HISTORIE / „Kde to jsme? Jsme na Západě?“ ptají se dva nervózní muži policistů v jim neznámé krajině. Strážci zákona udiveně odpoví: „Ano, samozřejmě, kde jinde?“ Cizinci se začnou objímat a jásat a volají na své ženy a děti, bouchnou šampaňské. Je 16. září 1979 a nejnebezpečnější noc jejich života právě šťastně skončila.

„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona,“ pronesl pouhých deset měsíců po utichnutí druhé světové války v té době již bývalý britský ministerský předseda Winston Churchill v americkém Fultonu ve státě Missouri. „Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou…“

Smrtící síla na hranici

„Ochranný val proti západní agresi“, obhajovala Německá demokratická republika potřebu hranice se svým západním německým sousedem. Od roku 1949 v délce téměř 1 400 kilometrů od hranic s Československem až k Baltskému moři nemilosrdně roztínala dříve jednu zemi na dva zcela protikladné světy. Od toho západního oddělovaly východní Němce ostnaté dráty, strážní věže, nášlapné miny i bedlivý dozor zhruba 50 tisíc východoněmeckých pohraničníků. Ti měli jasné rozkazy – zabránit útěkům do západního Německa za každou cenu, i za cenu použití „smrtící síly“.

Touha po vymanění se z nadvlády komunistů se Sovětským svazem v zádech a dosažení lepších životních podmínek přesto byly pro mnohé obyvatele silnější než strach ze smrti. Výstavba Berlínské zdi v roce 1961 proměnila jedno z nejsnadnějších míst překročení hranice na jedno z nejobtížnějších. Počet úspěšných útěků tak dramaticky klesl – zatímco mezi lety 1945 a 1961 odešlo z NDR zhruba tři a půl milionu lidí, od zrodu Berlínské zdi do roku 1988 to bylo půl milionu. Z nich ovšem pouze zhruba pouhé procento nelegálně uteklo přímo přes hranice – lidé většinou unikli přes třetí země či dostali oficiální povolení k opuštění domoviny a nevrátili se.

Vnitrostátní hranice tak byla poznamenána i smutnými osudy všech těch, kteří za pokus o útěk zaplatili vysokou cenu. Odhaduje se, že v letech 1961 až 1988 skončilo z toho důvodu za mřížemi zhruba 75 tisíc východních Němců. A podle studie z roku 2017 dokonce na hranicích 327 osob zemřelo, přičemž nejmladší oběti režimu ostrahy hranic bylo šest let, nejstarší osmdesát jedna. Čtyřiačtyřicet vojáků a policistů sloužících u státní hranice spáchalo sebevraždu.

Pokrytectví východního světa

Lidé z područí nesvobody utíkali všelijak – hloubili tunely, schovávali se do kufrů aut, v ponorkách či na pouhých matracích se pokoušeli zdolat Baltské moře. A vynalézavost nechyběla ani elektrikáři Peteru Strelzykovi a zedníku Günteru Wetzelovi. Seznámili se v roce 1974 v durynském městě Pößneck a rychle se spřátelili. Sdíleli spolu stále silnější nespokojenost se životem na východní straně barikády a chuť utéct pryč.

„Nebyly to lepší životní podmínky, co nás na Západě přitahovaly, ale pokrytectví světa na Východě, který nás odpuzoval,“ vzpomínal Strelzyk v rozhovoru pro americký časopis Popular Mechanics v únoru roku 1980. „Jste vystaveni neustálé propagandě a lhaní. Nemůžete si číst, co byste chtěli, říct, co si myslíte, ani cestovat kamkoliv jinam než do jiných komunistických zemí, a mnohdy ani to ne. A co je nejhorší, z dětí pak vyrůstají prospěcháři a pokrytci.“

A proč ne balón?

Celé hodiny dumali a přemýšleli, jak riskantní útěk provést. Pokusit se překročit hranici po svých nebo v autě hned zamítli jako téměř neproveditelné. Zato se jim zalíbila myšlenka, že by z nesvobodného světa uletěli. Nejprve si pohrávali s nápadem sestrojit si vlastní helikoptéru, ale záhy si uvědomili, že tak výkonný motor, aby unesl obě jejich rodiny, nikde neseženou. 

Jednoho březnového večera roku 1978 jednoho z nich napadlo: „A proč si nepostavíme balón?“ Ta představa je oba nadchla natolik, že hned druhého dne pospíchali do knihkupectví a do knihovny a sháněli vše, co se alespoň trochu týkalo balónového létání, s nímž do té chvíle neměli žádnou zkušenost.

Cestovali za anonymitou

Spočítali si hmotnost koše a osmi cestujících, tedy dvou mužů, dvou žen a celkem čtyř dětí od dvou do patnácti let, na zhruba 750 kilogramů. Aby balón byl schopný vynést tuto váhu, musí být schopný pojmout 2 000 metrů krychlových vzduchu zahřátého na 100 °C. Pro výrobu takového balónu potřebovali minimálně 800 metrů čtverečních látky. A to se ve svém městě o zhruba dvaceti tisících obyvatelích neodvážili poptávat.

Vyrazili proto do více než stotisícového města Gera a zvědavé prodavačce na její udivenou otázku, proč té látky potřebují tolik, odvětili, že jsou z tábornického klubu a šijí podšívky do stanů. 

Doma se pustili do práce. Další dva týdny trávil Wetzel zavřený ve své ložnici a na čtyřicet let starém šicím stroji šil a šil, až mu pod rukama vznikl dvacet metrů dlouhý a patnáct metrů široký balónový vak. Strelzyk zatím pracoval na výrobě balónového koše z železného rámu, plechové podlahy a prádelní šňůry a na soustavě hořáků, vytvořených z vodovodního potrubí, hadic a trysek z plynového sporáku.

První pokus skončil v kamnech

Pokusné lety s jejich balónem v dubnu téhož roku dopadly neslavně. Pod rouškou tmy na odlehlé lesní mýtině a později v opuštěném kamenolomu se jim ani nepodařilo balón nafouknout. Brzy odhalili příčinu – látka je příliš porézní, vzduch z ní utíká pryč. Celé týdny pak Strelzykovi trvalo balón rozstříhat a postupně spálit v kamnech. Spolu s ním přišli i o 2 400 východoněmeckých marek a týdny práce a plánování. Odradit se však nenechali.

Z vysavače a skleněných pipet naplněných vodou si vyrobili testovací zařízení a zkoumali, z jakých látek z místních obchodů lze co nejlépe odsát vzduch, aniž by dovnitř vnikla voda. Jako ideální materiál se ukázal potah na deštníky, jenže ten byl příliš drahý. Rozhodli se proto pro levnější, synteticky vyráběný taft. 

Tentokrát pro materiál vyrazili do více než 120 kilometrů vzdáleného Lipska. Předstírali, že jsou z jachtařského klubu a tolik taftu potřebují na výrobu plachet. „Neměli v obchodě dostatek látky,“ vzpomínal Strelzyk, „a řekli nám, že máme přijít další den. Báli jsme se, že nás mezitím nahlásí Státní bezpečnosti, ale když jsme se druhý den vrátili, čekal na nás náš taft, celých 800 metrů dlouhý a metr široký, bohužel tedy ve čtyřech zářivých barvách. Popadli jsme ho, zaplatili za něj 4 800 marek a uháněli zpátky do Pößnecku.“

Wetzel opatřil starý šicí stroj své ženy elektrickým motůrkem a za týden už vítězoslavně držel nově ušitý balón v rukou. Hned další noc vyrazili na mýtinu, aby jej otestovali. Rozprostřeli balón po zemi, ventilátorem do něj vehnali studený vzduch a s pomocí hořáku jej následně ohřáli. Balón se úspěšně nafoukl, vzduch neunikal, ale ne a ne se odlepit od země. Hořák byl příliš slabý na to, aby umožnil balónu vzlétnout.

Poslední měsíce roku 1978 si lámali hlavu nad tím, jak vyrobit výkonnější. Přidali propanové lahve, experimentovali s různými směsmi paliv. Výsledky je stále netěšily. Ukazovalo se, že balón by unesl maximálně jednu rodinu, ale osm lidí určitě ne. Navíc přišla zima, teploty se propadly, zkoušet létat s balónem nepřicházelo v úvahu.

Wetzel začal o původním plánu pochybovat, zkoušel raději vyrobit ultralehké letadlo nebo kluzák. Strelzyk se nevzdával a stále se pokoušel hořák vylepšit. Teprve v červnu roku 1979 přišel zlom. Zjistil, že když plynové bomby otočí výpustí dolů, vznikne v nich dostatek tlaku pro zplynování tekutého propanu, čímž výkon hořáku mnohonásobně zvýší. Upravil koš a věřil, že tentokrát už vše musí vyjít. Po šestnácti měsících od chvíle, kdy se zrodila ona myšlenka, před ním stál hotový balón. Teď už jen netrpělivě čekal na vhodné počasí, aby do něj mohl i se svou rodinou nastoupit.

Noc plná útrap

Stalo se tak v předvečer 4. července 1979. Ovšem i tentokrát veškeré naděje přišly vniveč. Balón sice úspěšně vystoupal i se svou posádkou do výše dvou kilometrů, ale pak vletěl do mraků. Kapičky vody se na něm začaly srážet a vsakovat se do pláště, plášť balónu těžkl a těžkl. „Než jsem si uvědomil, co se vlastně děje, a než mě napadlo zesílit přívod plynu, začali jsme příliš rychle klesat,“ uvedl Strelzyk. 

Přistáli stále ještě na území nesvobody, asi 180 metrů od hranice, naštěstí nikým nezpozorováni. Trvalo jim celých devět hodin, než ve tmě ze zakázaného hraničního pásma doklopýtali zpátky ke svému autu a vrátili se domů, zcela vyčerpaní. Balón ponechaný svému osudu hned ráno našla pohraniční stráž. Hon na „pachatele závažného trestného činu“, jak Stasi oznámila, začal.

Závod s časem

Strelzyk se rychle zbavil důkazů, včetně všech výpočtů a náčrtků, dokonce si pro jistotu koupil nové auto, kdyby ho náhodou někdo onu noc zahlédl. „Věděl jsem, že je jen otázkou času, než vypátrají mě i Wetzela,“ líčil. Vypravil se proto za ním a oba se shodli, že existuje jen jediné řešení. Musí postavit nový balón, dostatečně velký pro osm lidí, a odletět ze země dříve, než je najdou.

Najezdili více než tři tisíce kilometrů napříč zemí, než nakoupili všechen potřebný materiál. Po necelých šesti týdnech společnými silami dokončili další, v pořadí již třetí balón, s výškou dosahující 25 metrů.

Teď už jen čekali, až jim bude znovu přát vítr a počasí. V noci z 15. na 16. září 1979 se odhodlali k letu. Nezdržovali se už žádným testováním, byli podle Strelzykových slov přesvědčeni, že uspějí. Na palubu balónu s sebou z domova vzali pouze pár kousků oblečení a lahev šampaňského, nic víc. Krátce po druhé hodině ranní začal plně osazený balón stoupat vzhůru.

Kousek od katastrofy

I tentokrát přišly problémy. Jedno z kotevních lan se nepřeřízlo dostatečně rychle, takže se balón naklonil na stranu a plamen z hořáku ožehl tkaninu z vnitřní strany. Wetzel oheň rychle uhasil, avšak látka se na ožehnutém místě protrhla a vzduchový proud z trhliny uhasil hořák.

Wetzel hořák rychle zapálil sirkami a zvyšoval jeho výkon na maximum, aby zvládl udržet balón ve vzduchu. Plyn tak spotřebovali výrazně dřív, než počítali, a museli přistát. Když tvrdě dopadli na zem, Wetzel si zlomil nohu, jinak byli všichni v pořádku, avšak strachy bez sebe. Teprve když je západoněmecká policejní hlídka ubezpečila, že se nacházejí na půdě Spolkové republiky Německo, zhruba šest kilometrů od hranic nedaleko města Naila, mohli konečně všichni s úlevou vydechnout. Dokázali to.

Jak později prozradili v rozhovorech, jistí si byli dvěma věcmi – za prvé, že se chtějí znovu v balónu proletět, „už jen pro zábavu a ve dne, abychom něco viděli“. A za druhé, že v jejich šlépějích se dlouho nikdo z východního Německa nevydá. Měli pravdu. NDR na jejich útěk odpověděla zvýšenou ostrahou na hranicích a uzavřením všech malých letišť v jejich okolí. Prodej propanu byl možný jen na povolení, prodej většího množství materiálu vhodného pro stavbu balónu zakázaný. 

Došlápli si na příbuzné

„Za pomoc a podněcování k útěku“ byl okamžitě zatčen a odsouzen Strelzykův bratr, jeho sestra a její manžel, po protestech Amnesty International byli všichni tři propuštěni.

Wetzel už v Naile zůstal a pracoval jako automechanik, Strelzyk našel svůj nový domov v Bad Kissingenu, kde si otevřel opravnu televizorů. V 80. letech se ze strachu před agenty Stasi přestěhoval do Švýcarska, do Německa se vrátil až roku 1990. V roce 2017 po dlouhé nemoci v 74 letech zemřel.

Odvážný útěk se stal obrovskou senzací a celé týdny plnil stránky západních novin. Jejich příběh dokonce dvakrát ožil i na stříbrném plátně – ve snímku Noční přechod z roku 1981 a ve filmu Balón, natočeném v roce 2018. Slavný podomácku vyrobený balón dnes mohou obdivovat návštěvníci stálé expozice Muzea bavorské historie (Haus der Bayerischen Geschichte).

Neváhal byl to udělat znovu

Když Muzeum Berlínské zdi k příležitosti pětadvacátého výročí slavného letu za svobodou pořádalo v roce 2004 slavnostní setkání, tehdy dvaašedesátiletý Strelzyk pro agenturu Reuters zavzpomínal: „Lidé, kteří tehdy ve východním Německu nežili, si jen stěží mohou představit, jaké to tam ve skutečnosti bylo. Připadal jsem si jako v obrovském vězení. Nechápu některé spoluobčany, kteří s nostalgií vzpomínají na komunistický režim. Kdyby se měli komunisté vrátit k moci, neváhal bych do balónu nasednout znovu…“