Volební blok pravicových stran – proč ne? Miroslav Kalousek nejspíš není první, koho to napadlo, ale jako první měl odvahu to říci nahlas. Podle mého soudu má jeho vystoupení jeden zásadní problém, kterého si je ostatně sám vědom. V politice záleží na jménech, symbolice a pověsti. Bohužel přitom není podstatné, jestli jméno bylo vyleštěno nebo pošpiněno neprávem nebo právem. Platí jen to, čemu chtějí voliči věřit. V tomto ohledu žijeme v iracionálním světě – stačí pohled na tabulku oblíbenosti politiků.

Jakékoli formě takového bloku by musel někdo stát v čele. Také by muselo dojít k dohodě zúčastněných stran nejen o programu, ale také o rozdělení případných budoucích zisků i s jmenovitými nominacemi. Politik bez ambicí je nesmysl a ambice všech zájemců nebude nikdy možné uspokojit.

Nabídka politických stran je dosti pestrá, ba až nepřehledná co do jejich počtu a názvů. Napadlo mne, že jejich podstatou není ani tak „pravicovost“ nebo „levicovost“, jako spíš osobnostní založení jejich členů a voličů. Pro sebe jsem si je tedy uspořádal do skupin podle typu voličů, nikoli podle programu nebo podle míry jejich demokratičnosti.

Levicové vyjadřují názor individualit, jež si přejí všeobecné blaho a jsou přesvědčeny, že samy ví nejlépe jak ho docílit. Verbálně se rozhodli pro službu kolektivu a kolektiv jim dává důvěru v pevné víře, že mu to zařídí. Jejich voliči za svou práci očekávají pravidelnou a řádnou mzdu, pořádek a „klid na práci“. Od správců obce očekávají dokonalý sociální servis a osvobození od starostí se správou veřejného života. Přinejmenším slovy stavějí kolektiv nad jednotlivce, i když jsou většinově stejné individuality jako voliči jiných stran, a (rovněž verbálně) dávají přednost rovnosti před výraznými individuálními majetkovými rozdíly. Svoboda je u nich hodnotou, kterou je možné za jistých okolností omezit. Největším rizikem je u levicových voličů jejich manipulovatelnost a ovlivnitelnost radikálními názory a nabídkami snadných řešení.

Pravicové naopak staví na přesvědčení, že každý si nejlépe poradí sám a nikdo by mu neměl stát v cestě. Pro ty, kteří to nedokáží, je připraven systém podpor a pobídek. Jejich voliči jsou stejné individuality jako jejich politikové, ale realizují se v jiných profesích. Od politiků očekávají vytvoření podmínek a dohled nad jejich dodržováním a zlepšováním. Záleží jim i na veřejném prospěchu a stejně jako voliči levice se domnívají, že už svou poctivou prací a dodržováním pravidel pro to dělají dost. Jejich hodnotami jsou rodina, svoboda, výkonnost, tvoření hodnot, individuální ocenění a zásluhy, řád a pořádek. Největším rizikem je slabší kolektivní solidarita a snadné odrazení zdánlivě nebo skutečně nekorektním jednáním. Není snadné je mobilizovat, protože méně podléhají iluzím o snadných řešeních a bývají skeptičtí ke slibům.

Středové mají tendenci ke konzervativismu a bývají konfesionálně orientované s výrazným sociálním akcentem. Jejich hlavními hodnotami jsou rodina, sociální smír, pořádek a individuální svoboda podřízená prospěchu kolektivu. Obyčejně tíhnou spíš k pravé straně spektra, ale za příhodných okolností dokáží spolupracovat i s výrazně ideologicky odlišným partnerem.

Strany a seskupení „na jedno použití“, obyčejně s jedním výrazným politikem a s jedním výrazným bodem programu, jenž v podstatě definuje jejich elektorát. Mívají radikální názory bez ohledu na to, zda jsou považovány za levicové nebo pravicové, protože tyto ideologické otázky vůbec neřeší. Mohou dosáhnout jednorázového úspěchu, ale v delší perspektivě se buď rozpadají nebo přicházejí o voliče proto, že nesplnily očekávání, případně proto, že je splnily a nemají dál co nabídnout.

Nakonec jsem si nechal seskupení, která svým charakterem připomínají centrálně řízený supermarket. K dostání je u nich vše, personál je milý, všude pořádek a jasné světlo. Nejsou vyhraněné co do charakteru své politiky, ale snaží se budit dojem, že všechno dělají lépe než ti ostatní. Neřeší otázky pravice nebo levice, jejich jedinou ideologií je vítězství ve volbách a získání kontroly nad státem. Ten se pak stává hlavním zdrojem, z něhož je živena strana a její představitelé. Nemají nouzi o elektorát, protože ideově vyhraněných voličů, pro něž je „supermarket“ špatnou volbou, je vždycky menšina. Prezentují se jako ti nejlepší odborníci na všechno, ideově ukotvené strany označují za ideologický balast a všechno, co bylo před rokem nula (datum vstupu daného subjektu na politickou scénu) se podle nich dělalo špatně nebo se zločinným úmyslem. Jejich elektorát tvoří zklamaní voliči pravice a středu (když prohlédnou svůj omyl, mohou se uchýlit i k radikálům) a permanentně nespokojení voliči levice.

Supermarket je dobrá volba při velkém nákupu, kdy hledíte víc na cenu zboží než na jeho kvalitu. Naneštěstí pro voliče volby nejsou víkendový nákup. Ve volbách rozhodujeme o tom, kdo a jak bude spravovat zemi další čtyři roky.

Byl bych rád, kdyby ideově vyhraněné pravicové a pravostředové strany nikdy a ze zásady nevstupovaly do spolku s politickými supermarkety. Kdyby ty, které k sobě mají programově blízko, nalezly společnou řeč, aniž by k tomu musely slevovat z programu, sestavovat společný seznam kandidátů a snižovat tak pestrost nabídky.

Může se stát, že pravice společnou řeč nenajde a zůstane rozdělena víceméně tak, jak je dnes. Osobně to považuji za pravděpodobné. To ale nebude důvod k tomu, aby se pravicový volič tvářil zklamaně a rezignoval na volby. Když totiž k nim nepřijde, tak skoro jistě vyhraje ten, koho by si přál ze všech nejmíň.