Andrej Babiš a Zuzana Baudyšová FOTO: Hnutí ANO
FOTO: Hnutí ANO
Spolu s tím, jak se blíží volby do poslanecké sněmovny a jak se v předvolebních průzkumech postupně objevuje i občanské hnutí Přísaha, které založil bývalý ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Robert Šlachta, je dobré upozornit na jeden velký nešvar české politiky, který se znovu a znovu opakuje a jehož ztělesněním je právě Šlachtovo uskupení.
Ještě před několika měsíci Přísaha Roberta Šlachty neexistovala a nyní se již s několika procenty objevuje v různých volebních šetřeních (například podle posledního průzkumu agentury Median měla 2,5 procenta hlasů a nejnovější šetření společnosti Kantar CZ jí přisoudilo 2 procenta). A nedá se vyloučit ani to, že po říjnových volbách do dolní komory parlamentu zasedne ve sněmovních lavicích. Už to samo o sobě je absurdní, ale na české politické scéně to není nic neobvyklého. To, že ve volbách uspějí uskupení, která na poslední chvíli vystřelí a získají podporu voličů, je celkem běžný kolorit.
Je to samozřejmě velký problém, protože nemají žádnou dlouhou a významnou tradici a historii a mnoho o nich nevíme. Kromě toho se pochopitelně jedná o subjekty, které nemají propracovaný a hodnotově zakotvený program a jejichž návrhy řešení k jednotlivým oblastem života společnosti a otázkám, které budou ve sněmovně a ve vládě případně řešit, jsou sesmolené horkou jehlou a rozhodně nevycházejí z ničeho hlubšího, na co by se dalo spolehnout a co by mělo nějaký ideový základ.
Podobná uskupení získávají hlasy voličů především díky tomu, že velká část z nich se rozhoduje emocionálně a na poslední chvíli. Bohužel jsou voliči nepoučitelní, a i když se znovu a znovu zklamávají, tuhle chybu stále opakují. Robertu Šlachtovi a jeho Přísaze je třeba přiznat, že dělají velmi intenzivní a promyšlenou kontaktní kampaň, a sám bývalý policista se do ní pustil s nebývalou vervou a odhodláním.
Velmi šikovně cílí na to, že spousta lidí je z politiky otrávená, a i díky tomu, co předvedla vláda Andreje Babiše v posledním roce, opět hledají nějakou naději a znovu v tom hraje roli také naštvání a snaha volit někoho, kdo se vymezí proti stávajícímu establishmentu a kdo slíbí, že mu co nejvíce zavaří.
Zájmové skupiny a Šlachtova Přísaha
Na podobné vlně v roce 2013 vyrostl Andrej Babiš a jeho hnutí ANO, o čtyři roky později to zopakovala Pirátská strana se svým „Hrrr na ně!“ a vězeňským autobusem, na kterém vyobrazovala politiky z různých tradičních stran a Ivan Bartoš jim dělal dozorce s obuškem, a teď se o něco podobného snaží i Robert Šlachta a hnutí Přísaha.
Stačí se podívat, jakým způsobem se uskupení prezentuje na svých webových stránkách. Zdůrazňuje se tam například následující: „Politika je služba lidem. Bez rozdílu pohlaví, vyznání, barvy pleti, orientace či politického přesvědčení. To by mělo být samozřejmé, ale dneska není. Čím dál víc se přihlíží na zájmy různých zájmových skupin, často placených z našich daní, které aniž by byly kýmkoliv voleny, velmi hlasitě a neurvale prosazují své zájmy. Jejich zájmem je navíc často lidi rozdělit a poštvat proti sobě a z toho pak těžit. To pak odnáší lidé, kteří tvrdě pracují, platí daně a vychovávají děti.“
Šlachta zde svým potenciálním voličům sděluje hlavně to, že se bude zastávat lidí, kteří nepatří k žádné zájmové skupině a kteří zastání nemají. Jinak řečeno masy obyčejných lidí, která tvrdě pracuje, platí daně a vychovává děti. Ve skutečnosti se přitom této části společnosti zastává kdekdo a rozhodně se nedá říct, že by v politice neměla zastání. Vzhledem k tomu, že je těchto občanů opravdu hodně, snaží se je oslovit většina politických stran a hnutí.
Ve stejném duchu text na webu Přísahy pokračuje: „Chceme a budeme sloužit lidem, občanům naší země, postavíme se čelem k nespravedlnosti a rozkrádání státu. Postavíme se čelem k aktivistickým nesmyslům, které zamořují naši společnost. Postavíme se na stranu lidí, kteří jsou základem naší společnosti. Na stranu těch, kteří vytváří prokazatelné a trvalé hodnoty, a kteří od státu očekávají zaručenou míru svobody na jedné straně a sociální jistoty na druhé straně.“
Něco podobného na ten způsob říkalo už mnoho politických uskupení, která tady byla před Přísahou. Společné ta uskupení měla, že v první řadě reagovala na to, po čem cítila, že je poptávka, a nelámala si příliš hlavu tím, že by bylo dobré, aby jejich strana či hnutí byla nějak hlouběji hodnotově zakotvená.
Přehlídka prázdných slov a zaplněná prázdnota
Tato ideová nezakotvenost se odráží i v tom, na co Šlachtova Přísaha láká. Ve výsledku slibuje všechno všem a zároveň je velmi dobře rozpoznatelná její celková programová prázdnota: „Stát musí podporovat podnikání a ekonomický růst na straně jedné a zároveň zajišťovat pomoc a důstojnou životní úroveň pro ty, kteří celý život pracovali nebo se dostali do složité situace. Chceme silnou, svébytnou, bezpečnou a konkurenceschopnou zemi. Chceme stát, kde platí spravedlnost a při vymáhání zákona pravidlo padni komu padni,“ tvrdí nekompromisně Šlachtovo hnutí.
A dodává: „Problémy, které nás obklopují, budeme řešit komplexně. To znamená, že neslibujeme zázraky na počkání. Cesta, na kterou se chceme vydat, může být v řadě případů dlouhá. Nechceme slibovat nesplnitelné a zázraky do druhého dne. Některá řešení ale naopak nebudou složitá, ani nebudou trvat dlouho a nebudou nás stát ani moc peněz. K těmto řešením bude ale potřeba dvě věci. Odvaha a důslednost.“
Více by ta prázdnota už ani dunit nemohla. Je to jen přehlídka slov, ze kterých nic neplyne a která nic neznamenají. Největší problém je, že každá prázdnota se nakonec něčím zaplní, a to i ta, kterou dnes můžeme pozorovat u Roberta Šlachty a jeho Přísahy. Potíž je v tom, že nevíme, čím přesně to bude. Přísaha se tak může dostat do sněmovny a třeba i do vlády a teprve potom (když se prázdnota zaplní) se ukáže, co je vlastně zač.
To už ale bude celkem pozdě. To je ovšem problém všech hodnotově nezakotvených politických stran a hnutí. Spolu se Šlachtovou Přísahou tak hrozí, že se dále prohloubí trend bezideové, protestní a čistě emocionální politiky, což je rozhodně škodlivé a do budoucna nebezpečné.
