Dvorní politický myslitel Parlamentních listů Zdeněk Zbořil se teď kvůli Karlu Gottovi pustil i na pole teologie a etiky. Zkritizoval při té příležitosti Karla Schwarzenberga i Tomáše Halíka.

Zdeněk Zbořil projevil úctu zesnulému zpěvákovi a celkem věcně konstatoval, že politici to s tím kultem přehánějí a jde jim spíš o přiživení se na cizí proslulosti.

Pak se ale (na Parlamentních listech 7. 10.) ostře obořil na ty, kdo celonárodní slzotvorbu berou s odstupem a připomínají na Gottovy postoje, které sloužily komunistickému režimu. Neunikl ani Karel Schwarzenberg, který řekl: „Vědci jako Wichterle, hrdinové druhého, třetího odboje takto poctěni nebyli. Gott byl báječný zpěvák, ale ať vládl kdokoliv, žil jako v bavlnce a skvěle vydělával. Státní pohřeb je v tomto případě poněkud přehnaný.“

Na to Zbořil reaguje: „Je to dost silná káva, poslouchat taková slova od člověka, který si podával ruku s teroristou a válečným zločincem Hashimem Tacim. Karel Gott zřejmě překáží agitaci ve jménu totality, o které je u nás rozhodnuto dokonce zákonem,“ tvrdí Zbořil. „Žil a pracoval pro lidi, a nikoli pro zábavu a radost Gustáva Husáka. Pan Schwarzenberg by svou vynikající němčinou mohl vysvětlit nejen svým soukmenovcům, ale i obyčejným obdivovatelům Karla Gotta v Německu, že se mýlili a třicet tři let obdivovali normalizačního zločince.“

Slovo zločinec ale nikdo nikdy o Gottovi snad nepoužil. Podsouvá se tu druhým něco, co neříkají, a pak je nepochybně polemika snadná.

Schytal to i Tomáš Halík: „Snad mohl Tomáš s tím svým ‚rejžkováním‘ počkat až po pohřbu. Těm ostatním se ty pomluvy snad mohou prominout, ale on by mohl být jako muž víry a církve trochu zdrženlivější. Takto to vypadá, že je v něm méně zbožnosti než v Karlu Gottovi.“ (Gott řekl v roce 2009 v interview větu: ‚Chceš-li vidět Boha, podívej se do zrcadla,‘ cituje ho Zbořil, ale tím tomu moc nepomohl.)

Kritizovat přebujelé angažmá státu a církve při organizování pohřbu je ovšem namístě předem, pak už to nemá velký smysl.

Halík vzbudil nevoli fanoušků a vlastenců svým dopisem, který adresoval církevním institucím: „Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá. V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu.“

V tom má Halík ale pravdu a postavil se proti proudu, jenže to se ve společnosti zmítané kýčem a emocemi nelíbí.

Zbořil pokračuje v argumentačních faulech dál: „Měl se snad v roce 1977 upálit jako Jan Palach v lednu 1969? To přece neudělal ani jeden z chartistů a nikdo to po nikom nežádal.“ Nežádal, a taky nikdo netvrdí, že se měl upálit kdokoli. Nikdo to nežádal ani po Palachovi. Prostě se jen připomíná, že zpěvák je zpěvák, že se to s kultem osobnosti nemá přehánět a že když to někdo řekne, není hned zvrhlík a zrádce národa. Zbořil by se měl držet politiky, když už si myslí, že do ní vidí, ale otázky zbožnosti a etiky by měl asi nechat na starost povolanějším.