Bylo by zábavné sledovat nekonečný seriál obyčejně už na první poslech hloupých, směšných a urážlivých výroků našich politiků a jiných velikánů, které by bylo lépe nikdy nevyslovit a jež by bylo lépe nikdy nevolit. Bylo by, nebýt té nešťastné okolnosti, že to vždycky všichni mysleli opravdu vážně, často i upřímně. Když pak nahlédnou svůj omyl, nebo když jsou na něj nešetrně upozorněni, obyčejně věc vysvětlují jako mylnou interpretaci jinak geniálního výroku, případně jako zlomyslné vytržení z kontextu.
Ne že by se to nikdy nestalo, ale obyčejně to tak opravdu nebývá. Pravdu nikdy nepřiznají, ať už sedí na Hradě, na ministerstvu financí, v Lidovém domě nebo třeba v Brně na hejtmanství.
Minulé dva dny byly v tomto směru pozoruhodné. Pan ministr financí, patrně posedlý svou pověstí workoholika, se nechal slyšet, že Romové, kteří nedobrovolně pobývali v táboře v Letech, byli v táboře pracovním, protože předtím nepracovali. Jak to řekl doslova a co tím vlastně myslel, je úplně jedno. Bylo to snad jen jeho obvyklé plácnutí nebo hloupý výrok. Těch se, jak známo, nejčastěji dopouštějí hloupí lidé, pro něž je třeba mít pochopení.
Jiný veřejně známý muž, kancléř pana prezidenta, zase reagoval na výrok soudu ve věci údajného článku Ferdinanda Peroutky. Ukázal se být učenlivým žákem svého mistra, čímž nemyslím bytost, jež má funkci hradního mluvčího, ale přímo Mistra osobně. Pokud smím použít výraz minulého prezidenta, dnešní kancléř svou (ano, svou – i on je ČR, spolu s námi) nevýhru proměnil ve vítězství 3:1. Nejspíš se učil u českých fotbalových rozhodčích.
Dal nám také ochutnat něco málo z hlubin svého myšlení. K pochopení pythického, nicméně stále ještě srozumitelného výroku „dodnes se v politickém, podnikatelském prostředí pohybují naprosto v pohodě lidé, na které určité složky, v určité době, určité služby také vytvořily určité spisy, které také záhadně zmizely v určitém období,“ stačí obyčejná paměť.
S výrokem „já jsem zastáncem toho, že to, že se článek nenašel, pro mě není důkazem toho, že neexistuje,“ ten je vskutku z jiné materie. Už sama stavba věty je zvláštní a poněkud se vymyká možnosti logické interpretace. Výrok totiž například říká, že osoba „já“ (podmět) není totožná s osobou „mě“ (předmět, snad by bylo lepší použít „mne“).
Tím se ale bohatost výroku nevyčerpává. Pan kancléř jasně sděluje, že neexistence důkazu pro něj není důkazem neexistence. S tím se lze dobře pobavit při teologických diskusích, případně při tlachání o sněžném muži, mimozemských civilizacích nebo o dracích. Úplně jinak tomu je při interpretaci soudního rozhodnutí ve věci existence textu, jehož údajným autorem je novinář, který už nikdy nic nenapíše. Bohužel, chtělo by se říci.
Jeho dílo je uzavřeno, nic nového v něm nevzniká, a tudíž je jako ukončený soubor publikovaných textů poznatelné beze zbytku. Když pak někdo řekne, že – například – to, že nikdo nikdy neviděl F. Peroutkou napsaný komentář k zápasu mezi Viktorií Žižkov a Sokolem Sedlice, není důkazem, že takový komentář nenapsal, co si o takovém člověku pomyslíte?
Pan kancléř, pro něhož neexistence důkazu nikdy nebude důkazem neexistence předmětu debaty, asi věří, že je možné opravdu všechno. Pokud si to skutečně myslí, činí tak možná v duchu výroku filosofa Ladislava Klímy: „Vše na světě je možné. Tedy jest mi možno vyskočiti ze židle na Měsíc.“
