ROZHOVOR / Martin Kadlec v Kukačkách, Emerich Rath v Posledním závodě a teď – Miloš Forman. Marek Adamczyk ještě ani neuklidil lakovky ze StarDance a už přijal novou výzvu: bude s Patrikem Děrgelem alternovat roli slavného českého filmaře v představení na Kampě s jasným názvem Forman.

Krásná i těžká nabídka. Známé, nedávno ještě žijící osobnosti se nehrají snadno. Když se řekne Miloš Forman, co vás napadne jako první?

Ctižádostivý a přitom laskavý chlap, který dělal jen věci, kterým opravdu věřil. A uměl si za nimi jít. Filmu a filmové pravdě podřídil všechno. Taky velký vypravěč a milovník žen.

Které to s ním neměly lehké.

To je pravda. Nevím, jestli vůbec tušily, do čeho s ním jdou – že prioritou bude vždycky film. Myslím, že si uvědomoval, že má vůči některým blízkým, které zanechal doma, určitý dluh. Ale že toho nelitoval – bylo to jeho pevné rozhodnutí. Nevím, odkud to je, možná z jeho pamětí, které se propsaly do našeho divadelního textu na Kampě, ale je tam mimo jiné citace, že „rodinu může mít každý natěrač nebo kuchař. Ale natočit dobrý film umí jen někdo“. Věřil, že když se vydá cestou filmaře, tak dokáže výjimečné věci a tomu podřídil zkrátka všechno.

Jakou vlastnost byste si od něj vypůjčil, kdyby to šlo?

Pro mě bylo vždycky nejtěžší vybalancovat tah na bránu, kdy si člověk něco usmyslí, jde si za tím a nenechá se strhnout nebo odradit okolnostmi. Forman to tak měl – nasměroval si to a šel. Přitom si ale podle mě uvědomoval i hodnotu obyčejného života a vztahů a dokázal to vyrovnávat. Když pracoval, byl tím úplně pohlcený, nic jiného neexistovalo. A když měl pauzu, uměl si užít život naplno. Tohle bych chtěl umět.

Bojujete s disciplínou? Nebo jste váhavý střelec?

To ani ne. Nechci říct, že to mám obráceně, ale řekněme, že to je balanc, který se snažím udržovat i ve svém životě.

Je to podle vás i důvod, proč uspěl jako jediný český filmař v zahraničí? Včetně oscarového triumfu?

Jediný určitě není, ale asi nejproslulejší. Nedávno jsme o tom s kolegy přemýšleli a zjistili jsme, že je na světě jen 21 režisérů, kteří mají – tak jako on – dva režijní Oscary. To není zase tak moc. Je spousta filmařů, kteří mají velké ego a ambice, stejně jako to měl Forman, ale ne každý dokáže tyhle svoje vlastnosti dostatečně ukočírovat, aby ho jen nezaslepily ve vlastní samolibosti. V tom byl výjimečný.

Budou v představení všechny jeho klíčové ženy?

Ano, kromě Martiny Formanové. Končíme u filmu Amadeus, v němž našly autorky zásadní moment, kdy se pro naše představení jeho cesta uzavírá. Byl to jeho velký triumf a parádní návrat, protože přijel film natočit do Prahy.

Bude tam humor?

Bude. Stejně jako v jeho filmech. 

Režisérky představení vycestovaly v rámci příprav i do New Yorku, do proslulého hotelu Chelsey, kde strávil Forman šest chmurných měsíců, kdy neměl do čeho píchnout. Nelákalo vás se tam taky podívat?

To víte, že jo. Kdybych měl čas, jedu hned. Je to podle fotek magické místo. My se s Evou do Ameriky shodou okolností letos chystáme, jen na špatný břeh – na západní.

Miloš Forman prožil v Chelsey asi nejkrizovější tvůrčí období, kdy podle svých slov nevylezl půl roku z postele. Zkoušel jste si představit, že byste tím prošel? A nezabalil to?

 Je to taky vítězství ducha zažít něco podobného. Pro mě je to další potvrzení toho, jak si věřil. Myslím, že řada lidí by to asi opravdu zabalila. Byl na dně a neměl sílu jednat, ale nevzdal to. Zásadně mu ale pomohli i jeho tamní přátelé a filmaři, jako třeba Ivan Passer.  

Dokázal by vůbec dnešní český filmař ustát podobnou tvůrčí depresi?

U nás hlavně nikdo na tuhle depresi nemá peníze.

Co prosím?

No kdo si může dovolit být šest měsíců v depresi a nic nedělat? Podle mě se to zažít dá, ale málokdo by pak asi našel sílu odrazit se od ní k nějakému vrcholu a úspěchu. To už si dříve najdou nějakou jinou práci. Nechci to srovnávat se současnou Amerikou, spíš bychom to asi měli poměřovat obdobím 70. let, ale u nás mám pocit, že jsou producenti často netrpěliví. Chtějí rychlý, pokud možno zaručený výsledek. Ale každý Forman k úspěchu potřebuje nějakého Saula Zaentze, který v něj věří a umožní mu zazářit.

Možná je také problém, že čeští filmaři nejsou až na řídké výjimky ochotní jít do existenčního diskomfortu. Také proto pak nevznikají silné domácí filmy.

Těžko říct. Ale myslím, že nejmladší filmaři jsou na tom už jinak než ti před nimi. Umí si počkat, věci promyslet, nechtějí rychlý výsledek a úspěch.

Kdo třeba?

Třeba Pavel Soukup, který nedávno natočil Metodu Markovič: Hojer. Nebo Ondřej Hudeček, který právě chystá svůj celovečerní debut. Trvalo mu to dlouho, ale nevzdal to. Naší generaci se tvrdilo, že má dveře dokořán a může začít žít, může všechno. Ale jedna věc je to slyšet a druhá věc je dokázat se podle toho zachovat.

Možná vás časem převálcovala konzumní společnost. Mimochodem, to mluvíte o pětatřicátnících?

Ano. Mně je šestatřicet. Ti mladší to už podle mě umí líp.

Jaké měla vaše generace sny?

Že bude mít mezinárodní úspěch, že bude svobodně tvořit a nebude se muset podřizovat nějakému systému. Ale moc jsme nevěděli, jak na to. Generace před námi na tom byla ještě hůř. Polovina těch podnikavých lidí, kteří chtěli po revoluci konečně žít ten kapitalistický svobodný sen, skončila v dluzích nebo ve vězení, druhá polovina se stala šéfy vlivných firem. Zbytek byl dezorientovaný, vyčkával a neuměl pružně zareagovat na rychlé společenské změny.

Vy ale na tom asi nejste s realizovanými sny tak špatně, nebo se pletu? Jak vnímáte svůj současný status quo, kariéru i soukromí? 

Vnímám oboje dobře. Nikdy jsem nebyl primárně orientovaný na slávu a ceny. Bylo pro mě důležité být mezi lidmi, se kterými je mi dobře, dělat práci, která mi jde a která mi dává smysl. To ostatní, řekněme profesní výsledky, chápu už jen jako bonus. Podstatné pro mě bylo mít to dobře nastaveno. Abych si mohl říct: jo, tohle je život, kterému věřím a který odráží mé hodnoty. A to se mi myslím podařilo. Jsem samozřejmě pořád na nějaké cestě, mám svoje plány a sny, ale ta cesta k nim je to, co mě naplňuje.

Týká se to i soukromí, pokud se mohu zeptat? Vaše partnerka Eva Adamczyková je elitní sportovkyně, olympijská vítězka, jak moc se vaše světy potkávají a kolik energie do toho vkládáte?

Máme leccos společného – naše pracovní režimy jsou nepravidelné, v tom si rozumíme a chápeme se. U Evky je určité specifikum jen v tom, že její kariéra je ohraničená věkově, je jasné, že do padesáti ji dělat nebude. Ale ona je v tomhle smyslu pevně ukotvená a má jasno, že po sportu přijde zase jiný život.

Když se náhodou doma potkáte, co běží častěji v televizi: sportovní přenos, nebo Hamlet s Branaghem?

Film. Nebo seriály. A hodně taky koňská videa, když se dostane Evka k televizi dřív než já. Ona samozřejmě ráda sleduje sport a já se k ní sem tam přifařím. Ale obecně je to víc dramatická tvorba, abych tak řekl. Pokud jde o sport, radši ho spolu provozujeme.

Díky ní jste asi v lepší kondici. Vím, že se vám to hodilo i při trénování před filmem o Hančovi a Vrbatovi Poslední závod. Ještě běháte?

Já běhal už předtím. Ale to víte, že jsem získal díky filmu i díky Evce lepší kondici. Na běžky občas vyrazím, taky rád sjezduju. Jen ke snowboardu mám velký respekt. Baví mě učit se nové věci, ale když mi vyjde na relax jen krátký čas, chci si to užít, a ne se trápit. Takže trénink na snowboardu připadá v úvahu, jen kdybych měl hodně, ale opravdu hodně volna.

Nechal byste se trénovat manželkou?

Proč ne. Kdyby na mě měla dost trpělivosti. Jednou jsem to zkoušel s jejím trenérem Markem Jelínkem, bylo to skvělé a byl velmi trpělivý.

A možná i vlídnější, ne? Nikdy jste se netajil tím, že Eva je dračice. Tak trochu tuším, že bude ostrá i jako instruktorka. Bála bych se, že mě bude bít.

Je dračice, ale v tomhle smyslu ne. Jde spíš o to, že na trénování jsou lepší cizí, nepadá to pak tolik do osobní roviny. Proto jsem zmiňoval Marka Jelínka.   

Diváci vás mají ještě v paměti jako tátu Kadlece ze seriálu Kukačky. Neplánuje se třetí série?

Kluci už moc zestárli. Na začátku první řady jsem říkal, že by bylo fajn dělat to jako časosběrný projekt. Ale tvůrci v čele se scenáristou Honzou Coufalem se  rozhodl udržet postavy a příběh v jednom čase. Dvojka ještě šla, ale třetí sérii si neumím představit. Muselo by se všechno časově hodně posunout a pak by to snad dávalo smysl. Jinak by to bylo jen oživování kostlivců. Ale natočil jsem teď jiný hezký seriál – Mozaiku. Napsala ho Alice Nellis. Vypráví o jednom rozvodu, který nasvítí i další vztahy a problémy v rodině, jež se předtím přecházely. 

Vy jste svého času taky koketoval s psaním, respektive novinařinou. Nemáte chuť si napsat vlastní scénář?

Mám. To víte, že jo. Asi jako si někdo chce sem tam postavit kurník nebo namalovat obrázek. Jenže na scénář potřebujete hodně času, to neuděláte za jedno odpoledne. Chce to najít si prostor a klid na soustředění. A mně spoustu času sežere natáčení a zkoušení. Snažím se aspoň občas třídit psaním myšlenky.

Ještě si píšete deník?

Ano. Od roku 2007. V covidu jsem psal dokonce povídky, takové desetiminutovky.

O čem byly?

Třeba o tom, že si už dnes můžete objednat vlastní smrt.

Koukám, že covidová atmosféra dělala své…

Ona to byla spíš taková sci-fi. Přemýšlel jsem o tom, že kdyby existovala legální možnost, jak se zabít, určitě by se vyrojila spousta firem, které by vás ochotně přesvědčovaly o tom, že je to dobrý nápad a oni to pro vás celé zařídí. Je to takové zamyšlení nad tím, že business a morální hodnoty moc nejdou dohromady, ačkoli se dneska velké korporace tváří, že žádný morální dohled nepotřebují.

V tu dobu by vám to asi nikdo nevydal. Mimochodem, nemáte psaní v rodinných genech?

Mám, můj pradědeček byl zakladatel ČTK a děda taky psal. Někde to tam ve mně je. Třeba to časem zúročím.