Kandidát na ministra průmyslu a obchodu za hnutí STAN Věslav Michalik v rozhovoru pro deník FORUM 24 hovoří o tom, že je nutné věnovat větší péči regulaci energetického trhu. Zdůrazňuje důležitost plynu v nadcházejícím období pro naši energetiku i potřebu větší koordinace v této oblasti na evropské úrovni. Vyzdvihuje Green Deal coby příležitost a rovněž popisuje, v čem spatřuje rizika pro dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech. V neposlední řadě pak odpovídá i na dotaz ohledně půjčky, kterou si jeho někdejší společnost vzala od firmy sídlící na Kypru.
Nemůžu se vás nezeptat na informaci, kterou přinesl Deník N, co se týče toho, že vaše někdejší firma si v minulosti půjčila od společnosti sídlící na Kypru desítky milionů korun. Můžete se k tomu vyjádřit?
Poskytnu k tomu nějaké informace, aby ve veřejném prostoru nebyly jakékoli pochybnosti. Určitě na to budu reagovat, byl bych nerad, aby zůstal někde nějaký otazník ve smyslu, že to není jasné nebo něco podobného.
Sektor průmyslu a obchodu, který je poměrně významnou oblastí, se od ledna loňského roku musel o svého ministra dělit s ministerstvem dopravy. Mělo to podle vás negativní dopad na tento rezort? Vidíte tam výzvy či úkoly, které byly zanedbané i v důsledku toho, že v jeho čele nebyl člověk, který by se mu plně věnoval?
Ještě na tom ministerstvu nesedím, takže jsem ani neměl možnost s jednotlivými náměstky či vedoucími odborů hovořit, abych si mohl udělat obrázek o tom, zda některá agenda pokulhává za cílem, který je potřeba. Vnímám, že to, čemu je nutné se věnovat rozhodně s větší péčí, je celá oblast regulace energetického trhu. Tím neříkám, že kdyby pan ministr byl jenom na ministerstvu průmyslu a obchodu, že by to třeba bylo lepší, ale tohle vnímám, že je velká priorita.
Regulační úřad tam možná mohl předjímat některé situace, které se staly a dnes je potřeba legislativně změnit. Také se potřebuji seznámit s tím, v jakém stavu přípravy je Národní plán obnovy. Slyším zvenčí od různých aktérů, že je tam potřeba v tomto směru přidat. Za velmi významnou považuji také přípravu evropského předsednictví a jednání o věcech, které souvisí s energetikou, ale jak říkám, ještě na ministerstvu nesedím, takže na vaši otázku odpovědět nemůžu.
Co se týče Energetického regulačního úřadu (ERÚ), vnímáte jako problém to, jak je vymezený jeho mandát a pravomoci?
Rozhodně, vnímám to tak, že energetický zákon se v tomto směru ukázal jako nedostatečný, a to jak z hlediska požadované úrovně řízení rizik u samotných obchodníků s energiemi, tak v oblasti toho, jak máme v zákoně pojatou problematiku dodavatelů poslední instance. Myslím si, že jsou velice nutné legislativní změny, které by měly proběhnout poměrně rychle. Jenom konstatuji, že vzhledem k tomu, že právní úprava v některých zemích je jednoznačně lepší než u nás, možná jsme se mohli inspirovat dřív, než nastal průšvih.
Měl by podle vás ERÚ být celkově aktivnější, víc vstupovat do kontrol, nebo je to čistě jenom na zlepšení legislativy?
Jsou to spojené nádoby, protože samozřejmě pokud ERÚ říká: Ano, nemáme příliš mnoho nástrojů – tak možná měli víc křičet a říct: My ty nástroje potřebujeme, protože když je nebudeme mít, může se stát to a to. Je to stejné, jako když Česká národní banka říká: Ano, potřebujeme změnit zákon tak, abychom mohli více kontrolovat banky, zkoumat jejich kapitálovou přiměřenost, zkoumat jejich rizika a tím dohlížet na zdraví finančního trhu. Obdobně také ERÚ není jenom tím vykonavatelem, ale i tím, kdo praxi žije a měl by z ní vznášet podněty a požadavky na změnu legislativy. Teď už jsme všichni pod tlakem nějaké události, o to je jasnější, že se to musí udělat.
Jeden ze základních pilířů evropské spolupráce
Zaznamenal jsem vaše výroky, že by se měl změnit celkově energetický trh, který se liberalizoval. Podle vás byla liberalizace chyba?
Nemyslím si, že to byla chyba, protože v normální situaci samozřejmě liberalizovaný, propojený a větší trh je lepší než trh malý a neliberalizovaný, na kterém fungují oligopoly. Idea, že trh povede k nižší ceně energie, byla ve své době oprávněná, akorát se ukázalo, že elektřina není úplně komodita jako každá jiná, a přidaly se k tomu některé další dodatečné regulace spojené s dekarbonizací a s obnovitelnými zdroji. Není to jenom Česká republika, která zažívá energetické šoky, ale těch států v Evropě je víc.
Je na místě možná jenom otevřít debatu a říct si, jestli to, jak energetický trh funguje, když jsme aktuálně svědky jeho selhání, je v pořádku a opravdu to byla jen souhra nějakých vnějších efektů a náhod, která se stává jednou za čas. Samozřejmě je to jeden ze základních pilířů evropské spolupráce, že máte kromě různých jiných trhů také jednotný trh s energiemi a burzu. Jak vnímám situaci i v jiných státech, zaznamenal jsem, že i jinde se tyhle otázky nastolují. Jde o to, jestli to vyžaduje nějakou úpravu, anebo nevyžaduje a může to zůstat, jak to je.
Co se týká Zelené dohody pro Evropu, Green Dealu, i v koaliční smlouvě budoucí vlády se zmiňuje, že je to příležitost. Jak byste veřejnosti vysvětlil, že Green Deal není něčím, čeho se má bát, že to třeba zdraží energie nebo to udělá nedostupné ježdění autem, které se stane luxusem?
Green Deal je něco, co Česká republika přijala a zavázala se k tomu. Podle mého názoru jde o to, abychom praktické naplnění Green Dealu drželi v rovině toho, co je možné pro český průmysl, co je přijatelné pro naše občany a co se dá technologicky udělat v rozumném čase. Není to o tom říkat, že ho sabotujeme. Na náš průmysl jako subdodavatelský budou požadavky od hlavních odběratelů, nutnost prokazovat uhlíkovou stopu, tlak bank na to nefinancovat v uvozovkách špinavé aktivity.
Existuje tlak investorů. Na burzách dávají přednost firmám, které jsou v tomto směru aktivní. To všechno jsou fakta bez ohledu na to, jestli si politici něco dohodli nebo ne. V tomto směru říkáme, vnímejme to jako příležitost participovat na tom, že se zavádějí nové technologie, že jde do Green Dealu ohromný objem peněz a jedná se o to, abychom neustrnuli a neřekli si, že nás se to netýká. Pak by to na nás dopadlo ještě hůř s tím, že na to nebudeme připraveni vůbec, a ještě navíc bychom neparticipovali na ekonomickém rozměru Green Dealu.
Podle vás Green Deal není něčím, z čeho by občané měli mít strach za předpokladu, že to politická reprezentace vezme vážně a bude se opravdu snažit se na to připravit?
Je to tak, že v hospodářské oblasti část lidí, kteří jsou průmyslníci, podnikají, ho berou vážně, protože budou postupně pod tlakem svých odběratelů, akcionářů, investorů, takže to začnou promítat do své každodenní praxe. Role státu je přispět k tomu, aby dopad na obyvatelstvo byl přijatelný. Samozřejmě něco to bude stát, ale otázka je také, například co se týče uhlíkové daně nebo výnosu z povolenek, do jaké míry stát zpátky tyto finanční prostředky redistribuuje třeba k tomu, aby si obyvatelé mohli snižovat energetickou náročnost svého bydlení, aby si mohli na rodinných domcích udělat fotovoltaické systémy s baterií a tím snižovat svou závislost na externím zdroji elektřiny atd.
Plyn jako přechodový zdroj
Často se hovoří o tom, že zdrojem, který by teď pro nás měl být důležitý a měl by být přechodovým, je plyn. Dá se říct, nakolik pro nás bude v nadcházejícím období klíčový, respektive, jak dlouhé bude přechodové období a jestli přece jenom tam nejsou rizika, jak geopolitická, tak i spojená s tím, že cena plynu je teď vysoká? Není to nebezpečné příliš se spoléhat právě na plyn v nadcházejícím období?
Domnívám se, že není moc jiná alternativa, protože ukončení využívání uhlí k energetickým účelům je fakt. Jenom je otázka, jestli elektrárny doslouží v roce 2030, 2033 nebo 2035, a to nehraje zásadní roli. Pro nás je podstatné, aby nahrazování uhelných elektráren obnovitelnými zdroji a plynem bylo plynulé, abychom si tam nevytvořili nějaké šoky. K tomu je samozřejmě potřeba, aby investoři přesně věděli, co se bude dít a jaký je konkrétní časový rámec.
Bez plynu se Evropa neobejde ještě desetiletí. A pokud se mě ptáte, kdy je ten okamžik, tak na to nedokážu odpovědět, protože to neví nikdo, protože nikdo neví, v jakém okamžiku technologie spojené s ukládáním energie či vodíkové technologie se dostanou technologicky a finančně na úroveň, že si plyn budeme moct dovolit nahradit. Řekl bych, že v některých částech průmyslu ještě dlouho nenahraditelným bude.
Udělat zkratku, že potřebujeme plyn, dokud se nedostaví Dukovany či Temelín, je hloupost?
Tahle zkratka nefunguje, a to z toho důvodu, že pokud chceme, a to všichni chceme, zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na energetickém mixu, potřebujete něčím vykrývat jejich sezónnost ať už denní, nebo v ročních obdobích. To nemůžete vykrývat jadernými elektrárnami, protože abyste měl jadernou elektrárnu, která by fungovala v režimu, že někdy dodává a někdy ne, je extrémně drahé. Jaderná elektrárna je zdroj, který má hlavně fixní náklady, a ta potřebuje jet pořád. Nic jiného než plyn tak nemáte.
Plus plyn bude hrát poměrně významnou roli také ještě v teplárenství, kde samozřejmě jeho využití v kombinaci s kogenerační výrobou elektřiny má svoji poměrně jasnou úlohu. Když se bavíme o geopolitickém riziku, vysokou cenu plynu si podle mě Evropa způsobila částečně sama a je to taky do velké míry dáno tím, že na úrovni Evropy nikdo plynárenskou problematiku nekoordinuje. Neříkám, že ji má řídit, ale nekoordinuje ji. V tomto směru jsme úplně zbytečně dali vzniknout dnešní situaci a vysokým cenám, které nejsou opodstatněné a půjdou samozřejmě výrazně dolů.
Když říkáte, nekoordinuje, tím myslíte, že by Evropská unie měla kupovat plyn společně a dělat společné nákupy?
Může to tak být, ale není to jen otázka společných nákupů. Je to také otázka naplňování zásobníků a toho, že na trhu máme řadu hráčů, ale nikdo neví, kdo jaké kontrakty uzavřel, jak je zásobený, zda něco hrozí. V tomto směru je to prostě nekoordinace.
Tendr na dostavbu Dukovan
Co je podle vás špatného na tom, jak dostavbu jaderného bloku v Dukovanech naplánovala Babišova vláda? V médiích jste se o tom zmiňoval kriticky. Co je ten hlavní problém?
Neříkám, že je na tom něco špatného. Samozřejmě na tom odvedly odborné týmy velký kus práce. Chci se podrobně seznámit s finančním rámcem, který je velmi důležitý a je na velmi dlouhou dobu. To je vztah státu se soukromou firmou na 60 let. Tam je dobré si být jist, že to je nastaveno správně. Druhá věc je, jak jsou rozdělena rizika mezi stát a ČEZ. Chci si být jist, že pokud to má tato vláda schválit, to rozdělení rizik je přiměřené.
Třetí otázka je, že náš tendr není postavený na žádný existující produkt na trhu. Všichni tři zájemci budou muset upravovat svoje existující projekty, a to samozřejmě přináší rizika spojená se samotnou stavbou, dostavbou, vícenáklady. To není úplně ideální situace, ale na druhou stranu chápu, že jak byl tendr připraven, pravděpodobně nejlépe by se do něj vešla ruská technologie. Pokud se Rusko a Čína tendru neúčastní, žádný ze tří zbylých uchazečů nemá projekt tak, jak ho poptáváme. V tom vidím dodatečné riziko pro realizaci a včasné spuštění. Poslední věc je, že bych si chtěl být jist, že máme v tendru dostatečně ošetřenou účast českého průmyslu na celé záležitosti.
Co se týče vztahů státu a společnosti ČEZ, máte pocit, že tam stát hraje příliš malou roli, velkou roli, nebo jak si ideálně to nastavení představujete? Měl by to stavět stát jenom ve své režii?
Nedomnívám se, že by český stát uměl postavit jadernou elektrárnu. Stát není v moc dobré kondici a nedokážu si dost dobře představit, že si založí společnost, do které začne nabírat lidi a ti budou mít za úkol postavit jadernou elektrárnu. To by nedopadlo dobře. Varianta, že je to dceřiná společnost ČEZu, je jediná možná. V tom problém nevidím.
Jeden z úkolů, které si budoucí vláda také dává, je nová energetická koncepce. Dá se říct ještě nad rámec toho, o čem jsme teď mluvili, v čem je pro vás důležitá?
Státní energetická koncepce je samozřejmě dokument, který se má pravidelně aktualizovat. Pro mě podstatnější než to, jestli energetická koncepce existuje, je, jestli ji pak vláda a parlament jsou schopni překlápět do zákonů, které zajistí její naplňování. V tom máme co dohánět, protože u nás velmi často vzniká strategie a koncepce a může být i dobrá, ale pak pokulhává legislativní zajištění a naplnění.
Rehabilitace fotovoltaiky
Jeden z důležitých energetických zdrojů je fotovoltaika. Ve vaší koaliční smlouvě je zmíněn záměr přispět k její rehabilitaci. Dá se říct, co se proto dá dělat? Není to tak, že je u nás pořád natolik zprofanovaná, že je velmi obtížné ji znovu nahodit?
Nemyslím si, že to je obtížné, protože zaprvé velké energetické firmy počínaje ČEZem a konče soukromými společnostmi budou stavět fotovoltaické parky. Mají k tomu vhodná území tam, kde skončí těžba uhlí, kde byly tepelné elektrárny na uhlí. Všude tam mají prostor a vyvedení výkonu. Rozhodně do toho půjdou. Dnes jdeme cestou investičních dotací do fotovoltaiky po té velmi špatné zkušenosti, kdy stát nezvládl podporu prostřednictvím výkupních cen. Mezitím ale svět ušel kus cesty, běžně se dělá forma aukcí. Pro větší investory je to mnohem důležitější pro jejich investiční rozhodování, protože, když si budete dělat cash flow model vaší návratnosti, sice dostanete dotaci na investici, ale když nevíte, za jaké ceny budete tu energii prodávat příštích 10, 15 let, špatně se vám počítá nějaký byznys case.
Naopak, když nebudete dávat investiční dotaci a řeknete: Děláme aukci na to, kdo za nejnižší cenu je připraven takovýto výkon postavit, tak on si odřídí investici a vy si řídíte výši podpory. To může hodně pomoct. A pak jsou to ty drobné fotovoltaiky, ale tisíckrát nic může umořit osla. Jsou to malé výkony v řádu několika kilowatt na střechách rodinných domů s bateriovým systémem, které můžou zase významně přispět k tomu, že lidé budou mít mnohem menší spotřebu ze sítě. To znamená mnohem menší nároky na to, aby platili dražší energii.
Stále dokola se v České republice hovoří o tom, že jsme montovnou a příliš závisíme na subdodavatelském sektoru. Teď na to nově upozornila i výzva 32 manažerů a podnikatelů, podle kterých je potřeba udělat druhou transformaci české ekonomiky. Dá se říct, co byste pro to mohl případně udělat vy jako ministr průmyslu a obchodu?
Má to několik faktorů. Jeden základní, který souvisí se vzděláním, sice nespadá přímo pod MPO, ale hodně se ho týká, je, abychom způsob financování zejména vysokých škol přesměrovali od kvantity ke kvalitě, aby se neodvíjel od počtů žáků, ale spíš od výsledků. Dále je důležitá, a to už se promítá do agendy MPO, změna způsobu financování výzkumu a vývoje, a to tak, abychom navyšovali procentuální podíl aplikovaného výzkumu oproti základnímu. Ministerstva průmyslu a obchodu se pak už přímo týká změna systému různých pobídek, abychom už nepodporovali subdodavatele a jenom vytváření pracovních míst, ale producenty finálních výrobků. Obecně, když budeme více přecházet od dotací k návratným finančním výpomocím, tak klademe větší důraz i na to, abychom podporovali to, co má byznys case a návratnost, což už samo vede k výrobkům s vyšší přidanou hodnotou.
V gesci MPO je určitě také podpora exportu finálních výrobků a služeb, které pocházejí z českých zdrojů. A rovněž podpora expanze českých firem do zahraničí a budování našich evropských či globálních hráčů. To, že to v některých oborech jde, jsme viděli v poslední době třeba u akvizice Draslovky, která koupila americkou chemičku, nebo pak u České zbrojovky a její akvizice Coltu ve Spojených státech. Tyhle aktivity by měl stát diplomaticky podporovat. V gesci MPO je potom i motivace zahraničních firem, které tady jsou, aby tady reinvestovaly své zisky, zejména třeba, aby robotizovaly a digitalizovaly továrny a méně spoléhaly na levnou práci.