„Tak Orbán prohrál to svoje referendum,“ může dnes oznámit paní M. svému podnájemníkovi. Na rozdíl od situace v roce 1914 ve Vídni smutek nebude, v Bruselu se bude podávat šampaňské a v Berlíně si spokojeně oddechnou.

V kontrastu ke Kolumbii, kde prezident referendum skutečně prohrál a čeká jej těžké vyjednávání o urovnání situace v zemi, Viktor Orbán referendum nevyhrál. Můžete se tomu pošklebovat, ale klausovský výraz „nevýhra“ je zde zcela na místě. Všichni, kdo se z této nevýhry radují, dojdou v nepříliš vzdálené budoucnosti k trpkému poznání, že oni také nevyhráli.

Radostné tance na Orbánově politickém hrobě jsou předčasné a jen ukazují mentální nedospělost tanečníků. Bez ohledu na to, na které straně kdo stojí, je výsledek maďarského referenda varováním. Moje čtení je velmi skeptické.

Výsledek není platný, protože nepřišel dostatečně vysoký počet voličů. Proč tomu tak bylo, to opravdu nevím. Možná některé odradil sám Orbán, jiné mohli odradit rádci, kteří vybízeli k bojkotu, a ještě dalším to bylo prostě jedno. V každém případě větší část voličů svého práva nevyužila a jejich názor tedy ve skutečnosti neznáme. Komentátoři mohou tvrdit, co chtějí, ale vždycky to budou jen domněnky, byť třeba dobře podložené.

Necelá polovina voličů přišla a v drtivé většině svůj názor dala najevo zcela jednoznačně. O jejich postoji není žádná pochybnost a všichni to víme. Navíc jim obrana jejich názoru stála za to, aby přišli k urnám, takže se dá předpokládat, že jsou to lidé odhodlaní a zodpovědní vůči svému názoru a své představě dalšího směřování Maďarska.

Kdo tedy vlastně vyhrál? Nikdo. Orbánovi jeho sázka na referendum nevyšla a jeho odpůrci raději vyzývali k bojkotu, protože si evidentně nebyli jisti, jak by hlasování mohlo dopadnout, kdyby přišlo voličů víc. Protože hlasování bojkotovali, nemohli je vyhrát. Proto fakt, že opačný názor nezvítězil, ještě neznamená, že byl poražen. Do souboje nastoupil jen jeden a tak byl zápas zrušen. To je celé.

Tanečky a radost údajných vítězů jsou krajně nebezpečné. Ne jenom proto, že jsou hloupé ve svém triumfalismu – ten vždycky vede ke špatným koncům – ale především proto, že vůbec neodpovídají skutečnosti. Skutečností totiž je rozdělení maďarské společnosti v otázce migrace, a to rozdělení takové, že asi není řešitelné žádným kompromisem.

Triumfalismus domnělých vítězů negativní postoj k tzv. evropskému způsobu řešení migrace jen posílí. V případě, že se někde bude konat podobné hlasování, jeho organizátoři se jistě poučí z chyb. Výsledek v řadě zemí pak nejspíš nebude odpovídat představám odpůrců orbánovských řešení.

Označit za vlastní vítězství něčí nevýhru v zápase kontumovaném proto, že se soupeř nedostavil, je z psychologického hlediska nebezpečné a z čistě lidského pohledu blbost. O to horší je to v situaci, kdy téma referenda ani zdaleka není vyřešeno, a kdy to řešení, kterému samozvaní vítězové dávají přednost, není možné realizovat. Je to prostě jen další úder do už poněkud rozviklané evropské stavby.

Deklarovaným cílem „vítězů“ je upevnění evropské konstrukce, nikoli její zničení. Jsem čím dál víc přesvědčen, že nejhorší nepřátelé Evropské unie nejsou politikové typu Viktora Orbána a občané, kteří takové politiky podporují. Největší hrozbou a nejhorší škodnou jsou prostě eurohujeři, kteří se radují i ve chvílích, kdy by měli vzít rozum do hrdosti, utlumit své zjitřené emoce a chovat se jako dospělí lidé.

Neskrývaná pomstychtivost, škodolibost a pubertální posměváčkovství jsou na našem kontinentě doma nejpozději od oznámení výsledků britského referenda o tzv. brexitu. Tito lidé možná společnost rozdělují bezděčně, ale pak by jim měl někdo – třeba jejich sympatizanti – říci, ať toho nechají a vysvětlit jim, k čemu to může vést. Nebo to dělají s rozmyslem a plánovitě, a pak je třeba ukázat na jejich škodlivost.

Antagonizovat společnost v situaci, kdy se mnozí její členové cítí být ohroženi (a je úplně jedno, jestli oprávněně nebo z nedostatku informací), je hra s ohněm. Ten pak samozřejmě spálí všechny. Nejenom že tím dodávají na pádnosti argumentům ještě větších hlupáků a ještě nebezpečnějších lumpů, ale oslabují jakoukoli konstruktivní kritiku a umlčují opozici.

Obávám se, a není to fráze, že při tomto způsobu vedení politické soutěže a zacházení s názorem občanů bude za dvacet let po občanech, po soutěži a po Evropské unii.