V roce 1936 vyvinul ruský vědec v SSSR počítač, který fungoval za pomocí vody. Byl to první počítač na světě, který dokázal řešit rovnice a s pomocí trubic naplněných vodou poskytoval odpovědi. Může to znít jako z nějaké předválečné sci-fi, ale ten přístroj skutečně existoval a fungoval.
Jak mohl fungovat počítač (nazývali ho vodní neboli hydraulický integrátor, gidravličeskij integrator) bez použití elektronek, tranzistorů nebo mikročipů? Princip vysvětluje článek na ruské Wikipedii. „K přizpůsobení proměnných a k výpočtům se použily kohoutky a zástrčky. Tento poněkud neobvyklý stroj byl vyvinut, aby sledoval a počítal problémy týkající se praskání betonu. Byl schopen měřit vztahy mezi vlastnostmi materiálů a analyzovat informace, poskytovat odpovědi.“
Tato inovativní technologie byla tak populární, že byla také použita na podporu výzkumu v řadě dalších oborů od geologie po raketové inženýrství!“
Integrátor jemně „manipuloval s vodou v místnosti plné propojených potrubí a čerpadel. Hladina vody v různých komorách (s přesností na zlomky milimetru) představovala uložená čísla a rychlost toku mezi nimi představovala matematické operace. Tento stroj byl schopen řešit nehomogenní diferenciální rovnice.“
„V článku publikovaném v ruském časopise Science and Life v roce 2000 nazval Lukjanov svůj počítač jedním z monumentů vědy a techniky a tvrdil, že přivedl Sovětský svaz do popředí vývoje analogového počítače,“ uvádí Digitaljournal.com.
„To vám umožní vidět (doslova), co by se stalo, kdybyste změnili typ použitého cementu nebo zvýšili nosnost betonu nebo cokoli; stačí otevřít ventil nebo odtáhnout páku a stroj šplouchne a v reálném čase ukáže, jak hladina vody stoupá a klesá v různých nádržích představujících materiálové vlastnosti, čas vytvrzování, teplotu, atd.“
První verze Lukjanovových integrátorů byly spíše experimentální a byly vyrobeny z cínových a skleněných trubic a každý integrátor mohl být použit k vyřešení pouze jednoho problému. Ve 30. letech to byl jediný počítač v Sovětském svazu schopný řešit parciální diferenciální rovnice.
V roce 1941 vytvořil Lukjanov hydraulický integrátor modulární konstrukce, který umožnil sestavení stroje pro řešení různých problémů. Byly navrženy dvourozměrné a trojrozměrné hydraulické integrátory.
Pokud by se někdo domníval, že rozvoj elektroniky znamenal konec této techniky, nebylo tomu tak.
„V letech 1949-1955 byl v Ústavu NIISČETMAŠ vyvinut integrátor ve formě standardních unifikovaných bloků. V roce 1955 zahájila továrna počítacích a analytických strojů v Rjazaňském závodě počítačovo-analytických strojů sériovou výrobu integrátorů s tovární značkou IGL (Integrator gidravličeskij systěmy Lukjanova). Tyto stroje se vyvážely i do Československa, Polska, Bulharska a Číny. V SSSR se používal při navrhování Karakumského kanálu ve 40. letech 20. století a při výstavbě hlavní trasy Bajkalsko-amurské magistrály v 70. letech 20. století. Tato zařízení se používala v SSSR až do 80. let pro rozsáhlé modelování v geologii, při stavbě dolů, v hutnictví, dokonce při výrobě raket a v dalších oborech.“ (ru.wikipedia.org) Přístroj využívalo celkem 115 institucí, než byl v 80. letech nahrazen elektronickými počítači.
Dva exempláře se dnes nacházejí v Moskevském polytechnickém muzeu.
