Václav Bělohradský má úžasnou schopnost, že promluví na sjezdu útvaru, který navenek vystupuje jako politická strana, a pronese takový projev, že filozofa nemůže nikdo chytit za slovo. Ať se z ANO stane úsvit nové demokracie a předěl v dějinách lidské svobody, nebo z něj vznikne vůdcův hlavní stan, který bude všechno autoritářsky řídit, vždycky najdeme v Bělohradského řeči dost vět, které dají za pravdu oběma variantám. Nebo klidně i nějaké další, pokud vás napadne.
Nejde ale o to, co říkal. Neměl tam prostě jezdit, protože tím Babiše legitimizuje. Ale zrovna tohle ho zřejmě nijak netíží.
Bělohradský je jako barevný a roztomilý motýlek, který létá z květu na květ a tak nějak patří k vůni jara a jiskřivému hraní slov. Myšlení je happening, odhalil už dávno profesor z Terstu. Což je jistě pravda. Jedna z pravd.
„Přimlouvám se za veselejší vztah k přítomnosti, než jsou ty různé ‚blbé nálady‘, které u nás převládají,“ říká Bělohradský.
Jistě, přimlouvat se je třeba. Problém je poněkud v tom, u koho se přimlouvat. Křesťan se může třeba obracet k Bohu a požadovat, aby přítomnost byla veselejší. K tomu dochází většinou tehdy, když veselejší není, protože proč by to člověk jinak dělal, kdyby všechno bylo k popukání. Katolíci jsou na tom s přimlouváním ještě lépe, mohou si přibrat Madonnu, neb svaté a přimlouvání se tak dostane do fáze, kdy se kvantita přímluv možná přemění v novou kvalitu a přítomnost bude tak veselá, že se nám o tom dosud ani nesnilo.
Jak si s přimlouváním mají počínat bezbožníci, není jasné, nejspíš jde ale o nějaké vymítání Václava Havla, který si s tím začal a nějak nepochopil, že za Klausovy vlády je ve skutečnosti veselo dost. Ale dejme tomu. Zařídit veselost je jen technický problém, když na to máte.
Celkem nic se neděje
Proč není Bělohradský smutný? Protože se podle něj celkem nic hrozného neděje. „To, že do politiky vstupují hnutí jako ANO, která ekonomickou moc propojují ve zcela nové míře s mocí politickou i mediální, je jistě důvodem k velké ostražitosti, ne ale k démonizaci či blbé náladě.“ A navíc ANO přináší nejspíš i to, čemu profesor říká „podnikatelský populismus“. Spočívá v tomto: „Má svou pozitivní stránku, přináší totiž větší otevřenost vůči instancím zdola (Jsme tady pro lidi!), populistická komunikace soustavně přeskakuje byrokratické kompetence, hierarchickou kontrolu informací a zavedené způsoby řešení problémů a otvírá tak nové možnosti řešení krizových situací.“
Zní to dobře: „přeskakovat byrokratické kompetence“. Přeskakují se přece překážky, překážka je něco negativního, takže je to dobře. Kdo je přeskočí, je krásný atlet a zaslouží si odměnu.
Bělohradský ale přece musí vědět, co je pro sociologii byrokracie. Není to nadávka, ve své čisté podobě je byrokracie systém, kde anonymní byrokrat rozhoduje podle pravidel, ne podle toho, jak se mu ten který obyčejný čičmunda, který vstoupí do úřadu s poníženou suplikou, momentálně zalíbí. Pravidla znamenají, že svět je vypočitatelný a to, že byrokrat není ani chladný, ani vášnivý, je jen dobře, opak je špatně. Přeskočit byrokratické kompetence neznamená nic jiného, než že rozhoduje někdo jiný, než má, a nedá se kontrolovat, jak a proč to dělá. Jak je to s tou otevřeností vůči instancím zdola, není jasné. Také příklad, který uvádí, není zrovna nejvhodnější. Píše: „Kauza ‚Klinika‘ na Žižkově: Hnutí ANO se ukázalo jako mnohem vstřícnější k iniciativě zdola než jiné ‚mocenské struktury‘.“
Tady se autor projevu příliš nedrží empirické skutečnosti, jak si v komentářích všimli už jiní, třeba Jakub Patočka v Deníku referendum: „Ve skutečnosti Babiš do tématu za mocné podpory svých médií vstoupil až poté, co jej dlouhodobě a úspěšně řešil náměstek pražské primátorky Matěj Stropnický, a poté, co se se squattery v přátelském duchu sešel ministr vnitra Milan Chovanec, který s nimi dohodl postup směřující k dekriminalizaci squattingu.“
Jenže filozof pod trůnem (nejspíš ve společnosti předložky z vycpaného medvěda, panovnického šaška a několika dekorativních spoutaných nepřátel) si vede svou.
K čemu nějaká dělba moci?
„Hnutí ANO se ukázalo jako mnohem vstřícnější k iniciativě zdola než jiné ‚mocenské struktury‘. Populistická otevřenost vůči instancím zdola často překračuje ‚kompetentní instance‘ a meze dělby moci, ano, ale v mnoha případech je to užitečné.“ To překračování kompetencí a dělby moci jsme už viděli, když měl oligarcha pocit, že by ministryně spravedlnosti měla zařídit, aby konečně někoho zavřeli.
A tak by to mohlo pokračovat, protože každá věta budí podezření, že si Bělohradský dělá legraci a paroduje nějaké nedávné počiny Babišova politického tělesa. Třeba: „Ne, demokratické hnutí toho moc změnit nemůže, i kdyby v jeho čele stál nejbohatší Čech a vlastnil většinu novin v zemi. Může jen to, že bude buď ‚o něco málo líp‘, nebo ‚o něco málo hůř‘. Ale právě ta bezmoc mocných je na demokracii to nejdůležitější!“
Zatím se Babišovým PR mágům podařilo vylíčit ho jako miliardáře, který z lidu vyšel a k lidu se nyní dobrotivě vrací. Jako by jeho miliardy byly vlastně tak nějak všelidově všech. Ale to nestačí, on vlastně ani není nijak zvlášť mocný. Peníze závidět nemusíme a jeho moci se nemáme bát. Jeho peníze slouží všem a jeho moc vyvěrá z makajícího lidu.
Tak by se dalo potřebovat třeba utopií o tom, jak „reprezentaci velkých a stálých celků, opřených o velké teorie společnosti a národní jednotu, nahradí množství vzájemně se propojujících a komunikujících jednotlivců, iniciovaná někdy oligarchy, jindy squattery, někdy rozhořčenými matkami, jindy obyvateli čtvrti, kterou devastují developeři nebo překupníci drog.“ Prý se tato utopie už „v mnoha ohledech naplňuje“.
Představa společnosti, kde jednou budou něco inspirovat oligarchové a jindy zase squatteři, je roztomilá. Skoro jako představa starozákonního proroka, jak „vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu“.
Vybavuje se jeden výrok George Orwella: „To je takový nesmysl, že tomu může věřit snad jen intelektuál.“
