V pondělí byla v Cartageně podepsána mírová dohoda, která by měla znamenat konec padesát let trvající partyzánské války v Kolumbii. Když se nestane nic nečekaného, pak skončí vyhlášením výsledku referenda v neděli 2. října. Bude to i konec studené války a do dějin se konečně odeberou i 60. léta.
FARC (Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia – Ejército del Pueblo, Revoluční ozbrojené síly Kolumbie – Lidová armáda) vedla od svého založení v roce 1964 guerillovou válku proti státu. Členové (asi 7000 osob) budou amnestováni, pokud se nedopustili válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, a budou se moci účastnit normálního politického života. Rodinám jejich obětí (zahynulo asi 260 000 osob, ale významná část rukou tzv. paramilitares) budou vyplaceny náhrady a restituován majetek, bude zahájen proces reintegrace bojovníků do občanské společnosti a měla by ustat veškerá činnost FARC spojená s produkcí drog a s obchodem s nimi.
Kolumbijská FARC je poslední skutečně významná guerillová organizace na půdě Latinské Ameriky. Jedinou podobnou organizací, ale nikoli guerillovou, je venezuelský stát s ideologií bolívarovské revoluce a „socialismu 21. století“. Všechny ostatní jsou buď mrtvé, nebo se postupně od 90. let přeměnily na politická hnutí.
Latinská Amerika byla svého času velice bohatá na různá revoluční seskupení, bojující proti vládám a proti „americkému imperialismu“. Některá vznikla spontánně, jiným pomohli na svět sponzoři z ciziny, zejména z SSSR, Číny a z Kuby. Československo nebylo poslední mezi pomocníky a tak se na našem území objevily figury temné i revolučně romantické, jako byli Carlos nebo Che Guevara.
Slavná 60. léta, která vůbec nebyla tak krásná, měla nejen své pařížské, varšavské a pražské peripetie, nestřílelo se jen v Kansasu, nebyli jen hippies a prima muzika. Ve Vietnamu probíhala jedna z proxy válek komunistických režimů proti proklínanému Západu, v Africe se krvavě rozpadala portugalská koloniální soustava, válčilo se v Alžírsku, v JAR vzniklo vojenské křídlo ANC zvané Umkhonto we Sizwe (Kopí národa), v Latinské Americe se vynořovaly levicové guerilly – Tupamaros, Sandinisté, nesčetné brazilské (členkou jedné z nich byla zajatá, mučená a vězněná D. Rousseff), bolivijské, peruánské (Světlá stezka) a další. V Kongu (dnešní DR Kongo, Zaire) probíhal válečný konflikt, ale komu dnes něco říkají jména jako Lumumba nebo Tshombe? Z vojenských struktur NATO odcházela Francie, Velká Británie byla v ekonomické krizi, zatímco SSSR měl pocit, že mu svět co nevidět spadne do klína. Nebýt čínsko-sovětské roztržky, kdo ví, kam by šel vývoj.
V Latinské Americe to bylo období diktatur, vojenských vlád a nestability, na kterou společnost reagovala vypjatým antiamerikanismem. Korupce, všeobecná bída a nedůvěra v politické strany, to vše motivovalo především mládež. Studenti byli hlavní ideovou silou levicových hnutí.
Vzorem byla pro většinu z nich kubánská revoluce a Čína. Zejména příklad Číny s jejím převážně venkovským obyvatelstvem a s dominantní vůdcovskou postavou Mao Ce-tunga byl velice přitažlivý. Kuba zase ukazovala, že je možné se vzepřít USA a přežít. Za jakou cenu, to si nikdo z tehdejších revolucionářů nedovedl ani představit.
Kromě argentinských a uruguajských městských gueril byly základnou všech ostatních venkovské oblasti. Všechny také byly financovány dílem ze zahraničí, dílem z vlastních zdrojů – únosy a obchod s drogami patřily k nejběžnějším. Podobně jako ve Vietnamu, i v Latinské Americe byla živena legenda, že vývoz drog má za cíl demoralizovat a rozložit společnost v USA.
Po rozpadu komunistických režimů ustala podpora guerillám z této části světa, hnutí uvadala a ztrácela půdu pod nohama i v důsledku demokratického vývoje v Latinské Americe. Ti méně kompromitovaní nacházejí prostor ve standardní politice, z některých zbývajících se stali skuteční kriminálníci. Asi by se strůjci politické agendy z 60. let podivili, kam to jejich camaradas dopracovali!
Pokud jde o skupiny tzv. paramilitares, které vznikaly údajně na obranu před FARC, tvořili je a financovali v první řadě velcí pozemkoví vlastníci a pašeráci drog. Šlo o zájmy ekonomické a bezpečnostní, každá jiná ideologie jim byla ukradená. Jako každá milice se řídili jen vlastní představou o spravedlnosti a trestu. Tyto skupiny sice ztratí nepřítele, ale zůstávají jim jejich zájmy. Jsem docela zvědav, jak si s nimi vláda poradí.
Svět se ukončením činnosti FARC nestane lepším nebo bezpečnějším místem. Levicové bojůvky a jejich války s kýženým a nedosaženým globálním dopadem nahradil islámský terorismus. Protože není omezen státními hranicemi a etnickými rozdíly, má – na rozdíl od levicové guerilly – mnohem lepší možnost rozkolísávat velké ekonomicko-politické celky, má větší mobilizační potenciál (i když levicová ideologie má některé znaky náboženství, mobilizační potenciál náboženské víry a příslušnosti k obci věřících jí chybí – je třídní, etatistická a podstatně intelektuálnější než vyprázdněný islám radikálů) a je mnohem nekompromisnější.
Konečně skončila studená válka, ale co je nám to platná, když jsme oběma nohama ve válce jiné. Má jinou ideologii, ale stejný cíl – zlikvidovat svět, kterému jsme si zvykli říkat „západní“, i když je už dávno globální. Má výkonné finanční zdroje (ropa, drogy, únosy, pašování lidí), má své sponzory (jednotlivci i státy především na Blízkém východě), své armády a propagandu. Svět se zrychluje a tak to snad nebude trvat padesát let, než se této další morové rány zbavíme.
