Bylo mu jen čtrnáct, když ho sovětská justice odsoudila na deset let do lágru. Chlapec z Podkarpatské Rusi Leonid „Levko“ Dohovič doplatil na to, že se s dalšími mladíky postavil bolševické totalitě a založil odbojovou skupinu „Smrt“. Když se po propuštění z gulagu nakonec dostal do Československa, čekala ho dlouhá šikana od StB. Na posledním výslechu byl jen pár dní před sametovou revolucí.

Chlapci kolem Dohoviče měli jednoduchý plán: s americkou armádou osvobodit Podkarpatskou Rus od nadvlády Sovětského svazu. Rozbíjeli okna, ukradli zbraně a šířili protikomunistické letáky. Každou sobotu v noci je rozhazovali před užhorodskými kostely, aby je našli lidé, co šli druhý den na bohoslužbu. Za tuto činnost dostal u soudu deset let vězení.

Leonida Dohoviče transportovali do archangelské pracovní kolonie pro mladistvé na poloostrově Konvejer poblíž řeky Severní Dvina u Bílého moře.

Útěk na Slovensko
„S příběhem Leonida Dohoviče jsem se poprvé seznámil v roce 2015. Zpočátku jsem mu nevěřil a připadal mi v mnoha ohledech krajně nepravděpodobný,“ říká Adam Hradilek, historik z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se zabývá perzekucemi československých občanů v Sovětském svazu.

„Ale v archivech ukrajinských bezpečnostních složek jsme se dostali k jeho spisu a mnoho informací z jeho vyprávění se potvrdilo,“ pokračuje Hradilek. „Ukázalo se, jak neuvěřitelně statečný byl a co všechno prožil.“

Leonid Dohovič se narodil 29. září 1935 v Užhorodu do rodiny řeckokatolického faráře. Vyrůstal na Podkarpatské Rusi. Když oblast obsadili po maďarské okupaci sovětští vojáci, jeho otec kněz uprchl před bolševiky na Slovensko.

Stalinovi přisluhovači začali s represemi vůči komukoliv, kdo by ohrozil hladký průběh sovětizace Podkarpatské Rusi – maďarské a německé menšině, ukrajinské a rusínské nekomunistické inteligenci, čechoslovakistům nebo sionistům apod. Mimořádně tvrdé útoky vedli představitelé sovětské moci proti řeckokatolické církvi.

Kdo z kněží nepřestoupil na pravoslavnou víru, dočkal se uvěznění a transportu do gulagu. „Otec utekl ještě před koncem války na Slovensko, do vesnice těsně za hranicemi s Podkarpatskou Rusí,“ řekl v rozhovoru pro Paměť národa Leonid Dohovič. „Sověti se ho předtím snažili zatknout, ale schoval se v kostele.“

Později, v roce 1946, se za otcem dostala do slovenské obce Slemence také jedna z jeho tří dcer. Hranici se pokoušel překročit rovněž Leonid Dohovič. Schovaný v kukuřičném poli chtěl přeběhnout hranici na pokyn své tety, která takto převedla víc lidí. Nečekaně se tam však objevil pohraničník, který jedenáctiletého Levka vystrašil, vrátil se tedy zpátky domů. O dalších pokusech už nechtěl nic slyšet, i když ho maminka několikrát přemlouvala.

Smrt Stalinovi
V roce 1948 se zbytek rodiny Dohovičových přestěhoval z vesnice Turja Remety do Užhorodu. Maminka učitelka nemohla kvůli otcově útěku do Československa dělat svou práci a živila se jako uklízečka. Rodinu sužovala chudoba. Leonid pracoval u sedláka za jídlo pro sebe, dvě sestry a matku.

Kolem sebe pozoroval Leonid stále více utiskování Rusínů sovětskými úřady. Policisté pozavírali mnoho rodinných přátel, bolševici likvidovali řeckokatolickou církev a naháněli rolníky do kolchozů. Rebely zavírali do vězení nebo dokonce posílali na smrt.

S dalšími mladíky vytvořil Leonid začátkem září 1949 ilegální odbojovou skupinu Smrt. Nejdříve ji vedl sedmnáctiletý student střední hudební školy Aleksander Čurgovič, pak ho vystřídal patnáctiletý Alexej Kijovič. Přidalo se k nim dalších šest studentů.

„Mezi plány skupiny patřilo kromě vydávání letáků, rozbíjení oken v bytech komunistů, sabotáže elektrických zařízení, telefonní sítě a železnice, opatření zbraní a útěk za hranice,“ vypočítává historik Adam Hradilek.

Leonid vytvořil podle spisu patnáct až dvacet letáků s heslem ‚Smrt komunismu‘ a ‚Smrt Stalinovi‘ a část jich předal kamarádům ze skupiny, aby je rozšířili.

Prostřílet se až do Ameriky
V maďarštině napsal báseň proti sovětizaci své vlasti. Osmého října 1949 se vloupal do bývalé užhorodské synagogy. Nacházel se tam sklad Mosfilmu, který natáčel na Zakarpatí válečný film.

Z rekvizitáře ukradl Leonid samopal a dvě dýmovnice, jeho kamarádi dvě pistole. Se zbraněmi plánovali utéct do Československa k otci Leonida a s jeho pomocí dále do USA. „Věřili, že brzy vypukne válka mocností a oni po boku americké armády osvobodí Zakarpatí,“ dodal Adam Hradilek.

Studentská odbojová skupina však nevydržela dlouho. Levko Dohovič začal nosit špatné známky ze školy, místo učení totiž kreslil letáky. Maminka, kterou si pozvala ředitelka do školy, přiznala, že si se synem už neví rady. Řekla také, že u syna našla protisovětské letáky, které zničila. Ředitelku požádala o shovívavost. Krátce poté ředitelka školy a třídní učitelé vyslechli Alexeje Kijoviče a dalšího studenta z odbojové skupiny, kteří jim vše prozradili.

Leonida označili za tvůrce letáků. Čtrnáctiletý školák se přiznal třídním učiteli. Ředitelka se snažila, aby kauzu řešila pouze škola. Zprávy však prosákly ven a v únoru 1950 přišly na řadu výslechy na policii. „Vyslýchali mě ve dne v noci. Nemohl jsem spát,“ vzpomínal Leonid Dohovič. „Byl jsem tak unavený, že jsem usínal vestoje. Jen jsem se opřel o dveře a už jsem spal.“

Z devítičlenné party byli odsouzení podle vyšetřovatele jen tři hlavní organizátoři, ostatní propustili. Kluci Alexej Kijovič a Aleksandr Čurgovič dostali 22. května 1950 pětadvacet let a nejmladší Levko Dohovič deset let v gulazích.

Soud je uznal vinnými z vlastizrady, členství v protisovětské organizaci a z masové protisovětské agitace. Kijoviče a Čurgoviče zachránil před trestem smrti jejich věk, nebylo jim ještě 18 let. Leonid Dohovič vyvázl s deseti lety díky své nezletilosti. V Sovětském svazu směly soudy od roku 1935 trestat zločince od 12 let.

Chceš přežít? Nespi v kalhotách
Ve věznici v Užhorodě umístili čtrnáctiletého Levka Dohoviče do cely s řeckokatolickým knězem Ivanem Miňou, přítelem jeho rodičů. Dal mu rady, jak přežít transport do lágru, život v něm a sibiřskou zimu: „První rada se týkala jídla. Při transportu jsme měli na den slanou rybu, kostku cukru a kus chleba,“ prozradil Leonid Dohovič. „Dostal jsem radu, abych rybu snědl bez obav. Je sice strašně slaná, ale když si po ní dáte půl kostky cukru, necítíte žízeň.“

Druhá rada sloužila Leonidovi k přežití v lágru. Podle ní si nelehal na betonovou zem oblečený, ale vždy si svlékl kalhoty, položil se na ně a přikryl se kabátem. „Fungovalo to. Poslední rada byla, abych se vždy domáhal toho, ať mě dají mezi politické vězně, a ne mezi vrahy a zloděje.“

Jednou se ale mezi kriminálníky dostal. Šlo tam prý o život: „Mohli vás jako politického vězně prohrát v kartách a zabít,“ vypráví Leonid Dohovič.

Vzrůstem malý a vyhublý chlapec Leonid Dohovič byl nejdříve donucen v lágru vykonávat extrémně těžkou práci na pile, kterou odmítl. Za to vyfasoval trest deset dní v korekci, kde těžce onemocněl zápalem plic. Po návratu z marodky dostal práci v táborové knihovně, kde začal chystat útěk.

Koncem roku 1951 pozval do knihovny několik spoluvězňů a přemlouval je k založení skupiny, jež by vyrobila radiopřijímač, naplánovala útěk a připojila se k jedné z odbojových skupin na Zakarpatí.

„Ve spisu tehdejšího ministerstva pro vnitřní záležitosti se kromě básní dochovaly vlastnoručně nakreslené schéma rozhlasového přijímače a nedodělaná mapa Archangelsku a okolí,“ poznamenal Adam Hradilek. „Leonidovi se rovněž podařilo získat kompas.“

Podle Leonida Dohoviče mu s přípravou útěku pomáhala učitelka z táborové školy. Leonid chtěl z lágru zmizet podzemním tunelem. Začal ho kopat na sklonku roku 1951 a přidali se k němu dva mladíci z Ukrajiny a Estonska.

Dva a půl metru za svobodou
Tunel začínal ve školním baráku ve vzdálenosti víc než pět metrů od plotu ohraničujícího tábor. Leonid Dohovič nicméně stihl vykopat jenom dva a půl metru tunelu. Pak přišlo jaro, zmrzlá zem povolila a ve vlhké hlíně se nedalo v hloubení únikové cesty pokračovat.

Dne 15. června 1952 získal v táborové škole vysvědčení s vyznamenáním za vynikající prospěch. Za několik dní ho začali vyšetřovat kvůli antisovětské agitaci a psaní protisovětských básní. Dozorci navíc odhalili nedokončený tunel. V říjnu 1952 mu soud v Archangelsku udělil dalších deset let vězení.

V dostupných archivech ukrajinských bezpečnostních složek se pak stopa Leonida Dohoviče na jeho cestě po sovětských lágrech ztrácí. Lze z nich vyčíst pouze jeho věznění v Irkutské oblasti v roce 1954 a propuštění z tábora v Angarlagu dne 6. června 1956, tedy čtyři měsíce po Chruščovově zlomovém projevu.

Období od konce roku 1952 do června 1956, o nichž archivy zatím mlčí, popsal Leonid Dohovič v Paměti národa a ve své memoárové knize Kronika života politického vězně č. 2A 424, která vyšla na Slovensku v roce 2014.

Vypráví, že přežil stávku vězňů ve Vorkutské oblasti. Odehrála se prý v jednom z řady tamních lágrů – Rudniku. V létě 1953, čtyři měsíce po Stalinově smrti, vězni požadovali, aby se otřesnými podmínkami v táboře zabývala zvláštní komise. Političtí vězni také chtěli, aby dostali po Stalinově smrti amnestii stejně jako klasičtí kriminálníci.

„Ale my jsme na tom byli hůř než zloději a vrazi. O nich bachaři říkali, že se převychovají, ale my političtí vězni jsme pro ně byli nejhorší banditi,“ říká Dohovič.

Vzpouru vězňů ukončily speciální jednotky, které do vězňů začaly střílet. Spustily dvě krátké dávky z kulometů. Podle Dohoviče ten den zahynuly stovky vězňů a mnoho jich bylo zraněno, i on sám. Zasáhla ho kulka do nohy.

Kvůli chybějícím archivním materiálům však není možné jeho svědectví potvrdit ani vyvrátit. Faktem je, že v nedalekém Rečlagu, také ve Vorkutské oblasti, kde si odpykával svůj trest Leonidův kolega z odbojové skupiny Kijovič, zahynulo v létě 1953 při povstání 42 vězňů a 135 jich utrpělo zranění.

Věděl jsem, že si StB netroufne…
Leonid Dohovič v gulazích dospěl. Z dospívajícího kluka vyrostl dvacetiletý muž. Tvrdí, že ho vychovali vynikající, světově uznávaní umělci, po jejichž boku rozvíjel svůj hudební talent. Učili ho političtí vězni v gulagu, například hlavní dirigent opery v Oděse Leonid Iščenko, učitel z Vyššího hudebního institutu z Leningradu, houslista, profesor Alechnovyč, nebo ředitel estonského národního divadla v Tallinu, režisér, herec a divadelní pedagog Leo Kaalmit. Dohovič v lágru založil mužský komorní sbor, učil se hrát na klarinet a housle.

Po propuštění spěchal za rodinou do Užhorodu. Po uvolnění stalinského teroru se mohli za svými příbuznými do Československa odstěhovat z Podkarpatské Rusi zbylí členové rodin. O povolení požádali rovněž Dohovičovi.

Leonid však nevěřil, že ho jako propuštěného a dvakrát odsouzeného vězně pustí. Díky malému podvodu laskavého podplukovníka na oddělení pasů a víz se nicméně do Československa dostal v březnu 1957. Jejich žádost o vystěhování podstrčil do štosu již schválených od KGB a odeslal na úřad do Moskvy, popsal prý onen plukovník Dohovičovi po roce 1990.

Nejdříve žil s otcem v Čechách, posléze se přestěhoval na východní Slovensko. Vedl tam Poddukelský lidový sbor a později založil pěvecký sbor Vesna. V roce 1971 ho však komunisté zbavili funkce sbormistra a musel se živit jako dělník. „Řekli mi, že jsem měl špatný ideologický vliv na mládež,“ vysvětlil.

Až do roku 1989 ho Státní bezpečnost vedla v kategorii „nepřátelská osoba“: „Chodil jsem na výslechy jednou za dva tři měsíce. Jednou mi jeden estébák řekl, že když jim nic nepovím, vrátí mě do Sovětského svazu, kde se se mnou bezpečnostní orgány nebudou mazat tak jako tady,“ podotkl Leonid Dohovič.

Nezalekl se. Trval na tom, aby estébákova slova zaznamenala zapisovatelka. Věděl, že si StB nedovolí, aby existoval důkaz, jak jeden z jejích příslušníků prohlásil, že v Sovětském svazu jsou bezpečnostní složky horší než v Československu. „Vyprošuji si, aby přede mnou jako před sovětským občanem někdo takhle mluvil o sovětských orgánech!“ vmetl Leonid Dohovič estébákovi do tváře.

Časté výslechy ho sice obtěžovaly a unavovaly, ale příliš si z nich nedělal. „Estébákům jsem říkal – vy mě svými otázkami nenachytáte, když mě tolikrát vyslýchala tajná policie v Sovětském svazu,“ vyprávěl Leonid Dohovič.

„Na StB jsem byl naposledy na konci října 1989. Abych řekl pravdu, výslechy mi trochu chybějí, nemám si s kým popovídat,“ říká dnes Leonid Dohovič.

Autoři textu Peter Kováčik, Miloslav Lubas, Adam Hradilek, Tomáš Zálešák a Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.