Co mám s tím Tibetem furt? Jako že si myslím, že Si Ťin-pching nebo Li Kche-čchiang zavolají Dalajlámovi: “Bréjitro Svátosti, my už to pochopili, zítra si přijeďte pro klíče od Lhasy a budeme moc poctěni, když se zdržíte do odpoledne, chystáme veřejnou omluvu všem desítkám miliónů politických vězňů a jejich pozůstalým. Měl jste pravdu, že lidskost a soucit vnáší do života kýžené štěstí, jsme konečně šťastni a věřím, že s námi bude šťasten i všechen lidově demokratický lid.”
Obušky v Hongkongu se změní v pendreky z lékořice a “oslaďte to těm studentům”, konečně nebude budit strach.

Tak naivní nejsem. Vnímám palčivou otázku Tibetu, politiku jedné Číny, potažmo ruskou invazivní politiku věcnosti či tu americkou politiku nevyhnutelnosti jako symbol, jako způsob, který si společnost (ne)rozhodne osvojit pro svou kolektivní mysl, kudy, s kým a jak se rozhodneme vyjít.

Pakliže se rozhodneme uvažovat tak, že nad vším vysoko ční donekonečna rostoucí ekonomika, jak se nás báchorkami o obřích investicích a blahobytu česko-čínské/čínsko-české/čenské(?) spolupráce, snaží přesvědčit prezident Panda a nejbohatší Čech, bohatnoucí na nejchudších Češích a Číňanech, k čemu dojdeme? K nezodpovězeným a zapovězeným otázkám typu : Kde je panda, kde jsou investice, kde je blahobyt? PPFFFF… tssss, to je fuk. Mlčte! Takový je totiž způsob myšlení pěstovaných již příliš dlouho v jinak nádherné zemi císařů.

Způsob, jakým je v Číně zacházeno s lidmi, kteří nesouhlasí s režimem, kteří poukazují na to, co režim způsobuje, a kteří režim označují za nezpůsobilý aneb životu neprospěšný, je daleko za hranicí mé schopnosti přehlížet a přiklánět se k dobře odvedenýmu kšeftu. Koncentrační tábory, popravy, zmizení, šikana úřadů, nespolupracuješ — nesmíš nic, včetně jízdy vlakem, špiclování, výhrůžky, svoboda slova nula, svoboda médií nula nula, existence opozice nula nula nula celá jedna promile (a to většinou silně kontrolováno a tolerováno, jen “aby se neřeklo“), rozhodně v tom nevidím nic, z čeho by se naše společnost měla poučit, rozhodně si tímhle způsobem nepředstavuji ideálně stabilizovanou společnost, jak tvrdí hradní klaka a jak přitakává kardinál Richelieu.

Onu stabilizaci na podrobeném území koneckonců pandí páni předvedli při návštěvě jedinečného, nad všemi čnícího čínského prezidenta, kterou mnozí aktivisté, přesvědčeni, že žijí v demokratické zemi, rozhodli využít k připomenutí otázky Tibetu a Si Ťin-pchinga vítali tibetskými vlajkami.

Stabilizace proběhla takřka okamžitě, kdo ví odkud rozrojili se po Praze autobusy čínských vítačů, kteří žerděmi rudých vlajek ušetřili několik lidových šťulců českým občanům. Policií byli následně popotahováni domácí, dyť co by si o nás strana stran myslela, kdyby viděla, že si tady jen tak můžou lidi demonstrovat svůj názor. V tak nestabilní společnosti by pandě hořknul bambus v tlamě, o investicích ani nemluvě. A taky že ne. Nemluvě se tu už vůbec o ničem.

Jen hradní cestovka organizuje zájezdy pro nejbohatší do Ruska a Číny a nad jejich činy přivírají oči. Ruský opozičník Navalnyj byl v kriminále polit kyselinou, studenty v Moskvě mlátěj (nelékořicovejma) pendrekama, protože chtějí svobodně volit i z jiných než Kremlem dosazených kandidátů. A pro zachování rovnováhy připomínám neakceptovatelnou americkou imigrační politiku (viz sběrné tábory podél Mexika).

Velikost národa určuje jeho způsob chování k opozici, k (byť jen domnělému) nepříteli…

V Tibetu je hodně blbý být Tibeťan, buďto tě pošlou do převýchovných táborů, zavřou, mučí, vyhání z tebe život, zabijou tě, nebo minimálně někoho blízkého, vyrabujou ti barák, klášter, zakážou ti věřit a donutí tě nemyslet, zakážou ti někam jet, zakážou někomu jet za tebou, anebo, zatímco žiješ v zemi, kterou miluješ, stojíš na ní vlastníma nohama, pomalu, ale jistě ji mažou z mapy, z hlav státníků a úst stávkujících a co nejhůř — z myslí nejmladší generace. Nepřipomíná ti to něco? Kde více je potřeba otevírat otázky lidskoprávní než v zemích, které si podobným útlakem prošly a mnohdy právě díky pozornosti a pomoci zvenčí se prokletí zbavily…?

Obdivuji se Tibeťanům za nezdolnou sílu v tomhle vrcholně nespravedlivém okupačním módu žít už 60 let. Je to důkazem jejich neutuchající víry v dobro lidského ducha, což je vlastnost, která mě v náruči tibetského premiéra Lobsanga Sangaye zlomila v pláč, neboť jsem pocítil nedostatečnost vlastní srdečnosti vedle toho, s jakou úctou a laskyplností vyprávěl o potřebě mluvit se svými pronásledovateli, s režimem, dopouštějícím se genocidy na jeho národě… a on přesto zdůrazňoval potřebu soucitu a pochopení právě pro ně.

A tohle mám s tím Tibetem. Je to symbol směru myšlení, který považuju za jediný možný pro přežití lidstva a planety. Jedině odpuštění a touha po dialogu jsou strůjci míru, o nichž východní i západní mocnosti neustále jen vyprávějí. Jedním dechem však oživují křivdy a živí v národech touhu po odplatě, čímž uzavírají kruh v němž se civilizace ubijí odnepaměti.

Je na nás, na každém jednom z nás říct dost. Jsme chytří, vzdělaní lidé, vědomi si všech bolestí, které diktatury, totality a války o mír nesou. Známe jejich příčiny a znova jsme jim svědky, nebuďme nyní němí a dejme světu nový směr. Hybnou silou společnosti nemůže být do neznáma rostoucí ekonomika, ale z nás vyrůstající etika, tedy potřeba pomoci vítězící nad touhou po moci. Odpusťme si křivdy a buďme odvážní, nebojme se mluvit s druhými, kterým jsme ublížili nebo kteří ublížili nám. Nikdo není bez viny, ale nikdo není ten jediný viník. Všichni jsme důsledky příčin a to kde a kým jsme, je výslednicí mnoha našich rozhodnutí.

Budeme-li se odteď rozhodovat vědomě, nenecháme-li si nabulíkovat, že je lepší barel ropy než možnost svobodně volit, budoucnost bude naše. Bude naše společná. Protože člověk je společenský tvor a nejlépe tvoří, spolupracuje-li.

Nejsem pro Ameriku, nejsem pro Rusko ani Čínu, jsem pro sebevědomé srdce Evropy a svobodný Tibet.