Co je to tedy domov?

Snad by se dalo velmi obecně říct, že domovem rozumíme prostě to, co je nám bližší než něco jiného.

Chceme-li být o něco konkrétnější, pak asi řekneme, že domov je místo, kde žijeme. Náš byt či dům je nám bližší než třeba dům našeho souseda či starosty či senátora. Ulice, v níž náš dům stojí, je nám zajisté bližší než nějaká neznámá ulice na druhém konci města; v té své jsme prostě zakotvenější, lépe ji známe, zvykli jsme si na ni, lépe rozumíme jejímu životu. Bližší než jiné končiny naší země je nám pochopitelně vesnice, městská část, město či kraj, v nichž jsme se narodili či vyrostli nebo kde delší dobu pobýváme. A posléze i celá naše země – byť bychom ji neměli ani pořádně procestovánu a milovali naopak cestování po světě – je nám přece jen nakonec bližší než nějaká vzdálená země, kde je velmi jiná krajina, velmi jiné podnebí i velmi jiný život.

I naše národní hymna odpovídá na otázku, kde je náš domov, především popisem místa, kde žijeme.

Jakkoli je místo – přemýšlíme-li o významu slova domov – tím prvním, co nás napadá, není asi tím nejdůležitějším či posledním. Tím jsou nepochybně lidské bytosti, které dotyčné místo po staletí vytvářely, které je dodnes tvoří, které je obývají, s nimiž je sdílíme.

V tomto smyslu jsou naším domovem především různé užší či širší okruhy lidí a lidských pospolitostí, které nás obklopují, jako například naše rodina, naši přátelé, naši sousedé, naši spolupracovníci či naši souvěrci, prostě ti, k nimž něco osobního cítíme, s nimiž se osobně známe, s nimiž jsme si nablízku, s nimiž sdílíme určité zkušenosti, hodnoty, zážitky, názory, záliby.

Jsou ovšem i širší společenství, jež nám jsou bližší než jiná. Žádný z nás nezná například osobně všechny občany České republiky nebo všechny, kteří v ní nalezli nový domov, a přesto jsou většině z nás bližší, než občané jiných států. Důvod je jasný: sdílíme společnou historii, mluvíme týmž jazykem, máme společnou kulturu, společné tradice, společné archetypální modely chování, návyky, symboly, radosti, oblíbená místa, druh humoru, střediska duchovní sebereflexe.

Ale ani to není všechno. Slovákovi jako tomu, kdo je nám nejbližší, Rakušanovi, Polákovi či Němci jakožto našim sousedům, Francouzovi nebo Britovi jakožto Evropanům rozumíme v mnoha ohledech asi víc, než třeba Číňanovi či Somálci, aniž to znamená cokoli jiného, než to, že Znojmo je blíž Bratislavě či Vídni než Pekingu.

Kde tedy vlastně končí blízkost a začíná dálka, kde končí domov a začíná cizina?

Jak patrno, domov nemá žádné ostré a jednoznačné hranice, nemá svůj absolutní začátek či absolutní konec, má více rovin, vždy záleží především na hledisku či měřítku, jež uplatňujeme.

To všechno platí samozřejmě dvojnásob dnes, v éře, kdy se dík civilizačnímu rozmachu posledních desítiletí stírají všechny druhy hranic a svět se stává stále otevřenější.

Proto tak, jako je náš dům pevně vklíněn do naší ulice a jeho obyvatelé sdílejí s ostatními její život, a tak, jako je naše ulice organickou součástí našeho města, propojenou s jeho jinými částmi týmž základním nervovým systémem, krevním oběhem či touž výměnou látkovou, je i náš stát součástí širší lidské pospolitosti. Ba dokonce ani celý náš kontinent není žádným světem o sobě či pro sebe, protože takové uzavřené světy už neexistují. Nebylo tomu tak vždycky v lidské historii, možná tomu tak nebylo dosud nikdy. Ale v dnešním světě, obetkaném miliony spojů, jimiž proudí informace, předměty, vymoženosti, vlastnické vztahy, peníze, zvyky, kulturní hodnoty a samozřejmě i lidé, je třeba chápat i tuto planetární dimenzi domova.

Část projevu prezidenta republiky Václava Havla ke státnímu svátku České republiky

Vladislavský sál Pražského hradu 28. října 2002

Chcete číst i tištěnou verzi deníku FORUM 24? Nový magazín Revue FORUM si můžete předplatit prostřednictvím sbírky na portálu HitHit.cz.