Jsme země plná paradoxů. Sami děláme nepořádek, ale vadí nám, když ho dělá někdo jiný, bojíme se muslimů a přitom jim běžně říkáme „islamisté“, před nimiž právě utíkají, posmíváme se jim, že vypadají hrozně, a zároveň máme strach, že nám budou svádět naše ženy, nadáváme, že nám budou uprchlíci brát práci, a jedním dechem dodáme, že pracovat určitě nebudou.
Ovšem zdaleka největší paradox je, když nás oblévá hrůza z toho, že by mohly být pošlapány naše křesťanské hodnoty. Najednou voláme po Kristu! Mám pocit, jako bych šla jeden večer spát a druhý den se probudila v jiné zemi. Ještě jsem totiž nezapomněla na masivní odpory proti církevním restitucím, na to, jak byli donedávna všichni věřící považováni za slaboduché, protože kdo by věřil „ve vousatého dědu, sedícího na mraku“ (jedna z rozšířených představ ateistů), na všechny, kteří měli plná ústa „pánbíčkářů“ a „ černoprdelníků“, na poloprázdné kostely, protože přece nikdo nebude šaškovat v lavici a koukat se na to, jak před ním chlap v bílém hábitu mává kouřící kabelkou. A vida, znenadání jsme všichni křesťany! Tedy už ne jenom o Vánocích, kdy si z tradice skočíme na půlnoční, protože je v chrámu „taková hezká atmosféra“, ne jen o Velikonocích, kdy pečeme jidášky a zdobíme je kříži, aniž bychom kolikrát věděli proč. Teď jsme křesťany pořád! Hlavně na internetu.
[ctete]26507[/ctete]
Realita zatím malinko pokulhává. Zatím jsem si nevšimla k prasknutí narvaných kostelů a nedostatku hostií (to je ta malá oplatka bez chuti, kterou věřící po mši slupnou jak malinu, protože nesnídali a mají už strašný hlad). Ale co není, může být a asi i bude. Když to tak totiž půjde dál, možná se stane to, že budeme chtít houfně křesťanské hodnoty nejen virtuálně chránit, ale i žít! Amen. Řekl Bůh. Neboli „staň se“! Takže předpokládám, že nově nabytá křesťanská víra se brzy zhmotní v činy a pak nás čeká problém. Doteď nám totiž stávající sakrální stavby a počty kněží stačily. Jenže jakmile se všichni noví věřící (a pán Bůh zaplať za ně!) přesunou od klávesnic do lavic, místa bude asi málo. Chybět bude zřejmě také personál i tělo a krev Kristova (to jsou ty oplatky a víno). Bude možná nutné začít stavět nové kostely, posílit výrobu hostií, založit nové vinice, zaměstnat švadleny na šití kněžských a ministrantských rouch, bude se o tom mluvit, psát… zkrátka bude to mazec a veliké pozdvižení.
Ale to je u zázraku přece normální. A že se zázrak stal, o tom není pochyb. Jak jinak by se totiž jedna z nejateističtějších zemí na světě mohla během pár týdnů proměnit ve středoevropskou baštu křesťanství? Buďme za to ale rádi. A modleme se, aby nám to dlouho vydrželo!
