Běloruský odstřelovač Kyril žije již dlouhý čas v Praze. Poslední rok a půl bojuje s Rusy na Ukrajině. FOTO: Archiv Česká stopa z.s./ Lenka Klicperová (se souhlasem)
FOTO: Archiv Česká stopa z.s./ Lenka Klicperová (se souhlasem)
Poznat skrz termální optiku, jestli je cíl hodnotný, jednoduše nelze, důstojníci nenosí červenou čepici, říká s trochou nadsázky odstřelovač Kyril. Poznamenává ale také to, že právě kvalita zaměřovače je pro efektivitu a životnost snipera nejdůležitější. V moderní válce nemusí podle něj voják mít velké svaly, ani dokonalou mušku. Rozhodují docela jiné faktory, především schopnost učit se a používat hlavu. Učí prý své muže, že nesplnitelné rozkazy mohou s klidným svědomím odmítnout, přinejmenším pokud existuje bezpečnější cesta, jak dosáhnout požadovaného cíle.
Kyril pochází z Běloruska, mluví však perfektně česky. Není divu, protože od roku 2008 žije v Praze. Když vypukla plnohodnotná válka na Ukrajině, rozhodl se proti ruské agresi postavit se zbraní v ruce. Absolvoval vojenský výcvik a spolu s dalšími Bělorusy vytvořili v rámci ukrajinské 79. samostatné výsadkové brigády svůj vlastní pluk. V jeho řadách pak působí jako odstřelovač pod volacím znakem „Praga“. Během posledního roku a půl bránili některé z nejtěžších úseků fronty, například u Krasnohorivky, Marjinky či Novomychajlivky v Doněcké oblasti.
V rámci Kyrilova pluku působí také dronová jednotka, kterou se snaží podporovat. Ta potřebovala pozemní stanice, které slouží k ovládání dronů, a další vybavení, které mělo posloužit jak v boji, tak při výcviku nových pilotů. Právě proto také běloruský sniper nedávno vystoupil v podcastu Doktor a tatíci diskutují, kde poskytl obsáhlý rozhovor českým vojenským komentátorům ze stránek Válka online. A ten měl velký ohlas, který se ihned také propsal do úspěchu sbírky. Poměrně rychle se podařilo vybrat na všech šest potřebných stanic i na tréninkový notebook. Sbírka však běží dál a další vybrané prostředky mají sloužit již přímo na drony pro jeho spolubojovníky.
Voják musí používat hlavu
Kyril říká, že všechno začalo tím, že po plnohodnotné invazi začal s dalšími dobrovolníky dodávat neprůstřelné pláty ukrajinské armádě. Pak začali pomáhat Bělorusům, kteří se rozhodli bojovat proti Rusům, ať už šlo o vybavení, či výcvik. „Pak jsem do toho až moc ,vlezl‘ a prošel jsem výcvikem,“ směje se Kyril, který kromě povinné základní služby v běloruské armádě neměl žádnou předchozí vojenskou zkušenost. Pracoval ale jako horský průvodce, což mu podle jeho slov pomohlo zejména v oblasti orientace v terénu a fyzické připravenosti. Měl i střeleckou průpravu.
Moderní válka podle něj už ale neznamená že by voják musel mít velké svaly a umět perfektně střílet. „Jde spíš o rozum, psychickou vytrvalost a dobrou fyzičku,“ konstatuje. Říká, že od začátku působil v Doněcké oblasti jako velitel malé průzkumné skupiny a žádný z nich neměl předchozí bojové zkušenosti. Podle něj se ale ukázalo, že trénovaní a motivovaní lidé můžou být na bojišti efektivnější než tzv. zkušení vojáci.
Tlak se neustále zvyšuje
„V oblasti, kterou jsme bránili, Rusové postoupili na vzdálenost, kterou já přejdu za půl hodinky. Jim to ale trvalo skoro rok a půl,“ popisuje Kyril. Říká, že podobná bojová intenzita, jakou 79. brigáda zažívá, ale může být na škodu rozvoje vojáků. „Je to slavná brigáda, ale když máš každý den několik útoků, brigáda může třeba začít osm útoků za 24 hodin, tak prostě není čas na rozvoj, na odpočinek. Je to velká, těžká práce, která se každý den opakuje,“ líčí odstřelovač.
Kyril říká, že situace na frontě postupně eskaluje a ruský tlak je enormní. Drony válku zcela proměnily. „Dříve se mohli vojáci pohybovat v relativním klidu tři sta metrů od Rusů. Dnes hledáme pozici pro dronaře pět kilometrů od linie a už tam je to obtížné,“ popisuje. Říká, že musí někde ukrýt automobil, jít několik kilometrů pěšky a teprve pak hledat místo, odkud by mohli vysílat drony.
Vybavení máme vlastní
Pokud jde o vybavení, mají jeho spolubojovníci všechno vlastní, buď pořízené za vlastní peníze, nebo ze sbírek od dobrovolníků. „Nefunguje to tak, že přijdeš do nějaké brigády, která válčí 24/7, a řekneš potřebuji tohle, tohle a tohle. (…) Dejte mi všechno a já vám ukážu. Tak to nefunguje. Já jsem měl štěstí a od litevských voluntérů jsem dostal pěknou zbraň. Je to opakovačka, ne zcela vhodná pro naše účely, ale přesvědčil jsem jednoho sponzora, že kdyby na ni sehnal dobrý termopřístroj, tak by to mělo přínos. Ten člověk byl ochotný to koupit, i když to není levná záležitost (…) a kolem té zbraně s optikou jsme budovali celý tým,“ líčí Kyril s tím, že další zbraní byl vyřazený lehký kulomet RPK ruské výroby, který po úpravách vedle solidní přesnosti na vzdálenosti okolo tří set metrů nabízí rovněž alternativní možnost pokropit nepřítele dávkami.
Bojoval s nimi i Čech
Kyril popisuje, že jsou malá skupina, v jednotce ale měli i Čecha nebo Američana. Slouží v ní i jiní cizinci, ale většinu tvoří samozřejmě Ukrajinci. Cizinec podle něj musí být silně motivovaný, anebo být specialista, aby mohl dlouhodobě sloužit v této ukrajinské brigádě, protože má velké ztráty. Za největší úspěch považuje, že jeho skupina neměla za dobu jeho působení ani jednoho padlého. Považuje to za důsledek kombinace velkého štěstí, ale také možnosti vyhnout se úkolům, které mohou být nesplnitelné.
Na otázku, zda jako odstřelovač jde prioritně po hodnotnějších cílech, jako jsou například důstojníci, vysvětluje, že pracuje v noci a skrz termální optiku nemá šanci poznat, o jakého vojáka se jedná, nemluvě o tom, že důstojníci již dnes neběhají po bojišti „s červenou čepicí na hlavě“. Na sto padesát metrů je prý schopen rozeznat jisté detaily, jako například, jestli má voják plnovous, nicméně jeho hlavním úkolem je především průzkum a narušování nepřátelské logistiky, na kterou ze své předsunuté pozice navádí automatické granátomety a lehké houfnice své brigády. Jeho velitel je prý rád, že může využívat takovýto bonus, nicméně to neznamená, že by Kyril musel automaticky vyrazit do boje bez ohledu na své možnosti.
Učí prý své muže, že pokud by měli pocit, že jsou vysláni na sebevražednou misi, mohou takový úkol občas odmítnout. Žádný závažný postih jim za to nehrozí. „Nikdo tě nebude přivazovat ke stromu, střílet, jak to dělají Rusové. (..) ale musíš to nějak odůvodnit a navrhnout nějaké jiné řešení,“ konstatuje s tím, že se zahraničními vojáky, kteří již mají za sebou úspěšné operace, velení samozřejmě jedná s větším ohledem na jejich názory a postoje.
Měsíčník FORUM 24+ publikoval v září obsáhlý rozhovor s českým vojákem Arisu, který bojuje s Rusy skoro od začátku plnohodnotné invaze. Ukázky z něj si lze přečíst zde.
