Když z některého kopce nad Soulem hodíte do města kámen, určitě prý trefíte nějakého Kima. Nedávno hodil kámen Kim z Pchjongjangu a trefil se dokonale.

To, co se odehrává od novoročního projevu Kim Čong-una kolem olympiády v Pchjongčchangu, je skvěle sehraná pohádka o hodném Kimovi, zlém Trumpovi a trochu popleteném Moonovi. KLDR uspěla s primitivní taktikou cukru a biče.

Na začátku byl bič v podobě severokorejských jaderných náloží, balistických raket a zuřivé propagandy. Strach, vyvolaný bojovým pokřikem ze severu, náhle vyvanul a byl nahrazen cukrem úsměvů Kimovy sestry a smečky krásných roztleskávaček. Zaskočený Moon, místo aby severokorejské námluvy rázně zatrhl, vpustil do své země elitu vražedného režimu.

Jihokorejský prezident nabízenou ratolest přijal. USA, o které jde v tomto kousku především, nahlas neřekly nic, ale kamenná tvář amerického viceprezidenta a jeho ostentativní ignorování severokorejských delegací jsou výmluvné. Asi i v USA mají přísloví podobné našemu „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Pokud je Korejci neznají, měli by si je poznamenat.

Jediným a nezměnitelným strategickým cílem vůdců KLDR je zachování jejich státu a režimu, který vládne tvrdou a zkrvavenou rukou. Taktických kroků k dosažení tohoto cíle není mnoho. Každý pokus o násilné spojení obou Korejí pod vládou dynastie Kimů by vedl k zániku KLDR. Postupné ekonomické srůstání obou států by také vedlo k zániku KLDR, čili i tato cesta je vyloučena. Dlouhodobé přežívání režimu pod sankcemi OSN a v ustavičném napětí a obavách z možného válečného konfliktu se neosvědčilo. Vedlo jen k ekonomickému oslabování státu, k demografickým katastrofám a k fyzickému chátrání obyvatel, což by vedlo zase jen k zániku KLDR.

Současná praxe obcházení sankcí nedává ty výsledky, které by dlouhodobě mohly režim udržet nad vodou. Vysílání dělníků do zahraničí (do Ruska, do Afriky, svého času i do ČR) přestává fungovat. Skupinka tichých společníků KLDR (Čína, Írán, Pákistán, Kuba a další) už také není to, co bývala. Ani špionáž, korupce politiků, využívání obchodních zájmů všelijakých šíbrů a pochybných bankovních domů neposkytují dostatek peněz, informací a materiálu na udržení vojenské kapacity KLDR.

Severokorejský režim sáhl po zbrani, kterou mu nabízejí moderní technologie a všudypřítomné informační a sociální sítě. Sami dobře víme, jak funguje a jak účinná je dobrá a dobře zamaskovaná nepřátelská propaganda. Z hlediska účinku a ekonomické náročnosti je výhodnější ovlivňovat představy lidí o světě, v němž žijí, a tím dosahovat pro sebe příznivých výsledků rukama a myšlenkami těch, které chceme ovládnout. Opravdu není třeba posílat armády na cizí území. Od starověku platí tvrzení mistra Suna, že nejlepší vítězství je to, kterého se podaří dosáhnout bez boje v poli.

S vynaložením relativně skromných prostředků, s využitím trpělivě a pečlivě vybíraných a vyškolených specialistů se dá vyhrát i válka, kterou nikdo nevyhlásil. V KLDR existuje nejen účinný systém výběru a přípravy sportovců, ale také odborníků v technických oborech a informatice, zpravidla i dobře jazykově vybavených.

V minulém roce zahájila KLDR velkou ofenzívu, která se tvářila jako desítky let používaná taktika permanentního znepokojování „jižního souseda“, provokování USA a strašení zbytku světa. Zdánlivým pokračováním byla i drzá vojenská přehlídka den před zahájením olympiády. Za pravděpodobnější považuji, že měla jen vyvolat dojem, že staré špatné časy pokračují. Ve skutečnosti se jednalo o klamný manévr v hybridní válce, kterou vede KLDR s USA a s Jižní Koreou.

Překvapivým krokem se Kimovu režimu podařilo v jednom okamžiku získat takovou pozornost světových médií, jakou mu nedá žádný jaderný pokus. Zklidnila se atmosféra a jihokorejští představitelé byli postaveni do situace, kterou nemohli vyhrát. Odmítnout nabízenou ruku by bylo hodnoceno jako arogantní chyba a poslušnost vůči USA. Kim neriskoval nic – v případě odmítnutí by se jen vrátil k dosavadní taktice a zůstal by v situaci, v níž se KLDR nacházela už několikrát.

Přijetí nabídky však vytvořilo novou situaci, na kterou nebyla připravena ani Jižní Korea, ani USA. Teprve v těchto dnech se zdá, že politici v Soulu a Washingtonu trochu přicházejí k sobě a začínají uvažovat racionálně. Část jihokorejské veřejnosti pochopila dříve než její prezident, že jim Kimova KLDR drze ukradla olympiádu i s jejím propagandistickým účinkem.

Sankce zatím trvají, ale KLDR má nakročeno k jejich postupnému uvolňování, aniž by výměnou poskytla jakýkoliv ústupek. Už i USA souhlasí s jednáním „bez předběžných podmínek“. To není nic jiného než tiché přiznání, že s realitou jaderné KLDR se budeme muset naučit žít. Ani USA, ani Jižní Korea nejsou pubertální naivky, jenomže se nechaly vmanévrovat do situace, jejíž tempo a rytmus určuje Pchjongjang.

Studený úsměv Kimovy sestry by si nikdo neměl vykládat jako přátelskou grimasu. Je to jen maska, kterou KLDR ukazuje světu, zatímco pod ním skrývá chladnou zabijáckou mysl. KLDR vyhrála sice důležitou, ale jen první bitvu hybridní války. Nemá co ztratit a bude čekat na chybu Jižní Koreje nebo na takový její krok, který bude moci vydávat za arogantní, nepřátelský a ohrožující.

Severokorejským vůdcům se jejich bravurní kousek vyplatil. Vyhráli čas, vyhráli pozornost a pozitivní reakci médií, dosáhli i diplomatického vítězství. Jihokorejským a americkým vyjednavačům se bude hůř obhajovat jejich vlastní případná neústupnost. Na podstatě a každodenní praxi severokorejské diktatury se nezmění vůbec nic. Protistrana bude jen těžko hledat situaci, v níž by mohla severnímu Kimovi oplatit stejnou mincí. Jeho olympijský pokus se vydařil.