Americký historik Jurij Felštinskij a ruský historik a filozof Igor Čubajs hovořili na Radiu Svoboda o historii sovětských a ruských tajných služeb. Také o tom, jaká je role státní bezpečnosti ve státě Vladimira Putina.
Z rozhovoru plyne pro někoho překvapivé zjištění, že skutečnou moc měla po celou dobu existence SSSR především sovětská tajná policie. Teď se jí podařilo se na trůn dostat znovu. Přinášíme několik pasáží z toho, co říkal historik Jurij Felštinskij.
Jurij Felštinskij: „Od roku 1917 byl boj mezi leninským Sovnarkomem, později stalinskou komunistickou stranou, a Čekou naprosto krvavý. A rozhodně není náhoda, že Čeka měnila jména. Nešlo jen o pokusy změnit jedno třípísmenné jméno na jiné třípísmenné, někdy čtyřpísmenné – pokaždé se strana pokoušela strukturu reformovat. Na jedné straně ji strana potřebovala jako ozbrojené křídlo pro boj s nepřáteli, protože strana měla také nepřátele, v podstatě stejné nepřátele jako Čeka, tito nepřátelé byli likvidováni s pomocí státní bezpečnosti, ale na druhé straně tato státní bezpečnost soupeřila se stranou o moc. A toto přetahování o moc s různou mírou úspěchu pro jednu či druhou stranu pokračovalo až do roku 1991, kdy byla komunistická strana konečně zlomena a státní bezpečnost se vydala na svůj poslední triumfální pochod po cestě, která ji v roce 2000 dovedla k úplnému vítězství.
Jedním z nástrojů uchopení moci ve státě v širokém slova smyslu, nikoli na úrovni uchopení moci v Kremlu, ale uchopení státu, je instituce důstojníků v aktivní záloze. Jedná se o naprosto neprozkoumanou strukturu. Podstata této struktury spočívá v tom, že za (Jurije) Andropova (šéfa KGB a krátce nástupce Leonida Brežněva v čele KSSS a SSSR, pozn. red.) začali být agenti KGB vysíláni do mírového sovětského sektoru (připomínám, že tehdy bylo vše státní) stejným způsobem, jako byli špioni vysíláni do nepřátelských táborů. Stejně jako byli ilegálové posíláni na špionáž do zahraničí, stejně tak byli posíláni i tzv. důstojníci aktivní zálohy. Jinými slovy, vznikl systém, v němž KGB nikdo neopustil. Důstojníci byli převedeni do aktivní zálohy.
Možná právě tehdy vzniklo rčení, že bývalí důstojníci KGB neexistují. A byli posláni pracovat do mírového sektoru, na nejlukrativnější místa, je jasné, že se zmocnili nejdůležitějších pozic. Proto není divu, že ne vždy vedoucí, ale už zástupci vedoucích pracovníků všech sovětských struktur byli z KGB – v redakcích, vydavatelstvích, televizi, bankách, podnicích, na univerzitách – úplně všude.
K tomuto sboru důstojníků v aktivních zálohách – mluvíme o desítkách tisíc lidí – je třeba připočítat i agenty, kteří byli mimořádně široce rozkročeni. Agentů, kteří byli naverbováni KGB, bylo velmi, velmi mnoho.
KGB byla podle mého názoru jedinou strukturou, která přežila pád sovětské moci a rozpad Sovětského svazu. Opakuji, že proto, že v roce 1917 se KGB dostala k moci postupně, sebevědomě, přes porážky, přes smrt svých soudruhů, protože jich bylo zabito velmi mnoho, se tato struktura dostala k moci a bohužel pro nás všechny ji získala tiše a nepozorovaně.
Rusko je jedinou zemí na světě, kde je u moci státní bezpečnost, takový příklad v dějinách nikdy nebyl. Rusko je jedinou zemí na světě, kde politické strany nebojují o moc. To znamená, že bojují o křesla v Dumě, protože to je jejich chléb a máslo, ale nebojují o politickou moc v zemi. Státní bezpečnost stojí v Rusku nad politickými stranami. Zároveň je třeba si uvědomit, že všechny politické strany v Rusku jsou infiltrovány státní bezpečností, zejména Duma. Situace je tedy skutečně znepokojivá, ne-li tragická.
Putin v Rusku není u moci. V Rusku vládne státní bezpečnost jako resort, jako instituce. V tomto smyslu je systém velmi stabilní. Musí se jim nechat, že se jim podařilo vytvořit režim, který existuje s otevřenými hranicemi a zkorumpovanou tržní ekonomikou – něco, co by se jim za vlády komunistické strany Sovětského svazu nepodařilo, protože komunistická strana potřebovala ideologickou nadvládu. V tomto ohledu je Putinův režim rozhodně stabilnější než režim vytvořený Sověty. Nevyžaduje ani velký teror, ani uzavření hranic, ani likvidaci tržního hospodářství.
Naopak, v celé ruské ekonomické historii, počínaje rokem 1991, možná dokonce od roku 1989, se ukázalo, že v tržní ekonomice je ještě snazší krást a bohatnout než za sovětského režimu, kdy se to všechno dalo dělat tajně, ne na očích celého světa. Ukázalo se, že to lze udělat před očima celého světa a docela úspěšně.
V dějinách světa se ještě nikdy nestalo, že by státní bezpečnostní systém řídil zemi. Upřímně řečeno, nikdo nechápe, co se v Rusku děje. Dívají se na tuto podivnou zemi, které vládnou podivní lidé, kteří nevědí, co chtějí. Zdá se, že na jedné straně chtějí peníze, jsou zkorumpovaní. Na druhou stranu se ale zdá, že jim na penězích nezáleží, protože to, co dělají, je na úkor země z ekonomického, a dokonce i finančního hlediska. Z pohledu Západu jsou tedy události v Rusku naprosto iracionální, zatímco Západ je racionální. Proto dochází k tak vážnému filozofickému nepochopení Ruska ze strany Západu.
Je velmi těžké odpovědět na otázku, zda vše, co se nyní děje v souvislosti s Ukrajinou, je bluf, nebo ne. Z toho, co Putin řekl v dokumentu o zabrání Krymu, který natočil sám pro sebe, víme, že o zabrání Krymu rozhodlo pět lidí. Dokonce zhruba víme, kdo těch pět lidí bylo. Konečné rozhodnutí o zahájení vojenské akce přijímá velmi malá skupina uzurpátorů v Kremlu, kteří se do Kremlu dostali z Lubjanky – klasické junty, která vládne Rusku na neurčito.“