Spisovatelka Ljudmila Petruševská líčí své zážitky z pobytu na mnoha pionýrských táborech v dobách Sovětského svazu, které prožila v dobách pozdního stalinismu. (Narodila se v roce 1938 v Moskvě.) Sama pionýrkou nikdy nebyla, což nebránilo funkcionářům organizace ji několikrát vyloučit. Na tábory ji matka posílala kvůli zoufalé sociální sitauci rodiny, protože doma běžně trpěli hladem a žili v primitivních podmínkách.

Spisovatelka na úvod svého vyprávění, které zveřejnila na facebookových stránkách, píše, že jí syn poslal knihu o nacistických „táborech smrti“ od bývalého vězně, psychologa Viktora Frankla, kterému se podařilo koncentráky přežít. Později se stal zakladatelem logoterapie, jakési „léčby slovem“. Kvůli asociaci s koncentračními tábory, „lágry“, používáme tento výraz místo obvyklého překladu pionýrský „tábor“.

Budoucí spisovatelka pobývala pravidelně v táborech – lágrech – od svých devíti do osmnácti let. Rodina ji tam poslala ještě v jejích osmnácti i po nástupu na univerzitu, a dívka pak skrývala svůj věk a postavení.

Dále čtěte

Nové číslo Týdeníku FORUM vyhlašuje hvězdu komerčního fašismu: Tomia Okamuru!

Nové číslo Týdeníku FORUM vyhlašuje českou hvězdu komerčního fašismu. Hádáte správně. Stal se jí drzoun všech drzounů Tomio Okamura. Kdo…

„Nenávist a opovržení mých vrstevníků mě obklopovaly devět let v kuse, každý rok od června do konce srpna. Na tábor jsem přijela jako naprosto divoké dítě. Neznala jsem ranní mytí, kartáček, mýdlo a ručník, nikdy jsem si večer nemyla nohy. Nikdy jsem nebyla nahá přede všemi v lázních. Nikdy jsem přede všemi nejedla. Nikdy jsem nespala ve společné noclehárně ani nechodila na společný záchod,“ popisuje spisovatelka určitý kulturní šok.

„Kluci mě mlátili namátkou, při každé příležitosti mě tloukli po hlavě, krku a zádech (zakrývala jsem si obličej rukama). Děvčata, která mě každou chvíli obklopovala, osamocenou dívkou opovrhovala a smála se mi. Tu a tam jsem byla na schůzi vyloučena z pionýra, ačkoli jsem do něj nebyla ani přijata. V jídelně se mi oddíl smál, protože jsem jedla nenasytně jako pes (prý), a ještě navíc se odvracela a olizovala talíř,“ vzpomíná Petruševská.

Dále čtěte

Jsme idioti, ani letadla před ukrajinskými drony neumíme schovat, naříká ideolog Satanovskij. Má pravdu

NÁZOR / Ideolog Jevgenij Satanovskij, který obvykle sebevědomě hlásá údajná ruská vítězství, je znepokojen posledními útoky ukrajinských dronů hluboko v ruském…

Takové odlišné chování měla kvůli tomu, že předtím čtyři roky trpěla hladem. Její matka v té době tajně odjela do Moskvy studovat. Tetu Vavu vyhodili z konstrukční kanceláře továrny na kuličková ložiska za pozdní příchody a přes noc ji vyslýchali na NKVD. Byla by zatčena, ale nakonec ji poslali do blázince. Tři rodinní příslušníci byli zastřeleni a jeden šel na 16 let do vězení. Hlavu rodiny, čtyřiaosmdesátiletého starce, strčili na křižovatce pod náklaďák, když šel s konví pro mléko. Za válečné evakuace v Kujbyševě babička a teta, které zůstaly na svobodě, posílaly Ljudmilu v noci pro popelnici a z jejího obsahu vysypaného na noviny pak ženy vybíraly, co by se dalo jíst, třeba i kostru slanečka.

„V pionýrském táboře jsem měla nejhorší život. Všechno moje oblečení rychle zmizelo, spodní prádlo, ponožky, šaty, nosila jsem jen to, co jsem roztrhala a ušpinila,“ píše budoucí autorka, která ale zároveň zmiňuje, jak se v pionýrských „lágrech“ a v sirotčinci naučila vyprávět před spaním druhým strašidelné příběhy. Z literatury znala Gogola. Doma sice neměli moc knih, ale babička znala jeho díla nazpaměť a dokázala je převyprávět.

Jak říká, i to, co popisuje ze svého dětství v sovětských výchovných zařízeních, je takové „strašidelné vyprávění“ a zřejmě i jistý způsob terapie.