„Umělecky“ stylizované vyobrazení masového vraha Stalina je povolenou součástí předvolební kampaně v Rusku. Podle tamějších komunistů to je „závan čerstvého vzduchu“. Snad se nebude větrat až moc.

V Rusku byly parlamentní volby a skoro každý věděl, jak dopadnou. To platí jak pro ruské občany, tak pro tisíce analytiků, politiků a jiných zainteresovaných po celém světě. Většině českých občanů je to srdečně jedno a ruské volby neřeší.

Našinci mají na „Rusáky“ povětšině svůj jasný názor – jsou to ti, kteří prodávají nebo nakupují předražené sklo, skupují nemovitosti, všude jich je víc, než bývalo za „sociku“ Němců, a které třeba já nesnáším při hokeji.

České názory na Rusko jsou podivuhodně konzistentní přinejmenším od 19. století. Pro někoho „dubisko“, pro jiného esence úpadku a mizérie, pro jednoho naděje do budoucna, pro jiného vražedný a tupý režim. Představa ruského kozáka napájejícího koně ve Vltavě je pro někoho euforická, pro jiného apokalyptická.

Názory politické garnitury také sahají od otevřeného obdivu přes opatrnou a politicky korektní kritičnost až k nekritické nesnášenlivosti. Jedněm slouží to, co považují za Rusko (stručně: Putin, FSB, armáda) za etalon špatnosti a neustále se vůči němu vymezují. Mají svou pravdu a Rusko jim skutečně přihrává, co mu síly stačí.

Na opačném pólu jsou lidé, které bych v duchu ruských tradic nazval starověrci, byť s církví nemají nic společného. S náboženstvím ano – jejich prorok leží mumifikovaný u kremelské zdi, a jeho pravověrní stoupenci kandidují u nich i u nás legálně, drze a občas i s úspěchem. Pro ty je dnešní Rusko jen chabým odleskem své někdejší slávy, ale jako všichni věřící, i oni jsou přesvědčeni, že „jednou“ přijde čas zúčtování a odplaty.

Mezi krajnostmi spočívá mlčící nebo jen mrmlající většina. Někdy má tendenci přiklánět se k jedné či druhé krajnosti, ale bývá to jen chvilkový oportunistický záchvěv. Celkově převládá spíš mírná nechuť, nedůvěra a opatrnost, z níž Češi rádi učiní výjimku při setkání s příjemným Rusem nebo krásnou Ruskou.

S Ruskem je to jako s fotbalovým soupeřem – nevěřte jeho klamavým pohybům, sledujte míč! Rusko dobře vidí, jaký je v Evropě potenciál k otevřenému konfliktu, včetně ozbrojeného, a samozřejmě s touto kartou někdy jen mává, občas i hraje.

Zdánlivě nejsilnější je tento potenciál na linii dotyku států NATO a Ruska. NATO pokračuje ve svých výkladech o obranných záměrech, o konstruktivním a mírovém směřování členských zemí, a myslí to nejen upřímně, ale i vážně. Rusko naproti tomu pokračuje v tvrzeních o agresivním chování NATO a „vyvažuje“ tyto kroky několikanásobným posilováním svých jednotek. Také to myslí upřímně a vážně.

Skvěle tato ruská taktika funguje v Pobaltí, kde členové NATO při vědomí, že Rusko nelze podceňovat a nelze mu věřit, žádají stále silnější přítomnost spojenců. Rusům to vyhovuje, protože si tak mohou v klidu a s úsměvem na rtech otestovat skutečné i předstírané reakce NATO. Stačí jim navenek setrvávat v roli, kterou jim Baltové přisoudili už ve 40. letech minulého století. Samozřejmě, že v případě možnosti Rusové využijí příležitost, ale v tuto chvíli jde z jejich strany víc o divadlo než o hrozbu.

Nebezpečnější a křehčí je situace úplně jinde. Není náhodou, že všechna ta místa leží na jihozápadní a jižní straně Ruska, v širokém pásu zemí a národů mezi Evropou a ne-Evropou. Jsou to teritoria s velice složitým politickým vývojem, se složitými vztahy uvnitř států a mezi tamními státy, a všechno jsou to teritoria, kde už někdy v minulosti ruská bota šlapala. Jak komplikovaná je etnokulturní a historická mapa těchto části Evropy, o tom nemá většina Evropanů ani potuchy.

Bublající náloží je Podněstří. Rusové ji vložili do Evropy už před více než dvaceti lety. Působí jako spolehlivý deterent pro případné snahy Moldovy a Ukrajiny o vstup do NATO nebo i jen do EU, spolehlivě odrazuje Západ od masivních snah něco se situací udělat, a ještě zaměstnává balkánské křídlo NATO (Rumunsko, Bulharsko). Nejen hrozbou možné vojenské konfrontace, ale například i možností rozpoutat etnické nepokoje.

Ukrajina je gigantický problém pro všechny. Země je v politickém, ekonomickém a morálním neklidu, jednota státu je křehká a nepohodu ještě posilují její spolupachatelé – Rusko a jeho místní klienti. Anexe Krymu posloužila jako ukázka toho, co si Rusko může dovolit vojensky, politicky i ekonomicky a morálně. Cena je vysoká, ale v sázce bylo Černé moře, které by v podstatě ovládly státy NATO, kdo ví, jak by to bylo s přístupem do Středozemí a s podporou kavkazských spojenců, a konec konců šlo i o ruskou čest. Sankce jsou sice nepříjemné, ale nikoli fatální. Firmy z některých zemí EU je elegantně obcházejí, dohoda se Saúdskou Arábií zřejmě uleví rozpočtu a nakonec se všichni nějak domluví.

Na Kavkaze se pokusila Gruzie o vstup do NATO, ale byla tvrdě zastavena ještě daleko před cílem. Pseudostáty, jež vznikly na Rusy okupovaných územích, vesele fungují, Arménie pochopila, kde je její místo a jaká je její role v sousedství Turecka, a také Ázerbájdžán se z toho poučil. Kupuje ruské zbraně za nekřesťanské ceny a v podstatě tak sponzoruje ruské vyzbrojování Arménie. „Vsjo v parjadke“!

Co s tím mají společného Češi? Vlastně nic, ani se tím směrem pořádně nedívají. Rezidentura v ulici Pod Kaštany, ruští trollové v médiích, na Hradě a v parlamentě, a ruskými zakázkami posedlí bývalí komunističtí pézetkáři šlapou jako hodinky. Na postupu se koně nepřepřahají!

Poučení? Nebát se Rusů, neustupovat jim a hájit svůj názor. Většinou jsou dobře připraveni a proto přesvědčivě blufují a straší, majíce však sami mnoho co ztratit. Rus je víc obchodník a handlíř, než cokoli jiného, a i když umí přežít o tvrdém chlebu a vodce déle než ostatní, je to také jen člověk. Snad s výjimkou Vladimira Vladimiroviče…