V Ankaře byl 19. 12. zavražděn a v Moskvě 22. 12. pochován ruský velvyslanec v Turecku. Smrt velvyslance mohly ze záznamu vidět milióny lidí. To je krajně neetické, netaktní a zveřejnit to může jen ten, komu je to jedno. Nějaký buran.

Velvyslanec zemřel rukou vraha, který jej zastřelil několika ranami ze své služební pistole. Vrahem byl mladý policejní důstojník, kterého posléze zastřelili jeho druhové ve zbrani. Trvalo jim 25 minut, než se dostali na místo činu a mohli zakročit. Na jejich částečnou omluvu se snad dá říci, že pokud vyjížděli ze sídla speciálních jednotek, měli to opravdu kus cesty a v ankarské dopravní špičce předvedli malý zázrak. Pokud ovšem jeli z centra, byl by to jiný příběh.

Násilná smrt velvyslance, navíc rukou atentátníka, nebývá příliš častým zjevem. Nedivil bych se, kdyby bylo celkově spácháno víc atentátů na prezidenty a panovníky než na jejich velvyslance. O tom něco vědí právě v Turecku, jehož zahraniční služba přišla při atentátech v zahraničí za posledních čtyřicet let o 34 diplomatů, z toho pět velvyslanců.

Znamená to, že turecký stát, který dbá o bezpečnost svých zástupců v zahraničí, zanedbal svou povinnost vůči diplomatovi jiné země? Mají se velvyslanci v Ankaře začít bát vycházet z domova bez ochranky?

Až na výjimky velvyslanci v Ankaře a skoro nikde na světě ochranku nepoužívají. Přesto je při oficiálních přijetích u hodnostářů všeho druhu (u prezidentů, premiérů, ale i u primátorů a guvernérů) pravidlem, že hosta doprovází policejní důstojník nebo raději dva. Není to tak jen v Turecku a není to proto, že by mimo hlavní město každou vteřinou hrozil atentát. Je to zdvořilost a důkaz, jaké vážnosti se velvyslanec těší.

Když jsem působil v Brazílii, bylo to stejné. Jednou cestou z letiště v jednom městě na severovýchodě země policista, sedící vedle řidiče, vyndal pistoli z pouzdra a položil si ji na klín. To mne zaujalo, protože to nebylo běžné. Zeptal jsem se ho, jestli je ve městě velká kriminalita. „Ne. Proč?“ odpověděl policista a usmál se na mne přes rameno. Byla to prostě rutina.

Rutina byla i vernisáž výstavy v Ankaře. Nevím, kolik bylo v sále přítomno velvyslanců, ale protože pozvánky na podobné akce se vždy posílají na všechny mise, patrně tam nějaký další byl. Určitě tam byli diplomaté zabývající se kulturou, nejspíš tam bylo i pár jejich rodinných příslušníků. Byli tam turečtí hosté, byl tam personál kulturního centra. Všichni bez ozbrojené ochranky, protože ji tam nepotřebují.

Než se dostali do výstavního sálu, byly jim kontrolovány pozvánky, ve vstupní hale a patrně i v patře, kde se výstava konala, byli nebo měli být další policisté v uniformách i v civilu. Tak to aspoň bylo ještě před několika lety a očekával bych, že je tomu tak tím spíš v dnešní době. Přesto bezpečnostní opatření selhala. Vrah přišel oblečen do jakési „civilní uniformy“ tureckých policistů, kterou je černý oblek s černou kravatou. Ukázal policejní průkaz a byl vpuštěn dovnitř. Asi jej někteří znali osobně.

Z důvodů, které si nedokážu normálním způsobem vysvětlit, mu bylo umožněno, aby se dostal za velvyslance. Do prostoru, kde nebyl nikdo a nic, jen zdi s fotografiemi. Měl celou scénu jen pro sebe a také ji využil. Kde byli v tu chvíli další policisté, to ví jen ti, kdo vraždu vyšetřují. Možná do sálu neměli přístup, možná někde pili čaj, možná se ve zmatku nemohli prodrat přes prchající hosty.

Turecká policie na všech úrovních je těžce zdecimovaná masivními čistkami, které mají za účel vymýtit „gülenovce“, stoupence údajného osnovatele pokusu o převrat z července letošního roku. Policie totiž není tak sekulární, jako třeba armáda, a tak se v ní mohl více uplatnit vliv Gülenova učení. Jakési volné bratrstvo zvané Hizmet (Služba) mělo v policejním sboru hodně členů a příznivců, a policie se proto stala jedním z hlavních terčů nedůvěry a nenávisti prezidenta.

Zavařila si to u něj totiž už o rok a půl dříve, když měla tu drzost a odvahu začít vyšetřovat jeho monstrózní korupční skandál. Propouštění ze služby, věznění, přesouvání důstojníků do míst, kde se vede válka s PKK nebo kde je život hodně nepohodlný, to všechno policejní sbor poznamenalo. Nedivil bych se proto, kdyby atentát na velvyslance na místě doprovázely zmatky, laxnost a chyby policistů vyvolané jejich špatnou koordinací, malou zkušeností a patrně i neschopností.

Je zcela evidentní, že ani jedna strana nechce dopustit, aby tato tragédie ovlivnila politickou oblevu mezi oběma zeměmi. To je, popravdě a cynicky řečeno, důležitější než život jednoho velvyslance, byť sebezasloužilejšího. Nepochybuji ale o tom, že si Rusové nenechají pro sebe své vlastní poznatky z vyšetřování a že za to bude muset Turecko něco zaplatit. Ne cenu v penězích, ale cenu politickou. Zavražděný velvyslanec tak své zemi poslouží i po smrti nejméně tak dobře, jako jí sloužil zaživa.