Po událostech „Arabského jara“ v Tunisku, Libyi a Egyptě se čekalo, co bude dál. Demonstrace v Damašku v lednu 2011 byly v zahraničí uvítány jako dlouho očekávané a kýžené události. Proč, to mi dodnes není jasné.

Mladý Asad (Bašár Háfiz al-Asad) byl po svém zvolení syrským prezidentem označován za evropsky vzdělaného muže, který se nebude chovat jako jeho otec. To se naplnilo, i když ne do té míry, jaká byla očekávána na Západě.

Jistě, nebyl zvolen demokraticky a nevládl podle regulí, jimiž se řídí politika dejme tomu ve Francii nebo v USA. Říkám si, jestli to není tím, že vládne v Sýrii a nikoli ve Francii. Co je příčina a co následek, to se těžko zjišťuje a v tuto chvíli to už není relevantní. Sekulární režim byl trnem v oku mnoha vládcům, dobrodruhům a zločincům v širém okolí.

Bašár Asad, vlažný alevita, byl vyzván demokratickou opozicí ke změně. Jeho první reakce byla umírněná, potom se násilí ze strany státu stupňovalo. Jakou roli v tom hrál prezident a jakou například jeho bratr, to se asi nedozvíme. Zato se rychle do hry vmísily dva faktory – a) dezerce vysokých důstojníků, kteří měli pocit, že režim padne a že by se tedy měli zajistit do budoucna; b) Sýrie se okamžitě stala terčem islámských radikálů.

[ctete]90427[/ctete]

Turecký premiér Erdoğan obrátil o 180° svůj postoj k Sýrii a z přátelské vlády jeho „bratra Asada“ se přes noc stal „nedemokratický“ a „utlačovatelský“ režim. Skončila v podstatě kyvadlová diplomacie ministra zahraničí (ten řekl, že „obědvá v Damašku častěji než v Ankaře“) a premiér v jediném okamžiku přeťal jediný skutečně funkční a účinný komunikační kanál Západu se syrským režimem.

Turecko přijalo s otevřenou náručí vojenské dezertéry a zhruba v polovině roku 2011 významně pomohlo k vytvoření takzvané Svobodné syrské armády (FSA). Poskytlo území, výcvik a část financí, o další financování se vedle Turecka začal starat Katar, Saúdská Arábie, USA, Velká Británie a další země. Všichni s jediným deklarovaným cílem – konec Asada a nastolení demokratické vlády.

Jak mohl někdo toto věřit zrovna Saúdské Arábii a Kataru, to skutečně nechápu. Stejně tak nechápu, jak snadno se veřejnost západních zemí nechala zavést do slepé uličky a přitom uvěřit, že ve skutečnosti stojí na náměstí a mává vlajkou svobody. Velký dík by za tuto manipulaci měli politikové rozhodujících zemí poslat novinářům.

[ctete]90148[/ctete]

Poštěkávání z Ankary zesilovalo a spolu s ním i „rozhořčení“ tzv. demokratického světa nad hrůzami, jež se děly v Sýrii. Tento stav trvá, ale nikdo seriózně neřešil, že v roce 2013 umírali lidé i při demonstracích v Istanbulu, kde vládl režim demokratický. Samozřejmě, že to bylo v jiném měřítku, ale můžeme brát vážně slova člověka, jehož vláda dovolí policii brutálně zakročit proti pokojným demonstrantům, a která odpovídá střelbou do lidí na kámen hozený do okna? Tehdejší mdlé zvuky ze zemí EU nebyly samozřejmě k ničemu. Ostatně brutální potlačování svobody a obviňování kdekoho z terorismu, jež se osvědčilo v roce 2013, se osvědčuje i po pokusu o převrat v létě 2016.

Podobně jako už svržení arabští vládci Kaddáfí, Husajn a Mubárak, i Asad varoval Syřany i cizinu, že ohrožováním jednoty Sýrie otevírají dveře radikálním islamistům a terorismu. Nikdo ho neposlouchal, nikdo mu nevěřil – přinejmenším nikdo z těch, kdo se hlava nehlava hnali podpořit FSA a oslabit Asada.

[ctete]90027[/ctete]

Dopadlo to skoro stejně jako v Iráku a Libyi – oslabení vládnoucího režimu využili všichni ti, kdo na něj měli z nějakého důvodu žízeň. V první řadě sunnitští radikálové, o jejichž finanční podporu se vehementně starají sunnitské feudální režimy v emirátech a v Saúdovském království, případně ti, kdo od nich nakupují kradenou ropu nebo platí výkupné za unesené občany. Sekulární syrská vláda v rukou alevitů je pro ně nesnesitelná, protože je to vláda „heretiků“, špatných muslimů, kteří nejsou ani ší´ité (byť k nim mají blízko), ani sunnité.

Režim vadil také těm, kdo měli nevyřízené účty s Ruskem a Íránem. Na syrském území je ruská vojenská základna a země má s Ruskem smlouvu o přátelství a pomoci. Írán podporoval Asada nikoli primárně proto, že je alevita, ale že jakožto alevita vadí arabským sunnitským feudálním monarchům. Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, takhle jednoduše by se to dalo vyjádřit.

Do delikátní a riskantní situace byl postaven Izrael, ale protože všichni jeho sousedé dobře ví, že Izrael nenechá žádnou křivdu bez odplaty, a protože ví, kdo je jeho hlavním sponzorem, dokázal se udržet mimo dosah všeobecného šílenství.

[ctete]89916[/ctete]

Poněkud páchnoucí ozdobou na tomto dortu jako z kuchyně pejska a kočičky byla třešnička jménem Skupina přátel syrského lidu. Tu si vymyslel francouzský prezident Sarkozy jako nástroj nátlaku v OSN, kde Rusko a Čína v únoru 2012 vetovaly návrh rezoluce Rady bezpečnosti k Sýrii. Ještě v únoru 2012 se konala první konference Skupiny přátel v Tunisu a druhá pak na apríla 2012 v Istanbulu.

Měl jsem možnost se istanbulské konference zúčastnit a musím říci, že ve mně slova a chování některých delegací (celkem 70) vyvolaly velké pochybnosti o tom, zda stojíme na správné straně. Povyk a volání po dalších a dalších dodávkách zbraní vycházel z míst obsazených arabskými delegacemi, zatímco delegace evropských a zámořských velmocí žádaly více a více peněz na podporu FSA.

O tom, k čemu to všechno bylo a co si nejspíš mysleli delegáti většiny zúčastněných zemí, nejlépe svědčí skutečnost, že čtvrté konference Skupiny přátel v prosinci 2012 se zúčastnilo 114 států, zato té následující v roce 2013 pouhých 11. „Chybějící“ země rychle pochopily, že toto skutečně není cesta k řešení syrského konfliktu.

[ctete]81746[/ctete]

Souběžně s rozkladem Skupiny přátel probíhal na bojišti proces rozkladu FSA. Tato zprvu údajná hlavní složka odporu proti režimu Bašára Asada začala ukazovat svou skutečnou tvář. Od počáteční neschopnosti řádně a solidně se zorganizovat a najít v sobě sílu k jednotnému postupu (což by člověk od armády očekával) dospěla až k naprosté bezvýznamnosti a neviditelnosti.

Na své pouti od slavného začátku k neslavnému konci se stačila stát seskupením obsahujícím jak dezertéry z řad vysokých důstojníků, tak skupiny radikálních muslimů, kteří nakonec převládli. Když se FSA prokazatelně stala zdrojem výzbroje, která končila v rukou islamistů (FSA ji neztrácela v boji, ale její důstojníci ji prodávali), byl to její konec. Postupně od roku 2013 mizela z politické obrazovky, až během roku 2015 zmizela i z médií. Letos v létě, když turecká armáda vpadla na syrské území, aby vyčistila pohraničí a zatlačila syrské Kurdy co nejdál od svých hranic, podílela se na akci údajně i FSA, ale není jasné, která z frakcí to vlastně byla.

Ve skutečnosti dnes proti Asadovi a syrské armádě bojují islamistické organizace, jejichž modus operandi je někdy zcela, jindy zčásti teroristický a s nějakým „osvobozováním“ od tyranie nemají nic společného. Nemohu posoudit, zda ruská a syrská armáda používají nějaké zakázané prostředky nebo zda útočí na bezbranné civilisty. Nemohu ani posoudit, jak je možné, že si nikdo „nevšiml“ nového útoku vrahů z Islámského státu na Palmýru. Jindy tak dobře fungující drony a pozorovatelské mise evidentně selhaly, protože jiným vysvětlením je už pouze zlý úmysl. Ten bych rád vyloučil, vždyť Rusové, Asad i Západ mají společný cíl – zastavit terorismus.

[ctete]81695[/ctete]

Stále je pro mne záhadou, proč je celý svět krmen báchorkami o „krvelačném katovi syrského lidu“, zatímco dvojnásobní dezertéři, zbabělci a obchodníci se zbraněmi jsou chváleni jako jeho hrdinní odpůrci. Nevím, proč jsou islamistická seskupení vydávána za „rebely“, když se ve skutečnosti jedná o loupeživé a dobyvatelské bojůvky teroristů. Nevím, proč se média nezabývají do větší hloubky rolí, kterou v rozpoutání syrské občanské války a v jejím prodlužování hrají arabští sousedé na jihu, turecký soused na severu a „přátelé Sýrie“ v Evropě a v Americe. Angažmá Ruska a Íránu na bojišti je následek, nikoli příčina, a pokud někomu účast obou těchto zemí vadí dnes, měl tomu zabránit včera.

Někdy začátkem roku 2014 jsem v Ankaře na pravidelné schůzce velvyslanců zemí EU řekl, že je třeba opatrnosti při vyhodnocování informací ze Sýrie a při rozhodování o našich krocích. Že nevíme, kdo proti komu vlastně stojí, že možná jednou budeme rádi, když budeme mít v Sýrii s kým mluvit, a že tím „někým“ bude Asad. Pochopitelně jsem zůstal s tímto názorem osamocen a diskuse se vedla o tom, jak hodně kdo pomáhá uprchlíkům (kromě tří miliard euro slíbených na konferenci v Londýně letos v únoru už EU poskytla přes pět miliard eur; navíc přispívají jednotlivé země samostatně penězi i materiálem) a jak země EU spolupracují s „bojovníky za svobodu“.

Syrský konflikt má složité kořeny a historii, v níž není možné někoho označit jako „dobrého“ a někoho jako „zlého“ tak, aby toto označení platilo od začátku do konce a ve všech situacích. Domnívám se ale, že je možné vlády evropských zemí celkem spolehlivě označit za seskupení politických oportunistů a zbabělců, kterým skvěle sekundoval a občas i udával tón prezident USA. Až příliš ochotně všichni „koupili“ báchorku o krvežíznivém Asadovi, který může za všechno a když mu začalo opravdu téct do bot v důsledku aktivit úchylných islamistů z IS, ještě si pozval na pomoc Rusy. Kdyby si pozval Brity nebo Francouze, tak už byl dneska asi po smrti, naše velvyslanectví v Damašku by bylo vydrancované, a nejen Turecko by se na svém území potýkalo s vražednými komandy islamistů.