Recep Tayyip Erdoğan FOTO: Wikimedia Commons / CC-BY-SA-4.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC-BY-SA-4.0
KOMENTÁŘ / Turecko s pomocí Ruska usiluje o normalizaci vztahů se sousední Sýrií, kterou z velké většiny ovládá diktátor Bašár Asad. Prezident Recep Tayyip Erdoğan, který na konci března nečekaně prohrál komunální volby, vyzval Asada k osobnímu setkání a k urovnání vzájemných sporů, které se datují k vypuknutí povstání proti syrskému režimu v roce 2011.
Erdoğanova vláda se tehdy jednoznačně postavila na stranu vzbouřenců a od roku 2016 dokonce opakovaně vtrhla do severních částí Sýrie, které dodnes okupuje. Naopak Asadovi se díky masivní ruské a íránské intervenci postupně podařilo konsolidovat vládu nad většinou syrského území – s výjimkou několika posledních enkláv včetně té turecké, kurdské a také islamistické v okolí města Idlíb.
Pokračující konflikt se Sýrií dnes pro tureckého prezidenta představuje dost možná nejzávažnější politickou hrozbu. Částečně je to kvůli vysokým ekonomickým nákladům okupace, hlavním důvodem jsou však miliony syrských uprchlíků, jejichž přítomnost na tureckém území vyvolává stále větší napětí ve společnosti.
Sud střelného prachu
85milionové Turecko přijalo vůbec největší množství syrských uprchlíků na světě: více než 3 miliony z nich stále podléhají režimu dočasné ochrany, statisíce dalších postupně získaly turecké občanství. Většina uprchlíků sice žije v blízkosti syrských hranic, významné komunity se nicméně nachází i ve velkých městech jako je Istanbul, Ankara nebo Izmir.
Důvodem pro tak vysoké množství uprchlíků je do jisté míry prostý fakt, že se jedná o sousední zemi – více než milion Syřanů ostatně přijal i mnohem menší Libanon nebo Jordánsko. Erdoğan ovšem zároveň na vrcholu uprchlické krize v roce 2015 uzavřel kontroverzní dohodu s Evropskou unií, podle které měl výměnou za masivní hospodářskou pomoc bránit přesunu uprchlíků dále na západ a zároveň přijímat zpět část deportovaných Syřanů.
Výsledkem je obří a stále nepříliš integrovaná komunita, jejíž přítomnost vyvolává nevoli původního obyvatelstva – ať už z nacionalistických důvodů (Arabové jsou v Turecku historicky neoblíbení), nebo kvůli vysokým nákladům státu, které se stávají trnem oku místním zejména v době vleklé ekonomické krize a masivní inflace. Tyto nálady přitom ještě živí turecká politická opozice, která Erdoğana obviňuje z preferování cizinců na úkor místních a slibuje deportaci všech Syřanů do země původu.
„S tím, jak se zhoršují ekonomické podmínky, připomíná Turecko sud střelného prachu,“ popisuje atmosféru Soli Özel, odborník na mezinárodní vztahy z istanbulské univerzity Kadir Has. „Syřané se stali snadnými obětními beránky a panuje zde všeobecná frustrace z jejich přítomnosti, ať už je oprávněná, nebo ne.“
Výbuchy násilí
Napětí mezi většinovou společností a uprchlíky už několikrát vybuchlo ve formě útoků na syrské obchody nebo domovy, které nápadně připomínají protižidovské pogromy. V roce 2021 vyvolalo nepokoje ubodání tureckého mladíka, který se v hlavním městě Ankaře dostal do potyčky s několika Syřany. Letos na konci června se pak stalo rozbuškou zatčení syrského muže ve městě Kayseri, který měl sexuálně obtěžovat sedmiletou holčičku rovněž syrského původu.
Incident nafoukly příspěvky na sociálních sítích a tisíce rozčilených Turků se v řadě měst po celé zemi včetně istanbulské čtvrti Sultanbeyli vydaly do ulic vybíjet výlohy syrských obchodů a restaurací, zapalovat auta a požadovat deportaci uprchlíků. Výtržnosti si vyžádaly sedm obětí a úřady následně zatkly bezmála pět set lidí, kteří se na nich měli podílet. Extremistické skupiny navíc o několik dní později zveřejnily na internetu adresy Syřanů žijících po celém Turecku s výzvou je „vyhnat nebo zavraždit“, což vyvolalo další obavy z rozšíření etnicky motivovaného násilí.
Protiuprchlické slogany ostatně skandovaly i davy tureckých fanoušků na zápasech fotbalového mistrovství Evropy v Německu, mezi kterými se běžně objevovaly symboly krajně pravicového hnutí Šedých vlků. V reakci na výtržnosti v Turecku se pak objevily násilné protesty v okupované části Sýrie a také v Idlíbu, jejichž cílem se staly pro změnu turecké symboly, obchody a bezpečnostní síly. Střety s tureckou policií a vojáky si vyžádaly čtyři oběti.
Hledání řešení
Turecká vláda na výbuch násilí zareagovala kromě masového zatýkání rovněž internetovou cenzurou jakýchkoli zmínek o vyšetřování zmíněného případu sexuálního znásilnění nebo i o protestech jako takových. Sám Erdoğan pak ze situace přímo obvinil „jedovaté projevy“ opozičních stran, které podle něj ve společnosti „podněcují xenofobii a nenávist vůči uprchlíkům“.
Opozice oproti tomu za viníka označila tureckého prezidenta, který například podle vůdce ultranacionalistické Strany vítězství (ZP) Ümita Özdağa uprchlíkům dopřává „privilegované“ postavení. „Stručně řečeno, na vině je špatná politika vlády vůči Sýrii. Jiného viníka nehledejte,“ prohlásil Özdağ.
Erdoğan si v každém případě uvědomuje, že je potřeba najít dlouhodobější řešení uprchlického problému. To je zřejmě hlavní motivací obnovení snahy o normalizaci vztahů s Asadovým režimem, který přitom turecký prezident v minulosti označoval za „vražedný“ a o jehož svržení celé roky aktivně usiloval.
„Neexistuje žádný důvod, proč neobnovit vztahy se Sýrií. Nemáme v úmyslu zasahovat do vnitřních záležitostí Sýrie,“ prohlásil turecký prezident na konci června a v následujících týdnech opakovaně projevil zájem o osobní setkání s Asadem – ať už v samotném Turecku nebo na půdě nějaké „neutrální“ země. Politická normalizace by přitom Erdoğanovi umožnila přinutit velkou část syrských uprchlíků v Turecku k návratu do země původu a mohla by přispět i ke zlepšení neblahé hospodářské situace.
Dialog s posvěcením Ruska
Snaha o obnovení vzájemných vztahů probíhá za zprostředkování sousedního Iráku a také Ruska. Putinův režim má zájem na tom, aby mohl odvolat ze Sýrie část svých jednotek, které od roku 2015 pomáhaly Asadovi dobýt zpět území kontrolovaná rebely a spáchaly přitom nespočet válečných zločinů. Zároveň chce dále rozšířit svůj vliv v regionu, ve kterém v posledních letech slábne americká přítomnost.
„EU si musí uvědomit, že Moskva bude bezpodmínečně sledovat své vlastní zájmy v Sýrii a potažmo v celé oblasti,“ varuje Michael Bauer z libanonské pobočky Nadace Konrada Adenauera, podle kterého bude posílení ruského vlivu probíhat „zejména na úkor Evropy“.
Normalizace s Tureckem je bezpochyby i v zájmu Asadova režimu, jehož pozornost se v poslední době soustředí na obnovení pošramocených vztahů s ostatními arabskými státy a zároveň na znovuzískání kontroly nad posledními odtrženými regiony. Jde primárně o kurdskou Autonomní správu severní a východní Sýrie, která ovládá území o velikosti Slovenska a která byla v posledních letech opakovaně cílem tureckých útoků kvůli Erdoğanovým obavám z toho, že poskytuje podporu separatistům ze Strany kurdských pracujících (PKK).
Turecko by jistě uvítalo, kdyby se Asadovi podařilo kurdskou autonomní oblast ovládnout, zásadní překážkou v normalizaci ovšem zůstávají území okupovaná právě režimem v Ankaře. Erdoğan sice nedávno slíbil, že údajně „protiteroristické“ operace v severní Sýrii (a také v Iráku) brzy ukončí, zároveň má ale důvod se obávat, že by opuštění okupovaných území mohlo spustit další uprchlickou vlnu směřující do Turecka. Stejný důsledek by mohlo mít i dobytí islamisty ovládaného Idlíbu.
„Pokud režim znovu získá kontrolu nad povstaleckými oblastmi, většina obyvatel se pokusí uprchnout do Turecka,“ varuje Fabrice Balanche z Lyonské univerzity. „Místní si velmi dobře uvědomují, že je setrvání pod kontrolou syrského režimu bez ohledu na slíbenou amnestii vystavuje riziku, že se stanou terčem útoku bezpečnostních složek, že budou odvedeni do armády nebo něco ještě horšího. Neexistuje pro ně žádná skutečná ochrana.“
Obnovení vztahů mezi Asadovou Sýrií a Tureckem by tak v konečném důsledku mohlo paradoxně vést ke zcela opačnému výsledku, než Erdoğan zamýšlí: tedy k dalšímu prudkému navýšení počtu syrských uprchlíků.
