V jedenadvacátém století došlo ke společenským posunům, které zproblematizovaly jeden ze základních pilířů zastupitelské demokracie. Pudově volící skupina voličů, konkrétně voliči nalákatelní hesly, přestali volit ty, kteří by lépe než oni sami zvládli hájit jejich zájmy.  Místo toho volí ty, kteří jsou jim nejpodobnější, kteří vypadají, myslí a mluví jako oni sami.

Dostáváme se do fáze demokracie, kdy pudově volící volič nevolí své elity (obsah tohoto pojmu je dnes navíc velmi zproblematizován), ale své zrcadlové obrazy. Neúspěšní, nevzdělaní a ukřivdění nevolí do politiky ty, co jejich neveselou pozici pomohou zlepšit, ale ty, kteří jako oni křičí: „Všechny naše neúspěchy zavinili ONI!“ Tímto mechanismem se však k řízení věcí veřejných nedostávají elity, ale zoufalci. A už je to dost vidět.

Dále čtěte

Předplatné s dárkem: Předplaťte si Týdeník FORUM, pojďte na koncert a dostanete vstupenku zdarma

Kupte si roční předplatné Týdeníku FORUM za zvýhodněnou cenu spolu s lístkem na koncert 30 let bez okupantů PRAŽSKÝ VÝBĚR…

Současnost je poznamenána základní nedostupností hrdinů. Tato epocha jakoby neuměla rozpoznat své vlastní elity, lidé nemají ke komu vzhlížet, nevědí, koho považovat za kompetentního, a „elity“ zastávající elitní postavení ve společnosti – od premiéra k řadovému poslanci sněmovny – jsou často doslova odstrašujícím příkladem. Agent Bureš v premiérském křesle a poslanec Flákanec Volný jsou zásadním potvrzením výroku, že neumíme rozpoznat své vlastní elity a svěřit jim rozhodování o věcech veřejných .

Masarykova demokracie

Jsem z komunistické rodiny. Od maminky jsem se dozvídal, že žiji v nejspravedlivějším, nejlepším a nejúžasnějším zřízení na světě, zatímco v západním Německu nezaměstnaní hladoví. Moje babička, na rozdíl od mé matky velmi slušný člověk, mi ovšem vyprávěla o panu (podtrhuji – vždy říkala „panu“) prezidentovi Tomáši Garrigue Masarykovi. Za první republiky volila poslance těch stran, které ho podporovaly a volily za prezidenta. Vysvětlovala mi také, proč. Byla prostá žena, vyučená knihařka v maloměstském Jindřichově Hradci, která po svatbě nepracovala a starala se o domácnost. A byla na to, že ji manžel nádražák uživí a ona nemusí pracovat, velmi hrdá. Vyprávěla, jak byl tatíček Masaryk okouzlující, přiznávám, že to trochu smrdělo kultem osobnosti, ale jádro jejího sdělení, jádro příčin jejích volebních preferencí by šlo zformulovat takto: „Pan prezident Masaryk nás zastoupí a ochrání naše zájmy. Je to důvěryhodný, slušný a vzdělaný člověk, který bude naše zájmy hájit lépe, než bychom to uměli my, protože je profesor. Tak tam nahoře umí mluvit s pány, my ne.“

Toto byl princip zastupitelské demokracie. Stál na důvěře lidí, prostých lidí jako moje babička, že elity, univerzitní profesor Masaryk, budou umět její zájmy – zájmy vyučené ženy v domácnosti z malého města – hájit a zastupovat mnohem lépe, než by to zvládla ona sama. Chápala, že pan profesor bude vědět líp, co udělat v oblastech, kterým (jako většina z nás) vůbec nerozumí. Ekonomika, řízení státu, státní rozpočet – o ničem z toho nevěděla ani zbla (stejně jako já). Uvědomovala si, že tomu nerozumí, stejně jako si to uvědomuji o mnoho let později já. A viděla důvěryhodné elity. Jenže ty já v této zemi dnes už bohužel ve větším množství nevidím.

Epocha rozmazaných elit

Dnešní doba zcela rozmazala pojem „elita“. Vím, že řada lidí toto konstatování nerada uslyší, ale žijeme v době, kdy skutečně jeden typ elit vládne. Jsou to elity finanční. A není třeba ukazovat jen na Babiše, i když zcela nesporně jako druhý nejbohatší Čech finanční elitou je.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Stav médií – oligarchizace většiny tisku a rozhlasových či televizních kanálů – je realitou, a na médiích je to vidět. Mediální moc a usměrňovatelé veřejného mínění, kromě facebooku a několika málo opozičních médií, už jsou pod kontrolou finančních elit české země. Považuji za poněkud pumprdentlich, že Babiš je elitou, protože si nahospodařil díky svým vazbám z jeho komunisticko-agentské minulosti. A nejsem ochoten nahrabání peněz stylem, který pan premiér předvedl, chápat jako kompetenci k řízení státu. Přesto stát řídí. Takže finanční elity – i když si umí své zvolení zaplatit marketingem – zjevně dobrými hospodáři a kormidelníky lodě státu nejsou.

Akademické elity se na to…

Po třiceti letech se musela česká politická scéna vyrovnávat se zásadními útoky proti demokracii. Od opoziční smlouvy až po teatrální policejní šťáru na vládě kvůli až komickým prohřeškům jedné sekretářky. Politická sféra vinou těchto stále se opakujících trapasů ztratila věrohodnost, a do politiky se zas až tak moc nikomu nechce. Jít do politiky totiž může znamenat pro lidi z akademické, univerzitní sféry zásadní poškození pověsti. A také zcela zásadní zhoršení kvality jejich života. Bavit se na semináři se studenty nebo bavit se v poslanecké sněmovně s Flákancem Volným – co byste si vybrali vy?

Já mám zcela jasno, čas strávený s Flákancem bych považoval za ztracený. A profesoři našich univerzit to podle mého hlubokého přesvědčení budou vidět podobně. Stejné je to s účastí žen v politice. I když ženy (jak ukazují i ženy v naší politice) mívají méně skandálů a praskne na ně méně zlodějen než na jejich mužské kolegy v politických funkcích, je jich v politice málo. Ženy totiž mají průměrnou inteligenci vyšší než muži, a tak, obávám se, nelze ani předpokládat, že by se do politiky hrnuly někdy v budoucnosti.

Umělci v politice jsou fajn, když jsou ve spojení s nějakou skupinou, co tu politiku prakticky zařídí. A oni, herci či zpěváci, té politice díky své popularitě zajistí reklamu. Přímý výkon politiky umělci bude však nadále problém, protože talent ke zpěvu či činohře s talentem k výkonu sociálně nesmírně náročné politické práci nechodí ruku v ruce. A na žádné další elity, které by mohly zaujmout lid, si bohužel neumím vzpomenout.

Podobnost, nikoli náhodná

Dnes se důvěře lidu kromě ANO těší hned několik jedinců a kolem nich semknutých politických uskupení.  SPD Tomia Okamury, nenapravitelní komunisté a, jako nejlepší ilustrativní příklad, sympatizanti a příští voliči Volného bloku bezrouškového poslance Volného. Fanoušci jeho předních kandidátek Bobošíkové a Csákové, a především jeho volebního partnera – Tomáše Vandase z Dělnické strany sociální spravedlnosti, nástupnického subjektu soudem zakázané Dělnické strany. Až by se chtělo říct, že jde o lid této země s Vysokou školou života a pupkem.

Nedávno jsem náhodou narazil na jejich demonstraci, a musel zkonstatovat, že řada účastníků mužského pohlaví byla prostě panu poslanci Volnému typově a vzhledově podobná. Byli to andropauzální muži s pivními břichy, kterým z očí sálala a v hulákání hesel zaznívala jejich nenávist rozhněvaného bílého muže.

Na rozdíl od Volného, který občas dodržuje dress code sněmovny, byli tito rozhněvaní gentlemani oblečeni do kapsáčových kraťasů imitujících maskovací oděv, s ledvinkami na břiše, a stáli tam v ošlapaných teniskách. V zimní verzi pak v mikinách s šálou svého oblíbeného sportovního klubu, jako pan poslanec na slavném snímku s Tomiem Okamurou. Kde ale nemá šálu fotbalistů, nýbrž SPD. Sympatizanti Volného byli jednoduše Volnému fyzicky podobní. Volí tak osobu co nejpodobnější tomu, co vidí ráno v zrcadle. Volí obraz sebe sama.

Lid a řízení státu

Naše země je best in covid, best in vyvádění peněz z evropských dotací do koncernu předsedy vlády a best in v sprostotě nejvyšších činitelů. A já se obávám, že tato nelichotivá prvenství jsou výsledkem toho, že zde již nevládne zastupitelská, ale reprezentantská demokracie. Režim, kde nevládnou lidem zvolení zástupci, ale reprezentanti. Nejtypičtější jedinci z lidu. Průměrný reprezentant lidu má průměrné vzdělání lidu (Vysoká škola života), průměrnou lidovou zodpovědnost (na vše, o čem si myslí, že mu to projde, kašle) a průměrnou etiku lidu (když si myslí, že mu to projde, krade). Jenže s takovým backgroundem prostě nelze řídit stát. Neumějí to. Dokonce ani jako firmu.

Politika se u nás nezmění, dokud společnost nevygeneruje důvěryhodné elity, které by opět mohly nejen lid, ale i lidi legitimně zastupovat. Ne pouze reprezentovat jako Volný. Bez takových elit totiž není koho volit.