V článku Ibn Chaldún má pro nás vzkaz, publikovaném 10.12.2016 v tureckém deníku Daily Sabah, vyzval Ibrahim Kalın, mluvčí tureckého prezidenta a jeden z nejvzdělanějších mužů turecké politiky, ke smíru uvnitř ummy (obce věřících). Svůj apel zaštiťuje odkazy na názory geniálního Ibn Chaldúna (1332–1406) a citátem z Koránu: „Poslouchejte Boha a posla Jeho a nehádejte se, abyste neztratili odvahu a neodvrátil se od vás vítr příznivý! Buďte trpěliví, neboť Bůh stojí na straně trpělivých!“ (Súra 8-XCIII – Kořist: 48/46). Snad nechtěně a bez vedlejších úmyslů použil citaci ze súry, jež se arabsky jmenuje al-Anfal. To bylo krycí označení operace Saddámova režimu proti iráckým Kurdům, jejíž součástí byl i plynový útok na obec Halabdža.
Kalın se obrací jen na muslimy. Hovoří pouze k nim, nikoli ke všem, kdo pod zástěrkou obrany víry rozdělují společnost a hubí ty, kdo podle samozvaných obránců stojí na špatné straně. Nevyzývá věřící k umírněnosti a k diskusi s jinověrci, ateisty a zastánci jiného politického názoru, ale k jednotě a „zachování společenské soudržnosti a městské civilizace“.
[ctete]88289[/ctete]
Citovaná súra se týká událostí ze 13.3.624, kdy v bitvě u Badru tři stovky Muhammadových stoupenců porazily přesilu Kurajšovců. Muslimové byli jednotní, pevní ve víře, a tak jim Bůh dal vítězství.
Islám vznikl v městském prostředí (byť mnozí věří, že je náboženstvím loupeživých beduínů) a v městském prostředí také působili všichni velikáni islámské vědy, umění a vynalézavosti.
Podle Ibn Chaldúna klesá původní soudržnost společnosti ruku v ruce s rostoucím blahobytem a urbanizací. Konečným důsledkem pak je odklon od tradičních hodnot, které stmelovaly společnost, z toho plynoucí její rozklad, a nakonec úpadek civilizace.
[ctete]83485[/ctete]
Kalın má dobré důvody věřit, že umma je skutečně v hluboké krizi. V Evropě panují oprávněné obavy z násilných akcí teroristů, kteří se vydávají za ochránce „pravé víry“. Jakého rozměru asi jsou obavy člověka, který se narodil do muslimské společnosti, intenzita jeho víry je zcela srovnatelná s intenzitou křesťanské oddanosti běžného Evropana, který by rád vychoval své děti, chtěl by si vydělat nějaké peníze a v klidu se dožít stáří? Co se mu asi honí hlavou při četbě novin a sledování televize, kde se denně dozvídá o stovkách lidí zavražděných fanatiky kdekoliv mezi Casablankou a východní Indonésií?
Bát se musí všichni, sunnité, šíité, alevité, Kurdové se bojí Turků a Turci Kurdů, Arabové se bojí Čečenů, Pákistánci se bojí Afghánců, Uzbekové se bojí Paštunů, Malajci se bojí Arabů, Javánci mají strach z Atěžanů, ženy se bojí mužů a muži žen i dětí, bojí se vojáků, policistů, mladí se bojí starých a staří mladých. Kdo jde na nákup, nemá jistotu, že se s ním vrátí domů, děti se nemusí vrátit ze školy a učitel možná ani nedorazí, protože ho cestou nějaký šílenec podřízne.
Zdaleka ne všechno se dá svádět na „velkého satana“ – USA, tzv. Západ, jehož jsme součástí, a na Izrael. Komplikovaná kohabitace Izraele s arabskými sousedy je jiný příběh, a hloupá politika Západu vůči islámským zemím se ve své nejvypjatější podobě datuje až do doby po skončení operace al-Anfal. Nejméně stejně silnými příčinami jsou totiž sekularistické a náboženské diktatury a feudální vladaři místní provenience, střet sunnitů se šíity a střet uvnitř palestinské komunity mezi Hamásem a OOP.
[ctete]83214[/ctete]
V rozporu s teorií i s minulou praxí islámu, pro který národnost není relevantní, protože podstatné je členství v ummě, je dnes islámský svět rozdroben na nepřehlednou směsici skupin definovaných v různém poměru a pořadí konfesionálně, nacionálně a politicky. Místo aby převládly názory a činy těch, kdo se pokoušeli islámský svět reformovat a přispět k jeho modernizaci (Ahmadíja, Muhammadíja a další organizace, včetně v Turecku nenáviděného Hizmetu Fetullaha Gülena), nastal divoký proces posilování konzervativních názorů, nepřesně označovaných slovem fundamentalismus. Názorů na příčiny a možné vyústění tohoto procesu je nepřeberně mezi muslimy i mimo ummu.
„Pro současné muslimské společnosti,“ praví Kalın, „je nejvyšší čas číst Ibn Chaldúna ve světle jejich současného dilematu. Zachování jak sociální koheze, tak městské civilizace je herkulovský úkol. Ale je to výzva, kterou je třeba zvládnout, abychom překonali mnohé z našich moderních neduhů.“
Má pravdu a mluví jako dobrý imám. Jenže je to člověk, který byl a možná ještě je spoluodpovědný za politiku svého dlouholetého šéfa, prezidenta R.T. Erdoğana. Tomu se podařilo zdánlivě nemožné, když veskrze moderní a výrazně sekulární Turecko obětoval svým politickým ambicím. Daří se mu znovu rozdělit zemi na město a venkov, na občany sekulární a na „opravdové muslimy“, poštval „lid“ proti gülenovcům, přispěl velmi významně k rozpoutání občanské války v Sýrii, vyvolal podezření, že touží po „Velkém Turecku“, není bez viny na obnovení krvavého nepřátelství mezi částí Kurdů a Turky, respektive mezi Kurdy a státem.
Aby mohli mít prezident i jeho mluvčí čisté svědomí, měli by se přičinit o obnovu státu, který respektuje všechny občany bez ohledu na víru a mateřský jazyk. K tomu není třeba mnoho, protože všechny ingredience už v Turecku byly a někde se teď skrývají – demokracie, svoboda slova a vláda práva. Když by k tomu věčně naštvaný prezident a jeho asketicky zachmuřený mluvčí přidali úsměv, měla by z toho umma větší prospěch než z výzvy k četbě klasiků. Inšallah!
