Poprvé za dobu působení své vlády mohl náš premiér uvítat v Praze německou kancléřku. To je také asi tak všechno pozitivní, co se o návštěvě dá říci. Pokud jde o obsah, je to prostě nuda, což je smutné, ale asi logické. Nepřekvapily obvyklé plytké výroky našeho premiéra, vyřčené bezbarvým hlasem a plné protetických slov, která kdyby neřekl, ukázalo by se, že jako obyčejně nemá co říci.

Nepřekvapily zdvořilé fráze kancléřky, která pochválila ekonomickou výkonnost naší země. O čem jiném také měla mluvit, když nechtěla vyvolat nějakou kontroverzi? Vzácná návštěva (opravdu, na další už čas nebude – příští rok jsou u nás i v Německu volby a cestování se omezí) byla podle premiéra zaměřena „hlavně na spolupráci ve vědě a v dopravě“. Aspoň že to.

Ministr zahraničí prohlásil svou obvyklou dikcí, která z ničeho dělá něco: „My jsme se shodli na tom, že je celá řada věcí, které je potřeba a musíme udělat.“ Skvělé. Tak jen do toho!

Hodina u prezidenta také musela být výživná. Přítomni byli i pánové Babiš (dřív asi neměl čas) a Bělobrádek, a když uvěříme, že celou půlhodinu trval rozhovor prezidenta s kancléřkou mezi čtyřma očima (samozřejmě s tlumočníky, takže každý z politických vůdců měl zhruba deset minut na to, aby řekl, co chtěl, a případně reagoval na výroky partnera), kancléřka Hradem spíš proběhla, než že by něco skutečně projednala.

Za povšimnutí stojí její krátká návštěva na ČVUT. Trvala asi půl hodiny, připočtěte čas na cestu tam a pak odtamtud na další schůzku a i laik pochopí, že to byla takzvaná vata. A ještě zbyla chvilka na posezení v restauraci u Strahovského kláštera.

Poslat hosta domů o hladu se nehodí, a tak byla zorganizována večeře, podávaná předsedou vlády. Asi aby kancléřce svíčková lépe chutnala, obdaroval ji předseda Senátu Štěch výzvou k ukončení sankcí proti Rusku. Podle mého soudu se tím zrovna moc „nevycajchnoval“.

Celkový dojem je špatný. Šéfka vlády našeho největšího souseda, největšího obchodního partnera, největšího investora a politicky dominantní země Evropské unie si za dva roky udělala jen pár hodin času na návštěvu země, k níž ji – podle nadšeneckých médií – poutají vzpomínky na mládí a na akademickou kariéru.

Znamená to velice mnoho. Česká republika je politicky irelevantní, dokonce i když říká něco jiného, než za čím stojí německá kancléřka (kvóty, postoj k migraci). Možná je to i tím, že premiér říká doma jedno a venku pak udělá něco jiného. Je na něj nejspíš spolehnutí. Nemáme žádnou agendu, žádné téma, které by Německu stálo za větší frekvenci vrcholných návštěv.

Nemáme žádného politika, který by stál za trochu námahy a který by byl zajímavý svými názory a svou politickou váhou. Ano, jsme pracovití a naše ekonomika, těsně svázaná s německou, není ve špatném stavu. Nějaký oligarcha nebo prezident, který občas trousí moudra a štiplavé poznámky, to nejsou záležitosti, které by Německo trápily, a tak není třeba na ně plýtvat časem a silami.

Německý tisk se domnívá, že kancléřka odjížděla z Prahy zklamaná tím, že partnery nepřesvědčila. Řekl bych, že německý tisk přisuzuje našim politikům větší váhu, než skutečně mají. Jejich postoje jsou dostatečně známé, realita jejich jednání také. Spíš to vypadá, že se německý tisk o ČR moc nezajímá a situaci pak vyhodnocuje podle toho, jak jsou novináři zvyklí hodnotit postoje politiků jiných zemí.

Z hlediska diplomatické symboliky šlo skutečně jen o zdvořilostní návštěvu. Úředníky na vládě a na ministerstvu zahraničních věcí asi stálo hodně přemýšlení, jak zaplnit čas mezi schůzkou u premiéra a v podstatě obligatorním přijetím u prezidenta. Podařilo se a návštěva proběhla bez skutečně rušivých momentů. Pár demonstrantů nemůže otužilou kancléřku vyvést z míry.

Autor je diplomat, sociální antropolog, orientalista a spisovatel. Působil jako český velvyslanec v Portugalsku, Keni, Brazílii a Turecku.