Deník FORUM 24 před časem kritizoval expozé Kateřiny Bursíkové Jacques, která se nechala vyfotografovat bez šatů během oslavy Dne vody v pražské Stromovce. Rádi bychom nyní dali této někdejší političce strany Zelených prostor i k vážnějším tématům. Kateřina Bursíková Jacques kandiduje do Evropského parlamentu na kandidátce za TOP 09 a STAN. Poslanci těchto uskupení patří v EP do nejsilnější frakce Evropské lidové strany, jež sdružuje konzervativně a křesťansky orientované síly proevropského proudu.
Kdybyste měla stručně v obecné rovině říct, proč jste se rozhodla kandidovat do Evropského parlamentu, co byste zmínila?
Chci, aby Česká republika měla v Evropě zase jméno, jaké měla za Václava Havla. Aby si nás ostatní mohli vážit za to, co umíme a nabízíme, jak se umíme zapojit a být užiteční. Naším zájmem musí být silná Evropa, protože jenom tak budeme silní my sami. Měli bychom se spojit s nejprogresivnějšími zeměmi a ne dělat problémy tak, jak to dělají země Visegrádu. Jeho myšlenka byla zpočátku dobrá, ale postupně se deformovala. Namísto vzájemné podpory států s podobnou historickou zkušeností a v podobném vývojovém stádiu jsme se proměnili ve zpátečníky a brzdu smysluplného evropského rozvoje, což je škoda. Jako předsedkyně poslaneckého výboru pro Evropské záležitosti jsem v době našeho předsednictví viděla, že když je člověk schopný komunikovat v cizích jazycích a chová se konstruktivně, ostatní ho uznávají. Není žádný důvod být na vedlejší koleji a já bych rozhodně nebyla poslankyní, která se krčí někde v koutě.
Jak evropskou politiku vnímáte?
Nejen jako pojistku před ničivými konflikty, ale jako příležitost obstát v globálním a komplikovaném světě plném hrozeb a složitých výzev. Nedělám si iluze o tom, co bychom jako Česká republika samostatně dokázali, jak bychom ve světovém kontextu obstáli. Naše země byla po roce 1989 zdevastovaná jak materiálně, environmentálně, tak i personálně. Během dvou totalit jsme postupně přišli o velkou část takzvaných elit, a když si vzpomeneme na marast osmdesátých let, musíme si uvědomit, jak dobře se nám dnes žije. Jistě, řada lidí se dobře nemá, ať už z důvodů materiálních anebo jiných, celkový stav země i společnosti je ale prostě lepší. A já si myslím, že z velké míry je to právě díky Evropské unii a její legislativě, kterou jsme postupně přijímali.
Ústavní soud nedávno vyhověl vaší žalobě ohledně zmařené demonstrace odpůrců čínského prezidenta na Hradčanském náměstí v Praze. Co to pro nás, kteří chceme hájit ústavní práva českých občanů, znamená? Co se vlastně vaší skupině povedlo dosáhnout?
Právo shromažďovací a právo svobody slova patří mezi základní práva, jsou zakotvená v Ústavě České republiky. Stát může toto právo odepřít pouze v odůvodněných případech – na základě zákona o právu shromažďovacím nebo zákona o policii. V našem případě Policie ČR a Magistrát hlavního města Prahy – na objednávku čínských komunistů, respektive Hradu – fingovali dopravní důvody zásahu a na základě vyhlášky Hradčanské náměstí prostě uzavřeli. Protože to nebylo na základě zákona shromažďovacího, vyhnuli se povinnosti zdůvodnit odůvodněnost a přiměřenost zásahu, což by se jim ani nepovedlo.
Čím jste argumentovali?
Prezidenti v době konání našeho shromáždění prokazatelně na Hradě nebyli – to jsme věděli a navíc by bylo i těžké obhájit přiměřenost zásahu po zuby ozbrojených policistů, když v prvních řadách demonstrujících byl bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg, bratr Václava Havla s manželkou, bývalý ministr pro lidská práva Michael Kocáb anebo ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský a na programu vystupujících světící biskup Václav Malý anebo mluvčí Charty 77 Dana Němcová.
Šlo zkrátka o pokojné shromáždění lidí, kteří nechtěli žádný střet…
Jistě, chtěli jsme pokojně a svobodně vyjádřit názor na stav lidských práv v Číně a v České republice. To nám nebylo umožněno, a tak jsme se rozhodli zažalovat Policii ČR, Ministerstvo vnitra a Magistrát hlavního města Prahy, aby se tohle ohnutí Ústavy ČR nemohlo opakovat. Aby nám v budoucnosti nemohl stát tímto trikem odebírat jedno z nejzákladnějších občanských demokratických práv.
Chcete tím říci, že demonstrace na podporu Tibeťanů přerostla v obhajobu naší vlastní demokracie?
Nepochybně. Prohráli jsme u Městského i Nejvyššího správního soudu. Z vlastních peněz jsme platili soudní poplatky. Soudy nás odkazovaly na to, že jsme měli napadnout dopravní vyhlášky a vůbec se nezabývaly podstatou věci. Až nyní. Vyhráli jsme u Ústavního soudu a nižší soudy musí posoudit mimo jiné neústavnost zásahu, tedy nejen formální, ale i obsahovou stránku. To je pro naši demokracii absolutně zásadní věc. Kdybychom to nechali být, mohl by například nepoctivý starosta, se kterým nejsou lidé spokojeni a chtějí svolat demonstraci před radnici, nechat vydat vyhlášku a uzavřít náměstí z důvodů dopravních, hygienických či kdovíjakých. To už se ale posouváme zpátky do dob před rokem 1989 anebo dál na východ…
Máte za to, že v zájmu demokracie je třeba stále znovu prověřovat, že právní stát funguje, jak má, a že občanská, politická a lidská práva nejsou nijak „oklešťována“?
Tak nějak – že zkrátka o základní svobody plíživě nepřicházíme. S tím souvisí také všeobecná informovanost a cit společnosti pro demokracii. Pokud si ničeho nevšímáme, volit nechodíme, nad vším jen mávneme rukou, nemůžeme se divit, že nám někdo utáhne šrouby. Demokracie prostě potřebuje nejen kvalitně fungující stát, ale také aktivní a poučené občany.
Kandidaturu Kateřiny Jacques Bursíkové podporuje Karel Schwarzenberg
V tomto ohledu je vaše úsilí značné a má smysl. Jistě ale nabízíte i program, který se bude týkat větší části voličů, než těch, kteří se zajímají o otázku Tibetu a vztah k čínskému režimu. Co je ve vašem programu klíčové?
Kandiduji se závazkem věnovat se problematice klimatu a vyvážených vztahů s Čínou a Ruskem, které jsou největší hrozbou pro demokracii na úrovni našeho státu i celé Evropské unie. Mým celoživotním tématem jsou především lidská práva a ochrana demokracie. Chci, aby vztahy mezi Českou republikou a Čínou i mezi Evropskou unií a Čínou byly na bázi rovného s rovným. Můžeme se inspirovat u Spojených států, které už se na tuto cestu vydaly. V prosinci vešel v Kongresu v platnost takzvaný reciprocity act, který je velice jednoduchý. Pokud Čína nebude do Tibetu pouštět politiky, novináře anebo klidně turisty, nebudou USA pouštět do země vysoké představitele Číny. A stejně by podle mě měla postupovat EU. Znám lidi, kteří stáli za touto legislativou právě v USA, a s nimi budu spolupracovat.
Co konkrétně Rusko?
Rusko je problém a nesmíme ho bagatelizovat. Snaha Ruska destabilizovat Evropskou unii je zjevná a prokázaná. Tady si myslím, že mají takzvané postkomunistické země paradoxně výhodu. Máme zažitou zkušenost i znalosti, které můžeme ve prospěch Evropské unie využít. Musíme se ale vymanit z našeho komplexu méněcennosti a začít se chovat v rámci společenství dospěle.
Čemu dalšímu se chcete v Evropské unii věnovat?
Samozřejmě se v případě zvolení budu s plným nasazením věnovat všem oblastem a za základ považuji respekt k odbornému názoru těch, kteří jsou v té které oblasti experty, protože v dnešním komplikovaném světě a při množství témat, která je třeba řešit, je právě schopnost nenechat se ovlivnit negativně a naopak naslouchat odborníkům naprosto klíčová.
Mám-li zmínit něco konkrétního, tak bych určitě chtěla dál posouvat legislativu omezující takzvanou dvojí kvalitu potravin a zároveň zlepšující ochranu spotřebitele. Už jenom proto, že jsem kromě jiného profesionální kuchařka, a tak k tomu mám blízko. A taky mě velmi rozčiluje, když Andrej Babiš, který cpe svoje vlastní obyvatelstvo zcela nekvalitními produkty Agrofertu, vykřikuje, že za to může unie a on to napraví. Je to jen jedna z mnoha účelových lží, kterými oblbuje lidi.
Co dalšího chcete prosazovat?
V současné době vedu coworkingové centrum, kde se setkávám se světem byznysu a startupů. V téhle oblasti Evropa za světem zaostává, proto bych se zasadila o větší podporu startupového prostředí po vzoru Izraele, který je vedle USA světovou špičkou a máme s ním dobré vztahy. Nejde jen o konkurenceschopnost, ale také o téma demokracie a svobody. Pokud je dnes až padesát procent populace EU vystaveno dezinformacím a my nejsme schopni se jim bránit, máme problém, stačí se podívat na Brexit a to, co k němu významně přispělo. Stejně tak máme problém, nebudeme-li věnovat dostatečnou pozornost kyberbezpečnosti. Rusko nemá kapacitu porazit NATO konvenčně, ale rozhodně zatím vítězí právě na poli dezinformací, kdy ani žádné zbraně nepotřebuje a Evropa se začne rozkládat sama vlivem všemožných nacionalistů a extrémistů. Kdo tyhle evropské nácky platí? No jistě, že Rusko. A tomu se musíme bránit.
Jak přiblížit Evropskou unii těm, kterým – byť jsme její součástí – připadá daleko a nerozumí jí?
Jeden z velkých problémů Evropské unie je ten, že lidé v jednotlivých členských státech nerozumí tomu, jak funguje a kde a jak jejich životy ovlivňuje. A to je selhání politiků a možná taky médií. Osobně považuji za jednu ze svých priorit vysvětlovat lidem, jak EU funguje, a překlenout pocit, že jsme my a že jsou oni. Lidem neslibuji to, co bych v Evropském parlamentu nemohla prosazovat, a věřím, že poctivost vycítí. Děsí mě, kolik populismu a nenávisti letošní kampaň ovládly. Ti, kteří lidem o Evropské unii lžou, chtějí budovat autoritářský izolovaný stát, čemuž musíme zabránit. Za obrovský problém nejen Evropské unie považuji falešné zprávy, které se snaží ovlivňovat volby. I zde, podle různých zjištění, hraje neblahou roli Rusko, které se snaží, aby lidé neměli důvěru v demokracii a instituce, aby byl vytvořen chaos v tom, co je pravda a co lež.
Jak jste se vlastně vydala na politickou dráhu?
Už od dětství mě formoval určitý střet s vnějším světem, s režimem, v němž jsem vyrůstala. Tehdy nebyl zájem o kreativitu ani aktivitu dětí. Nejúspěšnější byl ten, kdo otrocky a nekriticky plnil zadání. A postupně bylo jasnější a jasnější, že jsou nám vtloukány lži. Že jsme vychováváni ke strachu a pokrytectví. Měla jsem ohromné štěstí, že jsem se jako dítě dostala do prostředí Charty 77. Trávila jsem hodně volného času mezi „chartistickými“ dětmi, které ale postupně s rodiči opouštěly republiku, a tak se ke mně začaly dostávat i – byť útržkovitě – zprávy z jiného, svobodnějšího světa. A taky jsem si vytvořila svoje první skutečné vzory.
Jaké?
Byli to zase lidé Charty 77, především ženy a matky. Dana Němcová, Věra Jirousová, Zdena Tominová… K těm jsem vzhlížela a plánovala, že jednou budu jako ony. Statečná. Ve škole jsem měla neustále výchovné problémy a na gymplu se to jenom stupňovalo. Částečně mě zachránil 17. listopad 1989.
Po něm jste se rozjela do světa. Žila jste v Německu, ve Francii a před pár lety jste s rodinou strávila rok v Londýně, kde jste získala diplom na nejprestižnější kuchařské škole na světě Le Cordon Bleu. Co vám to přineslo?
Vařit mě baví odjakživa, navíc dril, který tam byl, ukázal člověku jeho možnosti. Leckdo vyčerpáním usnul vsedě, leckdo se rozplakal, bylo tam hodně emocí, byl to obrovský nápor. Přesto ani na minutu nelituji. Velkou zkušeností pro mě byla i práce v tamní prestižní indické restauraci, kde všechno klapalo jako hodinky. Zjistila jsem, že v takové rychlosti dokážu fungovat a nepanikařit. To je pro život velmi cenné. Když jsem cítila únavu, pomáhalo mi běhání, kterému se už pár let věnuji, mám za sebou i několik maratónů. A nenudím se ani jinak. Řídím se heslem „mysli globálně, jednej lokálně“, proto jsem například spolu s ostatními výrazně přispěla k záchraně Malostranského náměstí, odkud zmizelo parkoviště. O domov je zkrátka třeba pečovat, ať už na úrovni obce, městské části, města, státu nebo celé Evropské unie.
