Ve smyslu chladného pragmatismu a „Realpolitik“ patrně ano. Spíš je to ale jen cynická a vypočítavá hra s občany, kterou pan Robejšek sice hraje na vlastní triko, ale za cizí peníze.
Nemohu se zbavit dojmu, že je to svým způsobem i odpověď na výzvu M. Kalouska ke spojení pravicových stran proti těm, kdo u nás ohrožují demokracii. Spojování sil na pravé straně spektra je rozumný návrh, ale o jeho opravdovosti asi nikoho nepřesvědčí M. Kalousek. Jeho pověst – zaslouženě nebo ne – je totiž taková, že každý podobný návrh předem diskredituje v očích těch, které má jeho výzva přesvědčit. Pan Robejšek je zjevně přesvědčen, že jeho jméno právě tyto voliče naopak přitahovat bude.
Realisté neříkají, zda jsou uskupení pravicové nebo levicové. Výčet toho, co považují za hodno ochrany a péče však odpovídá mírně konzervativnímu středopravicovému postoji. Současně je zcela přijatelný i pro levicově vyhraněného občana. V tomto smyslu se blíží realitě Hnutí ANO, které – snad proto, že nemá v čele žádného politologa – se programově nevyjadřuje vůbec a nechává tak všechny opce otevřené.
Podobně jako seskupení politických oportunistů ANO, i páně Robejškovi Realisté využívají ochablosti představitelů středopravicových, resp. nelevicových stran. To, a surfování na vlně nespokojenosti se vším a s každým je nepochybně přístup racionální, a tudíž i realistický. Stejně tak národovecký tón jejich Deklarace a distancování se od „elit“.
Zcela realisticky také využívá skutečnosti, že se ve veřejném prostoru vyjadřuje řada osob, které se samy deklarují jako pravicové, ale pro pravici hlasy nezískávají. Ve skutečnosti totiž polarizaci společnosti jen zesilují, protože vyjadřují názory, jež konvenují nespokojeným voličům levice a tzv. nesystémových uskupení.
Důsledkem je vznik dojmu, že se běžný občanský názor posouvá od pravé strany spektra k rozpatlanému středu. Zde je také živná půda pro posilování smířlivého postoje vůči putinovskému režimu v Rusku, komunistické diktatuře v Číně a oslabování už tak těžce poškozeného obrazu EU ve veřejnosti.
Pod zdánlivě konstruktivním přístupem k současnosti vedou Realisté své potenciální voliče i k podpoře další oligarchizace politiky. Není to pak nic jiného než nahrávání těm, kdo naší zemi zcela zřetelně víc škodí, než slouží.
Stalo se jakýmsi podivným klišé tvrdit, že dělení na pravici a levici se už vyčerpalo a že neodpovídá realitě dnešního světa. Jenomže pravolevá dichotomie ve společnosti existuje, i když není založena na třídním obrazu světa. Její dnešní podobu víc určuje názor na způsob vládnutí, kroky vlády v ekonomické oblasti, názor na zahraničněpolitické záležitosti, na události skutečně nebo potenciálně ohrožující stávající pořádek, na postoje k EU a kroky Evropské komise.
Žádná „skutečná pravice“ u nás v podstatě neexistuje, i když existuje levice, zejména ta krajní. „Levicový názor“ je ve skutečnosti nesourodý konglomerát kritických postojů k tzv. pravici, k jejím slovům a činům, bez ohledu na to, za jsou nebo nejsou pravicové. Stačí, když nejsou v souladu se zjednodušeným viděním světa jako permanentního střetu chudých a neprivilegovaných s bohatými a privilegovanými.
Obě kategorie jsou v dnešním světě vlastně už jen chiméry. Ve skutečnosti samozřejmě existují lidé chudí, bohatí, politicky a ekonomicky vlivní, politicky a ekonomicky neutrální („dejte nám s tím pokoj, mne zajímá, kolik si vydělám a co za to pořídím“) a politicky a ekonomicky frustrovaní. Problémy všech, které nejsou stejné a stejně intenzivní, ale nelze řešit hromadně, jednorázovými státními zásahy. K tomu je třeba vybudovat takový ekonomický, politický a zákonný systém, který dá šanci všem, který všem poskytne záruku pomoci v případě nezaviněné havárie. Ten systém nemůže být dán jednou provždy, ale musí být živý, pružný a schopný reagovat na vývoj v okolním světě i ve společnosti. Toho lze dosáhnout jen v demokracii, ve svobodném názorovém střetu různě orientovaných politických uskupení. Nepřesvědčitelní kverulanti, revolucionáři i spasitelé mají ve společnosti své místo. Nemohou ovšem určovat její celkový charakter a nemohou zásadně ovlivňovat její vývoj tím, že se stanou pátou kolonou radikálních politických hnutí. Jsou to přitom i tito lidé, na něž ukazuje prst pana Robejška a volá je do boje proti „elitám“ a politickým stranám, které „ztratily obsah“.
Cesta, kterou nabízejí Robejškovi realisté, ve skutečnosti vede jen k posílení oligarchické politiky. Zlepšuje schopnost oligarchů a velkých ekonomických hráčů ovlivňovat stát tak, aby lépe vyhovoval jejich zájmům. K tomu potřebují nejen nespokojené a naštvané občany, ale hlavně ty schopné a ochotné něco pro stát a veřejnost udělat. Část se jich podařilo přimět k podpoře hnutí ANO (část této části dokonce uvěřila, že schopný jedinec dokáže to, co nedokázaly předchozí vlády, pravé i levé), ti ostražitější se nyní dostávají do hledáčku Realistů.
Ano, buďme realisty a nevěřme vábničkám oligarchů a oligarchy placených intelektuálů. Standardní politický střet stran s různým názorem, s různými ideovými východisky a s lidmi, kteří hledají řešení v diskusi, to je jediná spolehlivá cesta. Je křivolaká, občas si na ní někdo natluče, ale nabízí pravidelnou možnost změny kurzu a změny vůdců. Seskupení s Vůdcem, ať už je na něj vidět nebo se skrývá za něčí záda, nás zavede jenom tam, kde se líbí Vůdci a nikomu jinému. Na rozdíl od demokracie, pro kterou je sama cesta cílem, mají političtí manipulátoři jen Cíl.
