V roce 1982 židovský sedlák ze Šumavy František Schnurmacher natočil nahrávku, kde vypráví o osudech své rodiny za 2. světové války. On a jeho příbuzní skončili v koncentračních táborech Terezín, Osvětim a Schwarzheide. Téměř nikdo z nich nepřežil, na rozdíl od židovské dívky ze sousedství, se kterou se František chtěl oženit už před válkou a kterou si nakonec skutečně vzal.

Tříhodinový záznam na šesti magnetofonových kazetách poskytla rodina Františka Schnurmachera organizaci Paměti národa. Nahrávka popisuje život rozvětvené rodiny hospodařící na polích a statku v šumavském Běhařově. Do koncentračních táborů putovala i židovská rodina ze sousedství, ve které si František ještě před válkou vybral dívku Vally.

Nahrávka, která předběhla dobu

Zamilovaný pár se chystal ještě před okupací utéct do Kanady, ale ostatní členové rodiny s emigrací nesouhlasili. Proto nakonec neodjel nikdo. Nacistické tábory přežili jen František, jeho synovec Harry a zázrakem i Vally, se kterou se po válce František oženil.

Narodily se jim dcery Hana a Helena: „Naši nám samozřejmě o válce a koncentračních táborech občas něco řekli, spíše při příležitosti nějakého výročí nebo nějaké události,“ říká Helena Střeštíková. „Ucelenou historii, všeho co prožili a zažili, jsem ale až do léta 1982 neslyšela. Svého tátu jsem milovala nejvíc ze všech lidí na světě. A po jeho vyprávění k tomu přibyla ohromná úcta k jeho životní síle, morálce a absolutní slušnosti za všech okolností,“ podotýká Helena Střeštíková.

Podle šéfredaktora portálu Paměť národa Michala Šmída je svědectví Františka Schnurmachera ojedinělé také dobou svého vzniku. V roce 1982 se totiž v Československu příliš nepsalo ani nemluvilo o Židech, kteří přežili Osvětim. Společnost Post Bellum, jež založila sbírku Paměť národa, vznikla v roce 2001. První příběhy lidí přeživších holocaust tedy zaznamenala až skoro dvacet let poté, co své vzpomínky namluvil František Schnurmacher.

Nahrávku si můžete poslechnout v pořadu Českého rozhlasu Plus Příběhy 20. století.

Šmíd dodává, že pan Schnurmacher se vymyká zažitým představám o Židech odvlečených do koncentračních táborů. Nepatřil mezi továrníky, obchodníky, právníky či lékaře. Hospodařil na rodinném statku v šumavském Běhařově, což mu pomohlo k přežití ve všech třech koncentračních táborech, kde ho nacisté věznili.

Koně pašovali zeleninu

V Terezíně z Františka udělali štolbu, tedy člověka odpovědného za stáje. Staral se o 25 tažných koní a čtyři koně jezdecké. I po 40 letech si pamatoval jejich jména a povahy. Například Jiskra zlobila, stala se postrachem stáje, nejkrásnější byl bělouš Šejdán, na nejrychlejším koni Gastonovi se projížděl velitel terezínského ghetta, fanatický nacista Anton Burger, který po válce unikl světské spravedlnosti a dožil se v Německu pod falešným jménem Wilhelm Bauer osmdesáti let.

V Osvětimi a v pracovním lágru Schwarzheide se František Schnurmacher řídil pravidlem, vyzve-li esesák vězně, jestli mezi nimi není někdo, kdo ovládá například veterinu, umí zahradnictví či udržovat kotel, okamžitě se přihlásil. Díky svým dovednostem a zkušenostem ze statku se dostával do pracovních čet v zemědělství, ošetřoval zraněného býka, opravoval parní kotel v továrně a získal za odměnu chleba navíc. Vždycky se podělil s přáteli a v Terezíně se svojí sedmdesátiletou maminkou, sestrami a bratry. Nikdo z nich ale nepřežil.

František v Terezíně také kradl zeleninu, pašoval ji do ghetta schovanou v ušitých pytlících, zabalených v celtách na koňských chomoutech pod koňmi. Tím zachránil rodinu od hladu a zajistil chybějící vitamíny. Aby nemusel do transportu do Osvětimi, nechal si píchnout od přítele trochu mléka do žíly, okamžitě dostal vysoké horečky, a ty ho uchránily od nástupu do dobytčích vagonů.

Hitler ustupuje

Nakonec se odjezdu do Osvětimi-Březinky (Birkenau) nevyhnul. Koncem roku 1943 vypravili Němci z Terezína další pětitisícový transport. Do něj zařadili všechny jeho bratry, sestry, ale i starou maminku. Na seznamu chybělo jméno Františka a jeho synovce Harryho. Neuměl si však představit, že by nechal maminku a sestry samotné, a do transportu se přihlásil i s Harrym dobrovolně.

V Osvětimi byli s bratrem Pavlem zařazeni do stejného baráku. Spali spolu pod jednou dekou a kradli přikrývky lidem, kteří vedle nich zemřeli. Jejich starší bratr David onemocněl tzv. furunkulózou, hnisavým onemocněním kůže. Místo obvazů, které nacisté vězňům neposkytovali, mu na provizorní osvětimské marodce pokrývali hlavu krepovým papírem.

František, který uplatil táborového lékaře, tajně bratra těsně před jeho smrtí navštívil. Bylo to v červnu 1944 a svému umírajícímu sourozenci ještě stihl sdělit šířící se zprávy mezi vězni: západní spojenci v čele s USA zaútočili na Hitlera, který ustupuje.

Autoři textu Miloslav Lubas a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno více než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.