Transformace obskurního postkomunistického autoritářství v novou tvrdou vojenskou teokracii, kterou Putinova ústavní protireforma dovedla do finiše, se blíží k závěru. Ruská občanská společnost, která se dosud plně neprosadila, se podle názoru analytika „nadále potuluje v rezervaci, kterou pro ni Kreml vyčlenil, jako slepice s utrženou hlavou“.

Vladimir Pastuchov, výzkumný pracovník, University College of London, píše v článku na webu MBCH media (МБХ медиа), že to, co dnes v Rusku pozorujeme, je agónie „starého dobrého autoritářského světa“. Podle něj k tomuto kvalitativnímu skoku ve vývoji režimu nedošlo z ničeho nic. Byly tu dvě tendence, které se vyvíjely vedle sebe: vytvoření nového deep state a rozvoj nových, účinných technologií, manipulace s masovým vědomím z trosek sovětských a předsovětských mytologémů. Objevila se tak další verze ruského „deep mind state“, tentokrát však nikoli monolitní, ale kombinovaná pravoslavně-komunistická. Ten už  se „dostal z inkubační doby a je připraven k rychlému rozšíření. Mnohem rychleji, než mnozí očekávají“.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

„Deep state – strašák konspiračních teoretiků všech směrů a typů – skutečně existuje, a to všude. Ale jestliže v Evropě se nachází pod čárou ponoru státního parníku, v Rusku je to část ledovce pod hladinou. V Rusku je deep state jediným skutečným státem a vše nad ním je jen zářivý, oslnivě bílý dekor. Za bolševiků se ruský deep state institucionálně zformoval do podoby stranicko-nomenklaturního systému, který v letech stagnace silně degradoval a do značné míry způsobil krizi SSSR. Perestrojka tyto trosky nedbale zbořila, takže se zářivá špička státního ledovce zřítila do zející prázdnoty zločinného chaosu. Za Putina se však toto ‚vakuum‘ samo zorganizovalo a místo komunistické vertikály se vytvořila vertikála mafiánského typu, kterou nespojuje ani tak ideologie, jako spíše zlodějské představy.“

Autor pak popisuje, jak po desetiletí tento „vnitřní“ mafiánský stát sílil, až „jeho metastázy pronikly doslova do všech buněk státního organismu“. Než si lidé připustili, už bylo pozdě.

Byla také vybudována nová mytologie, která se poskládala ze všemožných „hodnotových odpadků“: autokratický paternalismus, panslavismus, kult vítězství, populismus, eurasianismus, levicová a pravicová rétorika a tak dále. „Vznikla poměrně stabilní ideologická substance, která se ukázala jako velmi účinná při vymývání mozků obyvatelstva zmateného třemi desetiletími bezčasí.“

„Ať tak či onak, projekt vytvoření ersatz ideologie se ukázal jako úspěšný a na konci druhého desetiletí Putinovy vlády byl doveden do plánované podoby.“ Jaké perspektivy Putinův režim má?

Vladimir Pastuchov soudí, že nevyhnutelné historické fiasko v dlouhodobém horizontu nevylučuje možnost prudkého posílení a dokonce expanze v krátkodobém a střednědobém horizontu.

Jedním z takových kritických ukazatelů je uznání jakékoli neloajality za „nežádoucí extremismus“, které začalo u organizací spojených s Navalným a Chodorkovským. Rozhodně se nejedná o místní iniciativu zaměřenou na osobnosti, ale o nový vzorec (modus operandi), který bude časem aplikován univerzálně a na všechny bez výjimky. Ovlivní doslova všechny aspekty společenského života v Rusku.

„Přechod od boje proti aktivismu k boji proti disentu není mechanický. Především to znamená změnu hloubky orby veřejného pole. Hrábě, kterými se dříve tráva pročesávala a zbavovala plevele, nahradí ostrý pluh, který se bude otáčet a propichovat sociální vrstvy. A to je přirozené, protože se mění rozsah úkolu. Zatímco dříve bylo ‚nepřátel‘ z kvantitativního hlediska relativně málo a bylo možné je ‚spočítat‘, nyní jich je nespočetné množství. Disent se nedá přesně definovat; pod určitým úhlem lze do této kategorie zařadit téměř celou populaci a stát může tento úhel libovolně měnit.“

Individuální přístup, cílené represe a další relativně „mírové věci“ proto nejsou v boji proti disentu účinné. Když je každý potenciálním nepřítelem, na individuální přístup prostě nezbývá čas ani síla. Proto jsou kroky proti disentu povinnou předehrou k masovým represím.

„Myšlenka, že migranty je třeba nahradit odsouzenými, se časem nevyhnutelně vyvine v imperativ, že odsouzených by nemělo být méně, než kolik migrantů Rusko potřebuje. Co je dobré pro Gazprom, Rosněfť a Rostech, je ještě lepší pro Federální vězeňskou službu. Pokud se na všechny tyto detaily podíváte pozorně, můžeme s jistotou říci, že Rusko čeká nový gulag.“

Masová represe ale přinese vývoj, který zřejmě režim dnes nedomýšlí. Bude zničena obrovská „neutrální zóna“ mezi režimem a společností. V nové společnosti bude obtížné zůstat „jen slušným člověkem“ a dojde k rozdělení na oběti a katy a katů bývá vždycky méně než obětí. Míra odporu vůči systému spíše poroste.

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

A nejen to. Když dojde na stírání hranic při definování disentu, dojde nakonec i na represe uvnitř kremelského klanu, a to až po známý Putinův „vnitřní kruh“.  „Pocit úzkosti a ohrožení budou sdílet úplně všichni představitelé elity, nejen ‚liberální ztroskotanci‘. Motivace ukončit vtíravý strach vyvolaný masovým terorem bude s každým dalším měsícem a rokem jen sílit.“

Onen téměř nevyhnutelný nový „velký teror“ se ale bude odehrávat v zemi, která má jinou podobu, než měla za Stalinovy vlády na konci 30. let. Už „neexistuje obrovská kompaktní masa patriarchálního rolnictva žijícího ve venkovské rezervaci a spěchajícího do měst“. „Atavismus rolnického vědomí samozřejmě nebyl překonán, ale je nyní rovnoměrně rozptýlen po celém společenském povrchu Ruska, a to je trochu rozdíl. Politické a kulturní standardy se přece jen změnily. Komunismus i nacismus zapadají do rigidní logiky své doby. Ne že by se to nedalo zopakovat, ale dnes je to mnohem obtížnější. Proto existuje slabá naděje, že druhé vydání ‚Velkého teroru‘ bude jeho lehčí, parodickou verzí, méně krvavou a podstatně méně trvanlivou.“

Jestli je autorův odhad správný, to bohužel zjistíme jen tak, že tomu smutnému divadlu budeme přihlížet. To je ta lepší varianta. Pro nás by bylo ještě horší, kdybychom do něj byli nějak zataženi, a to i v nějaké velmi mírné podobě. Našim domácím kolaborantům by to nebylo proti mysli, stačí se podívat na to, čeho jsou schopni už dnes.