Už zase škodí. A zrazuje, útočí, žije z našeho a za naše. Ruský šváb. Periodické metamorfózy neduživého a veskrze splasklého organismu v tučnou larvu, příležitostně přifouknutou kdovíjakými životabudiči, jsou buď majstrštykem rusko-čínské experimentální medicíny, nebo důkazem hmyzí existence Jekylla a Hyda.

Je to entomologická záhada. Patří mezi agresívní druhy, které ničí území hostitele. Jde-li o něj, požírá i vlastní druh. Nepomáhá nic. Ruský novičok má za vitamín. A před deratizací se ukrývá v temných, suchých a teplých zákoutích lánské rezervace či pod koberci ruské ambasády.

Zašlápnout jej nelze, z úkrytu nevylézá. Leda za tmy. Neplatí na něj příručky, návody, hygiena, předpisy, pasti, Ústava, líh, vykuřování. Není užitečný, není zajímavý, nehodí se do sbírek školních kabinetů. Jen leze, konzumuje a otravuje cizí životy.

Nesnáší západoevropské klima, daří se mu v Rusku, Maďarsku, Polsku a v Číně. V Uzbekistánu, Kyrgyzstánu, Ázerbájdžánu, Turkmenistánu. V ohrožení couvá a mizí. Nepáří se, nemůže. Výjimečně jen zamlada. Dokáže i symbiózy: s motýle, ropuchou, s bolševníkem, ovcí, s listokazem japonským, kadeřávkou, s prasaty a krávami. Parazituje. Mimo rezervaci nepřežívá: pro značné škody je v domácnostech nepřítelem.

Nehodí se pro chemické ani biologické zpracování. Je nevhodný pro rybářství. Kontaminuje. Přesto je chráněným druhem. Hubení je trestné. Řešení se hledá. Včetně vysídlení do země původu. Ta naše mu bude malá, na škody máme paměť. Ruský šváb je doma… v Rusku.