Jaderná elektrárna Dukovany FOTO: Wikimedia Commons / public domain
FOTO: Wikimedia Commons / public domain
Evropská komise v druhé polovině května představila strategii, jak v příštích letech ukončit závislost Evropské unie na energiích dovážených z Ruska. Její součástí je především rychlejší přechod na obnovitelné zdroje energie, zvýšení energetické účinnosti a úspory a společné nákupy plynu od nových dodavatelů. Plán komise téměř ponechává stranou jaderné zdroje. Právě to ovšem v českém prostředí, kde má jádro silné zastánce a veřejnou podporu, vyvolává kritiku. Nakolik je oprávněná a nesázíme v České republice až příliš na jadernou energetiku?
Lídři unijních zemí pověřili Evropskou komisi v reakci na ruskou invazi na Ukrajině přípravou podrobného plánu, jak co nejrychleji přestat dovážet ropu a zemní plyn z Ruska. Komise tak chce v rámci strategie RePower EU zvýšit podíl obnovitelných zdrojů do roku 2030 z dříve plánových 40 procent na celých 45 procent. Přispět k tomu má zdvojnásobení kapacit solárních elektráren v příštích třech letech nebo také navýšení počtu využívaných tepelných čerpadel na dvojnásobek.
Součástí balíčku je rovněž návrh na výraznější zvýšení energetické účinnosti. Evropská komise počítá i s tím, že část ruského plynu nahradí nákupy LNG ze Spojených států amerických, Kataru a dalších zemí. Část spotřeby chce také pokrýt zvýšením produkce a dovozu ekologicky čistého vodíku. Jeho produkce v Evropské unii by se do konce desetiletí měla zvýšit na deset milionů tun, stejný objem by měl činit jeho dovoz. V souhrnu by tak měla nahradit zhruba pětinu energie vyráběné z plynu, který EU v současnosti dováží z Ruska.
Když to shrneme, můžeme říct, že Evropská komise ve snaze zbavit se závislosti na nejistých dodávkách energetických surovin z Ruské federace se rozhodla dále zintenzivnit a urychlit své plány obsažené v tzv. Green Dealu. Pokud tedy někdo očekával, že ho nějakým způsobem přehodnotí nebo své zelené ambice zmírní, byl na omylu. Nastal pravý opak.
Boj s uhlíkem a jaderná energie
V kontextu České republiky, kde se stále debatuje o tom, jestli Green Deal pro Evropu je vhodnou cestou, kterou se ubírat, či nikoli, a kde prezident Miloš Zeman vyzývá k vyvázání se z něj, se tato perspektiva může zdát být vzdálená, nebo dokonce nepochopitelná. Je to ovšem realita a nám nezbývá než se s ní smířit a přizpůsobit se jí, a čím dříve to uděláme, tím lépe pro nás.
Bohužel se však ukazuje, jak velký problém to pro nás představuje, což potvrzuje i to, jakým způsobem strategie RePower EU v českém prostředí rezonuje. Klíčové je hlavně, jak malou úlohu přisuzuje jaderné energii, která má přitom v Česku velmi silné postavení a obhájce. Martin Schmarcz, někdejší poradce premiérů Mirka Topolánka a Jana Fischera, se například ve svém komentáři na Info.cz pozastavuje nad tím, že ve zmíněné strategii reagující na ruskou agresi není ani slovo o stavbě nových jaderných bloků.
Schmarcz píše: „Nová iniciativa komise vznikla ad hoc coby reakce na válku a má řešit aktuální problém závislosti na Rusku. Přesto je příznačné (a varovné), že jádru nepřisuzuje žádnou roli, kromě toho, že počítá se stávajícími bloky a případným prodloužením jejich životnosti. To je však zoufale málo. Jde o pokračování dosavadní vadné politiky, která nás přivedla do vážných potíží, které se nyní RePowerEU snaží řešit. Tohoto plánu by nebylo třeba, kdyby už v roce 2007 Evropská unie vyslyšela českou vládu a postavila boj s uhlíkem na jaderné energii,“ zdůrazňuje komentátor.
A pokračuje: „Diverzifikace dodávek plynu a zelený vodík jsou hezké věci, ale nezmění fakt, že zelení fanatici nás sveřepým odmítáním jádra přivedli do přílišné a nezdravé závislosti na importu plynu. Obecně je přitom jedno, odkud.“
Klíčový projekt
Ať už má Martin Schmarcz pravdu, nebo ne, jeho text působí jako prázdné, a hlavně zbytečné lamentování a lomení rukama. Německo s jadernými elektrárnami končí a nic na tom nezměnila ani válka na Ukrajině; a ani na evropské úrovni se s jádrem už příliš nepočítá. Dočkalo se už sice dočasného zařazení mezi čisté zdroje energie, ale státy musí vybudovat hlubinné úložiště vyhořelého paliva do roku 2050 a zelený status budou mít pouze ty nové jaderné bloky, které získají stavební povolení do roku 2045. Zkrátka podmínky pro jádro se v Evropě zpřísňují a aktuální dění na Ukrajině s tím nehnulo.
V České republice je však situace odlišná. Stále zde máme tendenci se k jádru upínat, přestože stejně nepředstavuje žádné řešení naší energetické situace. V současné době je u nás vypsaný tendr na jeden jediný blok v jaderné elektrárně Dukovany, který nás v žádném případě nevytrhne.
Přesto premiér Petr Fiala v této souvislosti na svém profilu na twitteru na konci března napsal: „Tendr na dostavbu Dukovan je klíčový projekt pro budoucnost energetické bezpečnosti a soběstačnosti. Zároveň se ho nemůžou účastnit země, které jsou rizikem pro ČR. Je dobře, že se nám v rámci EU podařilo prosadit, že jádro bude považováno za čistý zdroj energie.“
Ve skutečnosti jeden jaderný blok, který bude postavený nejdříve v roce 2036, z pohledu naší energetiky nevyřeší vůbec nic a postavit na něm budoucnost naší energetické bezpečnosti a soběstačnosti rozhodně nelze. Fialova vláda by se tak místo jaderné energetiky měla soustředit mnohem spíše na to, jak zvýšit podíl obnovitelných zdrojů a energetickou účinnost a úspory energie, kde je co dohánět.
Schmarczův postoj je pak typickou ukázkou toho, jak se dá donekonečna brečet nad rozlitým mlékem, respektive nad tím, že se neudělalo něco, co se udělat mohlo, ale kdoví, jak by to vypadalo, kdyby se něco udělalo. Přitom představa, že by Evropská unie postavila svůj boj s uhlíkem na jaderné energii, je naprosto nemyslitelná a psát o ní s vědomím toho, kam se ubírá energetika v Německu, působí, jako kdyby Martin Schmarcz „spadl z višně“.
