Referendum v Turecku dopadlo v celkovém výsledku podle očekávání, v detailech přineslo několik překvapení. Ta ale celkový výsledek nezměnila.

Část členů nacionalistické MHP hlasovala „ne“ nejspíš proto, že je Erdoğan nedokázal přesvědčit o tom, že nechystá federalizaci Turecka. Ta v jejich chápání znamená uznání kurdské autonomie. Předseda MHP byl proto před volbami 2016 ještě proti prezidentskému systému. Pak náhle přešel na stranu Erdoğana, aby ho stejně nečekaně zaskočil kritikou Erdoğanových poradců, kteří o federalismu mluvili. Erdoğan, jenž federalizaci hájil v roce 2013, kdy vláda vedla jednání s Kurdy, prohlásil, že to „není na pořadu dne“. MHP to rozdělilo a část členů hlasovala proti. Z očekávaného snadného vítězství prezidenta se tak stal nervák ve finálních momentech sčítání.

[ctete]117600[/ctete]

Opačným překvapením jsou výsledky hlasování v Evropě, zejména v Německu, Nizozemsku a Rakousku. Vítězství tábora „ne“ sice nerozhodlo celkový výsledek, na to bylo hlasujících v Evropě přece jen málo, ale ukázalo to zřetelně, že Turci žijící v zemích EU nemají dobrou představu o tom, co se vlastně v Turecku děje, jak přemýšlí jejich spoluobčané, a hlavně proč tak přemýšlejí.

Změny v Turecku jsou na obzoru a dokladem jsou výsledky referenda ve městech, kde v posledních volbách zvítězila AKP – nyní ztratila Ankaru, nevyhrála Istanbul ani Izmir (ten je tradiční baštou sekulární opozice), jen těsně vyhrála v Antalyii, odkud v posledních volbách vytlačila CHP, a v Adaně.

Kdo je hlavní oporou Erdoğana a jeho politiky? Jeden z tureckých komentátorů to vyjádřil lapidárně, byť v zjednodušující zkratce – „nevzdělaní obyvatelé vesnic a měst centrální Anatolie“. Naopak třeba v Německu se jedná převážně o městské obyvatelstvo, ale k volbám jich přišlo jen kolem 50 % a většinou volili „ano“ jako anatolští vesničané. Odpůrci Erdoğana, ať už velkoměstští, nebo venkovští, prostě zůstali v evropských zemích doma.

Turecko se svou výrazně polarizovanou politickou scénou, s vůdci kurdské Demokratické strany ve vězení, s uvězněnými novináři, s vojáky, policisty, úředníky, učiteli a dalšími vyhozenými z práce, s válkou za humny jižními i východními, s teroristy skutečnými i smyšlenými, se chystá na cestu k „Novému Turecku“, ke Druhé republice. Ta by měla uzavřít závorku za kemalistickou kapitolou a s Božím požehnáním se v roce 2019 vydat ke světlé budoucnosti. Příští dva roky, do voleb, budou plné událostí, což je ostatně pro Turecko typická situace. Stejně jako skutečnost, že k tureckému politickému stylu nepatří něco jako konsensus, tolerance k opačnému názoru a kompromis. Obyčejně to jsou jen synonyma pro porážku, která je vždycky hanbou.

Referendem skončila jedna etapa, ale ta další začne právě až po volbách. Do té doby bude všechno zdánlivě stejné jako doposud – prezident, parlament, premiér i vláda. Ve skutečnosti nastane jeden dlouhý chaos. Část politické scény, ta vítězná a odsouzená referendem k zániku, bude usilovat o co nejlepší ústupovou pozici. Poražená část bude usilovat o změnu rozhodnutí s vědomím, že jí nikdy nemůže dosáhnout. Rozhodně ne v situaci, kdy se budoucí všemocný prezident chová všemocně už nyní a kdy soudy rozhodují podle jeho i nevyslovených přání. Opozici půjde možná i o život, ale určitě o bytí a nebytí. Podle toho bude muset volit prostředky propagandy a boje. AKP obyčejně nečeká, až z nějaké strany padne rána, a útočí sama preventivně a tvrdě. Všichni se tak mají na co těšit.

Turecko zůstává členem NATO a pokud prezident nepřijde o rozum, nedovolí, aby z NATO někdy vystoupilo nebo bylo vystoupeno. Je to jediný garant územní celistvosti Turecka, jediná spolehlivá hráz před případnými útoky ze zahraničí a jediná skutečná obrana před ruskou politickou rozpínavostí.

Konstantou turecké vnitřní a dnes i zahraniční politiky je řešení tzv. kurdského problému. V tuto chvíli je jakákoli forma autonomie neprůchodná stejně jako sebemenší tolerantnost k PKK. Turecký stát je ve válce s vlastními občany, ale na to je veřejnost zvyklá stejně jako na pohřby vojáků. Politikové ty mladé muže označí za hrdiny, vyjádří soustrast jejich otcům a matkám a do terénu pošlou další regiment nováčků. Jak dlouho to bude trvat, jak dlouho bude turecká armáda bourat města a vesnice na jihovýchodě země a jak dlouho ještě budou vybuchovat bomby v Istanbulu a v Ankaře, to ví opravdu asi jen Alláh.

[ctete]117650[/ctete]

Nic se nezmění na geopolitickém postavení Turecka, nic se nezmění na jeho ekonomické situaci, která dnes není tak dobrá, jako před několika lety, ale pořád „to jde“. Když máte na svém území tolik kvalitních investic nejen ze zemí Evropské unie, máte pořád šanci se z problémů dostat se ctí. Nemluvě o tom, že válka v Sýrii a v Iráku není jen břemenem, ale i příležitostí.

Opravdu zvědav jsem na relaci mezi Tureckem a Evropskou unií, lépe řečeno evropskými institucemi. Dominantní členové EU jsou s Tureckem propojeni ekonomickou pupeční šňůrou. Proto prý například v Nizozemsku sice kritizovali tureckou vládu a současně ji skrytými cestičkami uklidňovali, že to tak vážně nemyslí. Ale třeba je to jen pomluva z úst tureckého ministra zahraničí.

Turecká vláda se už v únoru nechala slyšet, že „pokud Evropský parlament nezmění svůj přístup k teroristickým organizacím“ (tím jsou míněny PKK a tzv. FETÖ, smyšlená organizace F. Gülena), nebude s ním vláda udržovat žádné oficiální kontakty.

Naopak soudružka Mogherini dala jasně na vědomí turecké vládě, že pokud budou v referendu schváleny ústavní změny, bude třeba Turecko bedlivě sledovat, jak tyto změny implementuje. Vše pak bude vyhodnoceno „z hlediska závazků Turecka jakožto člena Rady Evropy a kandidáta na členství v Evropské unii.“ Myslím si, že odpověď už dostala, protože prezident chce uspořádat referendum o znovuzavedení trestu smrti. Výsledek se dá předpokládat nejméně se stejnou jistotou jako u referenda o ústavních změnách. Že by to byl konec jednání o přistoupení k EU, je jasné a může to motivovat k souhlasu mnoho z těch, komu záleží víc na nečlenství v EU než na existenci trestu smrti.

Erdoğan tím také docela šikovně svede kritiku ústavní reformy tímto neproduktivním směrem a získá tak drahocenný čas. Jeho schopnost společnost rozdělovat a iritovat je neuvěřitelná a skoro nikdy se nedá obrátit proti osnovateli, jako se to daří v jiných zemích.

Pro nejednu zemi EU je výsledek včerejšího referenda svým způsobem dar z nebe. Konečně se mohou přestat schovávat za záda jiných a mohou se otevřeně vyjádřit k perspektivě Turecka jakožto možného člena EU. Po letech opatrných manévrování a vyjadřování různě podmiňované podpory konečně uslyšíme rozhodné „ne, pokud…“ Nevěřím, že se Turecko někdy stane členem EU, protože by nejdřív muselo přestat být samo sebou a protože by členské státy také musely přestat být samy sebou.