Obvodní soud pro Prahu 1 minulý týden zprostil viny všechny čtyři obžalované v kauze údajného zneužití Vojenského zpravodajství. Rozsudek vyvolal ve veřejnosti velký rozruch, objevila se řada rozhořčených komentářů zejména z novinářského hájemství Pravdy a Lásky a server lidovky.cz přinesl v té souvislosti i text dvou usnesení Městského soudu v Praze z počátku září minulého roku. Městský soud tehdy zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž byli tři obvinění zbaveni obvinění s tím, že činnost dvou z nich má řešit v kárném řízení jejich zaměstnavatel, Ministerstvo obrany, a dal jasně najevo, že podporuje stanovisko žalobců.

Tato usnesení městského soudu z loňského září byla tak nyní, skoro po roce, veřejnosti připomenuta. Je to velmi dobře, zaslouží si to. Celá kauza totiž svou závažností daleko přesahuje čistě právní rovinu, protože působila jako spouštěč dalekosáhlých politických změn počínaje pádem vlády přes půlroční prezidentskou vládu bez důvěry a bez parlamentu až po předčasné volby do PS (a následné komunální), které úplně překreslily politickou mapu České republiky. Zavládly, řečeno s Andrejem Babišem, „Nové pořádky“.

V této kauze (a v dalších, které s ní věcně souvisí) se nerozhoduje jen o vině či nevině obžalovaných. Soudní rozhodnutí zároveň svým způsobem legitimuje či naopak problematizuje politické změny, k nimž u nás v posledních dvou letech došlo.  Proto je mimořádně důležité, aby probíhalo věcně, nezaujatě, nezávisle – a nikoli v atmosféře veřejného lynče. Oficiózní tisk, zejména bakalovská média, tomu ani trochu nenapomáhá, a odvolávky na zmíněné usnesení městského soudu patří k hlavním argumentům. Usnesení mi připadá pozoruhodné a zarážející jako text: z toho hlediska o něm chci psát, čistě právní analýzu rád ponechám povolanějším.

Podstatnou věcí není samo rozhodnutí: hlavní líčení už mezitím proběhlo a vzhledem k všestranné závažnosti, jakou případ má, by bylo divné, kdyby se vše obešlo bez něho. Jde o to, jak soud své rozhodnutí zdůvodnil. V textu se konstatuje, že „v dané fázi řízení může i stížnostní soud hodnotit (důkazy, bd) jen předběžně z hlediska jejich váhy pro možnost vedení dalšího trestního stíhání, konkrétně hlavního líčení“. A dále: „Je samozřejmé, že stížnostní soud není oprávněn se vyjádřit nyní k vině obviněného (a dalších obviněných v této kauze), ale je oprávněn a povinen posoudit důvodnost obžaloby, což takto činí.“ Základní otázka je, zda se v této věci přece jen nevyhnul pokušení vyjadřovat se k vině.

Precizně vypracovaná obžaloba

V textu se praví: „ohledně stížnosti státního zástupce lze… obecně uvést, že je písemností navazující na precizně vypracovanou obžalobu, stejných kvalit jako sama obžaloba, v níž se v podstatě mapuje celá kauza, zejména shromážděný důkazní materiál, který je pak i hodnocen po právní stránce, a to velmi podrobně a obsáhle, aby tak státní zástupce pravděpodobně upozornil na důvodnost obžaloby… státní zástupce svoji povinnost v předsoudním stádiu řízení beze zbytku splnil, podal zcela odůvodněnou obžalobu a právem se domáhá jejího projednání před soudem, když dosud shromážděný důkazní materiál trestní stíhání obviněných plně odůvodňuje.“ (zvýraznil bd) To je dikce nadšeného žurnalisty.

Obyčejný rozum

Dále se v usnesení píše: „Pokud Vojenské zpravodajství  poskytuje služby zcela soukromého charakteru milence předsedy vlády, není ani zapotřebí znát veškeré interní předpisy Vojenského zpravodajství, aby si laik učinil jasnou  představu, že jde o protiprávní činnost… Na základě dosud shromážděných okolností případu je úplně jasné i při úvaze tím nejobyčejnějším rozumem, … že obviněná N. jako nastupující partnerka předsedy vlády zneužila Vojenské zpravodajství…“ „To, že obvinění měli zneužít svou pravomoc veřejných činitelů… takový názor není nijak složité si učinit, snadno by si ho učinil i kterýkoli laický občan České republiky…“ „O absenci subjektivní stránky nemůže být ani řeči, mají-li obvinění alespoň základy průměrného intelektu, což ani oni zatím nezpochybnili.“ „…To, že obviněný zneužil svoji pravomoc veřejného činitele tím, že se nechal najmout milenkou  předsedy  vlády za účelem dosažení jejich intimních cílů v mileneckém vztahu s ním(!), je evidentní.“ (zvýraznil bd)

Rezolutní výrazivo (místy lehce urážlivé vůči obviněným) spolu s tím, že za zcela zjevné se označují věci, které by měly být ještě buď prokázány, nebo vyvráceny, vzbuzují dojem, že žánrově jde o stanovisko žalobce, nikoli soudce.

Příběh jednoduché nenávisti

Text naprosto jednoznačně udává, co se vlastně přihodilo: šlo „o zneužití Vojenského zpravodajství motivované jednoduchou nenávistí milenky předsedy vlády Petra Nečase vůči jeho bývalé manželce“. Paní Nagyová jako „nastupující partnerka předsedy vlády“ sleduje „nenáviděnou sokyni v lásce“, kterou, jak dokazují odposlechy, „častuje … těmi nejsprostšími nadávkami a urážkami“ a usiluje  o to, způsobit jí újmu čímkoliv, „co by jí uškodilo v očích manžela či všeobecně, např. v rozvodovém řízení“. To, co a jak se stalo, je ale taky věc, která se musí teprve ukázat. Selankovitý charakter příběhu by např. dostal trhlinu, pokud by to nebyl příběh rozběsněné fúrie, která pronásleduje svou ubohou oběť, ale premiérovy nastávající, která svého budoucí chotě chce uchránit od  vyvádění zhrzené  a opuštěné manželky. Ne, že by to převracelo případ naruby, ale učinilo by jej nevhodným pro červenou knihovnu. Přitom běžná situace není, že na svou sokyni v lásce žárlí milenka, ale opuštěná manželka.

V případu údajného úplatku pro tři poslance, který je satelitem případu s Vojenským zpravodajstvím, taky přišlo státní zastupitelství s příběhem, že premiér uplácel poslance, aby podpořili vládu, zatímco  pravda byla, že poslanci vydírali (politicky, samozřejmě) premiéra a ten jim nakonec (snad) poskytl nějaké kompenzace za to, že odejdou z vrcholné politiky. To je něco diametrálně odlišného. Zde jde o nuanci, ale i nuance mají svou váhu.

A závěr?  Obě Zdůvodnění mi připadají z důvodů, které jsem tu uvedl, dosti zaujatá. Tedy přesněji řečeno, zaujetí je v nich víc, než by laik při úvaze tím nejobyčejnějším rozumem od  právního odborníka očekával. Považuji to za nešťastné zejména v situaci, kdy ve veřejnosti ještě doznívají vášně, které provázely politické změny posledních dvou let, a kdy na tom, jak proces dopadne, je tak či onak hmatatelně zainteresována spousta lidí.

Nadšení, s nímž se na obě usnesení Městského soudu v Praze odvolává český oficiózní tisk, působí dosti hrozivě.

Bohumil Doležal