HISTORIE / Mezi dřevěnými trámy se houpají pověšené girlandy, zdi zdobí drapérie ze vzácných látek, všude se třepetají mušelínové závěsy. Mezi páry tančícími do rytmu hudby nechybí ani sám císař se svou chotí. Od neštěstí už dělí hosty slavnostního plesu pouhé okamžiky.

Krásná a elegantní žena s urozenou krví, vzdělanou myslí, uměleckým nadáním, oddaná svému muži i dětem. Pavlína ze Schwarzenbergu beze zbytku naplňovala tehdejší představu ideální dámy. Její život ale příliš brzy ukončila nečekaná tragédie, která způsobila celé její rodině i okolí nenahraditelnou ztrátu. 

Vlastním jménem Paulina Karolina Iris z Arenbergu a Aerschotu se narodila na začátku září roku 1774 jako nejstarší dítě vévody Ludvíka Engelberta z Arenbergu a Louisy Pauliny, rozené vévodkyně de Brancas-Villars, hraběnky z Lauraguais. Kulisy jejího dětství tvořil zámek Heverlé a jeho okolí na území dnešní Belgie. S její matkou, typicky osvícenskou šlechtičnou, ji po celý život pojil vřelý vztah, dokonce spolu později i cestovaly, ač to u dívek té doby nebývalo vůbec běžné. 

Zvídavá dívenka

Už jako malé děvčátko začala brzy vynikat nad ostatními dětmi svou bystrostí a zvídavostí. Její rodiče jí poskytli komplexní vzdělání, učila se cizím jazykům, krasopisu, hudbě, tanci, jízdě na koni a katechismu, věnovala se kresbě i čtení spisů francouzských osvícenců. Její studium vyvrcholilo poznávací cestou po Evropě, zakončenou pobytem v raně revoluční Paříži. „Pavlínina poznávací cesta po Francii v roce 1790 je možná vůbec první doložená cesta dívky. Cílem bylo ověřit si jazykové znalosti a seznámit se v praxi s tím, co se naučila doma i v klášteře,“ vypráví historička Milena Lenderová. 

„Pokud se mě týče, zříceniny nemám vůbec ráda. Hezké chaloupky, bublající potoky, ovečky a květiny mi udělají mnohem větší radost a potěší mé srdce více než zříceniny, jezera, sochy a cypřiše,“ zapsala si do deníku mladá Pavlína, již hluboký zájem o umění, přírodu a kulturu bydlení doprovázel po celý život. 

Součástí mocného rodu

Jejím vyvoleným mužem se nakonec v květnu roku 1794 stal šarmantní Josef II. ze Schwarzenbergu, jeden z nejbohatších středoevropských šlechticů, vládnoucí schwarzenberský kníže a dědic rodového dominia v jižních Čechách. Když se o pár let později naplnila klauzule o rozdělení rodu na dvě větve v případě narození dvou zdravých a schopných pokračovatelů rodu, postavil se Josef II. do čela primogenitury, hlavní a starší větve, takzvané hlubocko-krumlovské, jíž náleželo panství Krumlov, Hluboká, Třeboň a další.

Sekundogenitura, tedy mladší větev orlická, jejímž centrem bylo panství Orlík, připadla jeho bratru Karlu I. Filipovi, diplomatu a slavnému vojevůdci. Ten zprvu bojoval po boku Napoleona, navíc sjednal jeho svatbu s arcivévodkyní Marií Luisou Habsbursko-Lotrinskou, dcerou rakouského císaře Františka I., a na počest tohoto sňatku zorganizoval ples, který se nakonec přeměnil v hrůznou tragédii. Později se však v duchu rakouské politiky Napoleonovi postavil, a dokonce jej v roce 1813 v bitvě u Lipska porazil.

Svatba Josefa a Pavlíny leckoho překvapila. Očekávalo se, že kníže ze Schwarzenbergu pojme za ženu spíše některou z vysoce postavených říšských šlechtičen. Na druhou stranu, vévodové z Arenbergu se řadili ke starobylým rodům a Pavlínin otec zastával funkci senátora. Manželství se tedy nejspíše zrodilo z rozumu, přesto jejich svazek byl od počátku šťastný a láskyplný.

Koncepce nové matky

První potomek přišel na svět téměř dva roky po svatbě, další děti už rodila rychle za sebou. Celkem jich na svět přivedla deset, jeden chlapeček se však narodil mrtvý. „Pavlína se pod vlivem četby Jeana-Jacquese Rousseaua, kterého velmi milovala, postupně dopracovala ke koncepci nové matky,“ podotýká Lenderová.

Navzdory dobovým šlechtickým zvyklostem trávila se svými dětmi spoustu času, zvláštní péči věnovala tělesně postižené dceři Marii Matyldě. Všem svým potomkům tykala, ponechávala jim prostor k tomu, aby svobodně vyjadřovali své myšlenky a názory, a pořádala pro ně plesy, takzvané kinderbály. Její děti byly také jako jedny z prvních v Čechách očkovány proti neštovicím. 

Nejvíce však překvapila své okolí tím, že od pátého potomka své děti i sama kojila. Svému otci o tom v dopise psala: „Netvrdím, že Vás přesvědčím, abyste schválil mé povolání kojné, drahý tatínku. Jste proti tomu příliš zaujatý. Můžu se však pochlubit, že jsem zde svým příkladem strhla několik lidí.“

Se svým mužem a dětmi spolu povětšinou trávili dny v jižních Čechách na panství Schwarzenbergů. Pavlína obdivovala místní malebnou krajinu a její krásu se snažila zachytit ve svých kresbách, malbách či rytinách, z nichž se mnohé dochovaly dodnes. Ráda si s přáteli dopisovala, měsíčně napsala či přijala okolo třiceti dopisů. Zamilovala si svět divadelních prken a sama na nich i někdy vystupovala. A oblíbila si i účast v salónech, tedy v polosoukromých setkáních v bytech některého z účastníků. Vybírala si především ty, kde mohla rozvíjet svůj intelekt, tedy salóny, v nichž proudily politické či filozofické debaty. 

Výjimečná společenská událost

Honosný ples v neděli 1. července roku 1810 v pařížském paláci de Montesson měl završit oslavy svatby rakouské arcivévodkyně Marie Luisy a císaře Napoleona, svazku, který se měl stát důkazem spojenectví mezi Francií a Rakouskem, a jak všichni doufali, snad i ukončit napoleonské války. 

Tak výjimečná společenská událost vyžadovala i výjimečnou garderobu. Pavlínu proto toho večera zdobil náhrdelník s 91 brilianty, briliantové náušnice, zlaté prsteny a náramky, její šaty se třpytily od více než šesti set malých diamantů. Doprovázel ji nejen manžel Josef, ale i dvě dcery, tehdy čtrnáctiletá Marie Eleonora a dvanáctiletá Marie Pavlína.

Mělo dorazit celkem 1 200 hostů, a tak organizátor plesu, vyslanec a Pavlínin švagr Karel ze Schwarzenbergu, nechal přistavit k paláci ještě jeden taneční sál. Jeho dřevěné zdi byly napuštěny fermeží, interiér zdobily drapérie ze vzácných látek, nechyběly girlandy a závěsy z mušelínu.

Přítomnost císaře jako zlatý hřeb večera

Okolo desáté hodiny večerní dorazil na slavnost samotný císařský pár. Po prohlídce vyzdobené zahrady s umělými skalami a vodopády, Apollonova chrámu a modelu císařského zámku Laxenberg si císař s císařovnou zatančili, poté Napoleon odešel na galerii. A tehdy se jedna z hořících svíček převrhla. 

Oheň přeskakoval z jedné drahé látky na druhou, za pár chvil už polykal nábytek a olizoval strop. Z malého plamene svíčky se zakrátko stal mohutný požár, který zachvátil celý sál. Císař z galerie běžel pro císařovnu a v doprovodu důstojníků a stráže utíkali před hladovými plameny ven. Propukla panika. Lidé se drali k východům do zahrady, v hrůze do sebe strkali, padali a šlapali po sobě.

„Zděšené výkřiky, bolestný nářek, praskání ohně, hluk padajících lustrů a hroutících se dřevěných stěn, zvenku pak výkřiky davu a v temných zákoutích otrlí zloději přelézající ploty a okrádající vyděšené a zraněné dámy o jejich šperky,“ líčí chvíle hrůzy dobový historik Fréderic Mason. 

Oběť mateřské lásky

Pavlíně se podařilo utéci. Na zahradě se pak rychle dívala do tváří přeživších, plných zděšení i šoku, ale ty nejmilovanější, tváře svých dvou dcer, mezi nimi nenacházela. Zoufale proto vběhla zpátky do toho hořícího pekla, aby je zachránila. Znovu už se ven nedostala. Hořící padající trámy ji sevřely mezi sebou a po chvíli marného hledání se na ni zřítil strop. Tragickou ironií osudu přitom byly tou dobou obě její dcery již v bezpečí, mimo dosah smrtícího požáru. 

Policie zorganizovala ruční hašení, vodu rychle lidé přinášeli v sudech. Počet lidských životů, které toho večera vyhasly, není přesně znám, podle odhadů historiků jich mohly být desítky. Pavlínino ohořelé tělo bylo tak znetvořené, že ji dokázali identifikovat pouze díky jejím šperkům. Bylo jí pouhých třicet šest let a pod srdcem nosila další dítě.

Tragédie vedla později Napoleona k tomu, že nechal založit hasičský sbor pod velením prefekta, a ten zachraňuje lidské životy dodnes.

Nikdy si to neodpustil

Pavlínina smrt hluboce otřásla celou rodinou. „Její manžel se jejím úmrtím trápil až do své smrti v roce 1833. A i její švagr si nikdy nepřestal vyčítat, že zahynula jeho vinou,“ podotýká Lenderová. Josef ze Schwarzenbergu už se nikdy znovu neoženil. Výchovu napůl osiřelých devíti dětí, tří chlapců a šesti dcer, svěřil své sestře Eleonoře Žofii ze Schwarzenbergu.

A truchlili i lidé ve schwarzenberském panství, měli svou paní rádi. Krátce po její smrti kdosi složil píseň: „Rozpukni se srdce v těle, neboť celé omdlévá, nad skutkem francouzské země, ó, přesmutná novina… Bože, rač se smilovati nad naší mocnou paní, by nám stála na přímluvu někdy v nebeském ráji.“