezoluci Babiš, které je jasnou výzvou Evropské radě, aby vyřešila problémy se střetem zájmů evropských politiků. Pokud nebude na usnesení reagovat, čekají ji perné chvilky. Součástí usnesení je také řada doporučení Evropské komisi, prostor pro zlepšení totiž rozhodně není jen v Česku. Evropská komise by měla například zavést transparentnější registry a zveřejňovat seznamy největších příjemců finančních prostředků z dotací na zemědělství a soudržnost. Více informací o přelomovém usnesení najdete zde.

Autor je europoslanec za Piráty.