Když byl turecký premiér R.T. Erdoğan v roce 2013 obviněn z korupce olbřímích rozměrů, byl za organizátora údajné „kampaně“ označen klerik F. Gülen, žijící v exilu v USA. Když se poblouznění mladí důstojníci pokusili v roce 2016 o převrat, obvinil z jeho zosnování prezident Erdoğan opět Gülena. Možná právem, možná ne, ale neochota USA vydat jej do Turecka vedla k vážným poruchám na lince mezi Washingtonem a Ankarou.

Válka v Sýrii a likvidace Da‘eš (tzv. Islámský stát) daly oba spojence zase dohromady, ale bylo to křehké usmíření. Zájmy Turecka a zájmy USA ve výbušném prostředí Blízkého východu, Kavkazu a jihovýchodní Evropy nejsou totožné.

K válečnému souručenství Turecka, Ruska a Íránu lze mít výhrady, je možné z něj mít obavy, ale nedá se mu upřít zásadní podíl na porážce Da‘eš a na zklidnění situace v Sýrii. Podíl USA také nebyl zanedbatelný a pomoc syrským Kurdům možná zabránila jejich genocidě z rukou islamistických vrahů. USA skously íránský a ruský podíl na porážce Da‘eš, Turecko zase s velkým přemáháním ustálo účast YPG. To jsou kurdské Jednotky na obranu lidu, ozbrojené křídlo Strany demokratické unie (PYD).

Turecko je považuje za pouhé odnože PKK (Dělnická strana Kurdistánu), teroristické organizace tureckých Kurdů. Jestli má turecký stát skutečného nepřítele, je jím PKK, jež je postavena mimo zákon i v Evropě. Turecký pohled na tyto organizace není nestranný a není ani úplně objektivní, ale PKK se v Turecku chová nejméně tak mizerně, jako se chovala IRA v Severním Irsku nebo ETA ve Španělsku.

Turkům se účast YPG v bojích proti Da‘eš moc nelíbila. USA proto slíbily, že po porážce Da‘eš přestanou dodávat YPG nové zbraně a ty staré si vezmou zpátky. Jenomže… „Chtěli jsme to udělat dobře a dopadlo to jako vždycky,“ řekl kdysi ruský premiér Černomyrdin. Totéž platí o aktivitách USA na turecko-syrském pomezí.

Dodávky zbraní se zpomalily, ale neustaly úplně. Vracení použitých zbraní se také moc nedaří. USA oznámily, že v Afrínu začaly s výcvikem „jednotek na ochranu hranic“. Mělo by je tvořit asi 30.000 osob, z nichž většina jsou bojovníci YPG. Turci požádali USA, ať to nedělají, protože z toho vzejde jen „teroristická armáda“.

Americký ministr zahraničí reagoval vysvětlením, že nejde o žádnou pohraniční stráž a že celá věc byla „nepochopena, a dezinterpretována“. Americký tisk opáčil konstatováním, že jedna instituce administrativy neví, co dělá druhá, a často si protiřečí.

Aby svým argumentům dodali na důrazu, vyslali Turci k hranicím těžkou techniku a hodlají syrské pohraničí „vyčistit od teroristů“. Bojovníci z YPG nezaváhali a začali provokovat Turky střelbou přes hranice, což Turci s rozkoší opětovali.

Turecký prezident má se svými americkými protějšky těžké časy. Nechtějí mu vydat Gülena, vysoký trest dostal turecký bankéř, který se nechal v USA chytit, přestože věděl, že po něm jde FBI kvůli obcházení sankcí proti Íránu. Ve washingtonském vězení sedí íránský „podnikatel“, který se zapletl do Erdoğanova korupčního skandálu v roce 2013. Byl přítelem premiérova syna a jedním z hlavních aktérů systému obcházení protiíránských sankcí pomocí obchodu se zlatem a ropou.

Turecký provládní tisk samozřejmě stojí na straně svého prezidenta, ale na pováženou je, jaké kritiky se dostává americké politice i ze strany více či méně opozičního nebo aspoň neprovládního tisku. Zdá se, že nejen USA, ale i Evropa podceňují hloubku kurdského problému a nechápou pocit ohrožení státu, který mnozí Turci prožívají. Včetně těch, kteří nejsou ze svého prezidenta zrovna nadšeni.

Region Afrín na severozápadě Sýrie není žádná ztracená varta nebo zapadlé horské údolí. Pokud by jej skutečně ovládla PYD/YPG, získala by jejím prostřednictvím PKK přístup k moři čili k dodávkám čehokoliv, včetně zbraní.

Neznám stát, který by si něco takového nechal líbit. Syrská vláda není v situaci, kdy by mohla Afrín kontrolovat. Turecká vláda nechce umožnit vznik situace, kterou nebude schopna kontrolovat ze svého území. Proto se rozhodla zakročit v Sýrii bez ohledu na to, co všechno tím riskuje. Rusové už údajně z Afrínu stahují své lidi.

Jak včera (19. 1. 2018) napsal provládní Daily Sabah: „Boj proti separatistickému terorismu je životně důležitý pro Turecko, jehož sousedy jsou i Sýrie a Irák. Jinými slovy, boj proti terorismu má přednost před partnerstvím Ankary s USA a, v širším slova smyslu, se Západem. Pokusy zastavit Turky, aby nepodnikali akci proti teroristům z PKK, mohou být vnímány jako nucení jich k tomu, aby si vybrali stranu a spojence – konkrétně, aby si vybrali obsáhlejší spolupráci s Ruskem a Íránem.“ Prý je to stejné předsazování zájmů před principy, jaké praktikují Američané.

Nemyslím si, že by se vztah mezi Ankarou a Washingtonem měl každou chvíli zhroutit. Jsou to zatím jen slova, ale vyjádření tureckých politiků nezůstávají o moc pozadu za komentátory.

Turecko i v tom stavu, v jakém je dnes, je důležitou součástí NATO a strategickým kamenem ve hře o to, zda bude ve světě spíš hůř nebo spíš lépe. Je východní výspou Západu a my bychom si měli přát, aby to tak zůstalo. Nemůžeme dát Turecku bianco šek, ale také je nemůžeme nechat na holičkách. Principy by se zase měly dostat do souladu se zájmy.