Problematika Evropské unie u nás nikoho – bohužel ani většinu politiků – obyčejně příliš nevzrušuje. Momentální situace je trochu jiná, ale v zásadě jen z jedné příčiny, která jako kdyby se zhmotňovala ve dvou tématech. Tou příčinou je oprávněná nespokojenost se stavem unijních institucí, jejichž představitelé nejen u nás někdy úspěšně vyvolávají nechuť k celému projektu EU, a nenávist či posměch vůči osobám, které EU reprezentují. Bohorovnost několika nejvýřečnějších koryfejů jen posiluje zdánlivě oprávněnou kritiku ze strany našich sršatců. Vzniká tak iluze, že EU stojí na prahu rozpadu, že je vedena nekompetentními náfuky a že je tato situace řešitelná radikálními kroky. Rád bych se v tomto směru spolehl na volby a na zodpovědný výběr komisařů, DG (generálních ředitelů) a dalších funkcionářů. K tomu je ovšem třeba méně oportunismu, důslednější kontrola a silnější hlas politiků členských zemí.
Dvě témata, která v dnešní době dominují v unijním diskurzu mezi občany, jsou tzv. brexit a tzv. uprchlická krize. Jedni se obávají, že by brexit mohl strhnout lavinu dalších odchodů, druzí v to doufají. Druhé z témat působí podobně kontroverzně. Jedni se domnívají, že pomoc uprchlíkům je třeba lépe zorganizovat a zapojit do ní všechny státy EU. Druzí jsou toho názoru, že nejlepším řešením by bylo zastavení přílivu migrantů v podstatě za každou cenu a nechali by každou zemi, ať si s „těmi svými“ poradí sama, protože si za to také sama může. Společné mají oba tábory jedno – přesvědčení, že se jedná o kritickou situaci, která pokud bude špatně řešena, povede k zániku EU, případně k zániku evropské civilizace. Za viníka pak obě strany považují své názorové odpůrce.
Pokud jde o brexit, nedomnívám se, že je to záležitost, která může EU rozložit nebo vyvolat nějaké neřešitelné těžkosti. Velká Británie je natolik významná země, že je třeba její názory a zájmy brát vážně. Evropská unie je natolik významná, že je třeba se k ní podle toho chovat. Nakonec vznikne oboustranně přijatelný modus vivendi, který bude analogií vztahu, jaký měly jiné nečlenské země k EU předtím, než přistoupily na soužití – třeba Norsko nebo Švýcarsko. V zásadě se jedná o reverzní proces, který ale nevede do minulosti, nýbrž do budoucnosti. Přes všechny výhrady mám dosti silnou důvěru v unijní instituce a jejich pracovníky, kteří vedle byrokratických kvalit mají i dost fantazie a tvořivosti na to, aby pomohli najít oboustranně použitelnou formuli.
Uprchlická krize je těžší problém především proto, že je v ní až příliš mnoho emocí, reminiscencí, falešných paralel s minulostí a příliš mnoho strachu z budoucnosti. Čeho v tom je podstatně méně, než tvrdí mnozí aktivisté, je rasismus a xenofobie – přesvědčení o vlastní nadřazenosti a strachu z cizího a neznámého. Zdá se mi spíše, že je v tom víc strachu ze známého, totiž z možné sociální nejistoty nebo ze ztráty pocitu bezpečí.
Žádné jednoduché řešení neexistuje v situaci, která nemá v moderní evropské historii precedens. Neexistuje ani řešení tak humánní a vstřícné, že by všem zúčastněným dalo to, co si přejí. Flagelantské sebeobviňováni Evropanů a arogantní dožadování se svých domnělých práv ze strany uprchlíků a migrantů jen živí extrémy na obou stranách. Jako není technicky, politicky, ekonomicky ani eticky možné akceptovat všechny, tak není možné všechny odehnat.
Je třeba najít kompromisní řešení, s nímž ve výsledku nebude úplně spokojen nikdo, ale s nímž budou všichni moci žít. Tak to aspoň tvrdil nedávno zesnulý a celou Evropou dnes vychvalovaný Helmut Kohl. Asi by měli „ubrat plyn“ ti naši politikové, kteří tvrdí „ani jedna migrantská noha přes naši hranici“, a s nimi i ti unijní představitelé, kteří nám vyhrožují ztrátou peněz a cti. Migrační krizi nelze řešit tak, že hlasitější nebo silnější vnutí svou vůli těm, kdo mají výhrady, i kdyby byl podporován potenciálními odmítači, kteří ale nemohou mluvit bolestí, jak jim někdo kroutí ruce za zády.
Nevím, kolik je dnes na území EU uprchlíků, ekonomických migrantů a dalších legálních nebo ilegálních přistěhovalců z celého světa. Přesto nemám obavy, kterými straší ti, kteří mluví o druhém pádu Říma či o konci západní civilizace. Brexit je pak ve srovnání s uprchlickou krizí bagatela. Uprchlická krize je vážná, ale nikoli zničující epizoda v příběhu Evropské unie.
Závažnější mi připadá například problém rozděleného Kypru, protože má potenciál vyvolat válečný konflikt ve východním Středomoří. Závažnější mi připadá existenciální otázka, zda Turecko může nebo nemůže být členským státem EU. Ne proto, že v něm žijí převážně muslimové, ale protože má skoro 80 milionů obyvatel, z nichž velká část nesdílí hodnoty, které v Evropě považujeme za nedotknutelné. Závažnější mi připadá současné složité soužití s USA, byť se také jedná o epizodu, a jeho dopady na problematiku evropské bezpečnosti. Unijní instituce totiž setrvale ukazují neschopnost rychlého rozhodování.
Evropská unie, to jsme my, respektive také my. K naší smůle jsme už dlouhá léta v rukou politiků, kteří o EU nevědí nic nebo jen málo, protože tematika EU nevyhrává volby. V Bruselu na zasedáních pak obyčejně schválí vše a v Praze se vymlouvají, že „to Brusel, my nic“. Nejsou v „bruselských zákopech“ schopni přijít kromě kritiky také s konstruktivním protinávrhem, nedovedou si předjednat podporu jiných zemí a v institucích EU, nedovedou pro své názory získat podporu ani na domácí scéně. Marně pak naříkají, že má naše země malou váhu.
Jsou země, které nejsou o nic početnější než my, ekonomicky jsou slabší než ČR, ale v Bruselu jsou silné. Čím to asi je? Možná tím, že se jejich občané i politikové ztotožnili nejen s členstvím, ale i s ideou EU. Samozřejmě že z toho mohutně těžili a těží, ale to dělají všichni, protože je to odměna za to, jak vlivnou pozici si ta která země dokáže vydobýt.
Evropská unie je prostor, kde se stále jedná, hledají se cesty k řešení problémů vzniklých často už jen z toho prostého faktu, že je účastníků mnoho a jsou různorodí. Měli bychom se v tom už my i naši představitelé naučit žít a dobře s tím zacházet. Nebudeme se pak vztekat kvůli hloupostem a skutečné problémy budeme umět řešit tak, abychom z nich neměli víc škody než užitku.
