Současné Rusko vykazuje mnoho znaků autoritářského státu. O tom pochybuje málokdo. Ani příznivci Ruska většinou nepopírají, že ruská společnost je stmelována silnou autoritou prezidenta Vladimira Putina. Jakou však má tento autoritářský systém ideologickou náplň? A má vůbec nějakou?
V souvislosti s Ruskem se nejčastěji mluví o probuzeném imperiálním cítění, o extrémním nacionalismu nebo vznikajícím kultu osobnosti. Občas někdo hledá paralelu mezi Putinovým režimem a poměry v Itálii za vlády fašistického diktátora Mussoliniho. Český filozof Václav Němec mluví v této souvislosti o ruském „hybridním fašismu“. Termín použil krátce před svou smrtí Boris Němcov v interview pro polskou verzi Newsweeku. Jiný významný představitel ruské opozice, šachový velmistr Garri Kasparov, rovnou přirovnal „diktaturu jednoho muže“ ruského prezidenta Vladimira Putina k vládě Adolfa Hitlera.
Podobné soudy jsou však unáhlené a zjednodušující. Dokazují jen, že stále nejsme schopni Rusko v jeho současné podobě přesně charakterizovat a někam zařadit. Známe definici německého nacismu i jeho typické znaky, umíme popsat italský fašismus, jsme schopni charakterizovat třeba režim indonéského diktátora Suharta a jeho ideologii Nového řádu. Rusko nám však do žádné ze známých politických kategorií a škatulek přesně nezapadá. A to je naše velká slabina. Pokud nedokážeme určitý politický režim, který se k nám chová nepřátelsky, přesně pojmenovat, definovat jeho znaky a projevy, zůstáváme vůči němu bezbranní. Vždy nám proklouzne mezi prsty jako rosolovitá koule, změní barvu a tváří se, že je něčím jiným, než co jsme si před chvílí mysleli. Z agresora se stane mírotvorce, z útočníka oběť…
Klíčem k pochopení dnešního Ruska může být odpověď na otázku, o jakou ideologii se opírá? Prezident Putin se stal reprezentantem (možná) většiny ruského národa, jeho duchovní i vlastenecké „obrody“, ale sám není tvůrcem žádného ideologického obsahu. Vladimir Putin je lovec amfor, muž s odhalenou hrudí a loveckou puškou v ruce, hrdina na rogalu, který navádí mladé jeřáby na správnou migrační trasu. Nelze mu upřít, že vyniká jako stratég. Ale to je vše. Nenapsal žádný „ruský Mein Kampf“. Sám není zdrojem myšlenek o nutnosti hájit ruské národní zájmy, ale pouze jejich tlumočníkem.
Jako duchovní otec ruského politického uvažování poslední doby, který má vliv na prezidenta Putina a nachází podporu mezi konzervativními představiteli armády a tajných služeb, bývá zmiňován Alexandr G. Dugin, autor tzv. čtvrté politické teorie, nazývané eurasianismus. Vychází z předpokladu, že hlavní dosavadní ideologie, fašismus, komunismus a liberalismus, jsou už mrtvé, nebo spějí k úpadku. Nahrazeny mají být čtvrtou ideologií, jejímž nositelem se stává Rusko, respektive ruský národ, který si uchoval oproti „západním národům“ duchovní čistotu. Předurčen je k další misii, která přinese pokrok a jejímž vyvrcholením bude zrod „nového člověka“.
Duginova ideologie připomíná nesourodou směsici různých filozofických, náboženských, politických směrů i myšlenek a některé její závěry působí až bizarně. Čeští politologové Petr Kalinič a Vladimír Naxera ze Západočeské univerzity v Plzni například zmiňují pasáž, v níž „příznivce eurasijského hnutí považuje za následovníky ezoterického Eurasijského řádu, jehož existence je údajně stovky let tajena před nepovolanými“. Dugin mezi členy tohoto řádu mimo jiné počítá například Reinharda Heydricha. Podle zmíněných politologů je v Duginově geopolitické koncepci rovněž patrný silný vliv levého křídla nacismu.
Zůstaneme-li u jádra Duginovy politické teorie, vidíme, že je zaměřena ostře proti západnímu světu, vymezenému z vojenského hlediska členskými státy NATO. Podle Duginovy teorie lze očekávat brzkou „apokalyptickou bitvu“ mezi atlantickou (západní) civilizací a kontinentální velmocí, Euroasií (myšleno Ruskem, zeměmi v jeho mocenské sféře a ruskými spojenci, k nimž řadí Írán). V této souvislosti Dugin používá termín „Endkampf“. Výsledkem má být vznik nového společenského řádu, ve kterém bude liberalismus s jeho důrazem na osobní svobodu jednotlivce nahrazen „imperiální“ vládou vycházející z principů kolektivismu.
Podstatné pro Duginovu teorii je, že v ní odmítá tradiční dělení politického spektra na levici a pravici. A ideologii eurasianismu neukotvuje geograficky pouze do euroasijského prostoru, ale chápe ji nadregionálně, až globálně. Pokud se z tohoto pohledu podíváme na ruskou společnost, je zřejmé, že v ní Duginova ideologie nachází odezvu. A co víc – skutečně si získává příznivce v různých zemích a mezi různými vrstvami společnosti, mezi populisty, nacionalisty i stoupenci extrémní pravice a levice včetně komunistů. Připomeňme si nedávné fórum v ruském Petrohradě, na kterém se sešlo čtyři sta zástupců krajní pravice z patnácti zejména evropských zemí. A nemusíme ani chodit tak daleko – na prozemanovské demonstraci na Hradčanském náměstí, které vzápětí využila ruská propaganda, stáli vedle sebe na tribuně populista Tomio Okamura a šéf českých komunistů Vojtěch Filip. Zdánlivě nesourodá dvojice, jejíž postoje se však v mnohém shodují s názory, které formuloval Dugin a jež Putin promítá do politiky ruského státu.
