Frustrace, která se hromadí v české veřejnosti, je vyvolávána těmi, jejichž úkolem je veřejnost uklidňovat, vysvětlovat jí své kroky a diskutovat s ní. Místo toho sledujeme naše nejvýše postavené ústavní činitele, jak společnost rozdělují, iritují a provokují – úmyslně i bezděčně, z chytráctví, zbabělosti i z obyčejné hlouposti. Tato frustrace se zřejmě na nějakou dobu vybila v jediném výronu energie na Staroměstském náměstí. Pohrdavé komentáře politických špiček a jejich patolízalů nic nezmění na jejich neoblíbenosti u stále větší části obyvatelstva.
Obávám se ale, že účastníky dobře míněná a organizátory profesionálně provedená manifestace na Staroměstském náměstí je ve skutečnosti vodou na mlýn Miloše Zemana a Andreje Babiše. Loutky, zosobněné třemi předsedy (vlády, Poslanecké sněmovny a Senátu), nemají v této hře žádnou váhu. Prezident a předseda hnutí ANO, dvě skutečné hrozby demokracii, jsou jiná kategorie. Jsou tandem, potřebují jeden druhého. Nechuť lidí ke každému z nich posiluje toho druhého, ale když padne jeden, půjdou oba.
Miloš Zeman, slabší z obou, posiluje své věrné perfidními akcemi a provokativními výroky. Protivníky oslabuje indiskrecemi (jako se to stalo ministru kultury Hermanovi a dvěma členům „gangu čtyř“) a rád by se na Hradě smál ještě šest let. Andrej Babiš předvádí svou novou uvážlivou tvář, občas podrží hlavu pod vodou nešikům z Lidového domu a stane se – na přání lidí – premiérem. Prezidenta nechá, ať se exhibuje na Hradě a sám zprivatizuje zbytek státu nebo výnosy z něj. Vše proběhne demokratickou cestou.
Demokracie u nás je v ohrožení. Myslím si, že už dlouho je těžce nemocná, a i když nezemře, může zůstat debilní (lehká retardace: postižený je vzdělavatelný ve speciální škole a v běžném životě je schopen jakž takž samostatně fungovat). Tomu je třeba zabránit.
Demokracie přece není jen svoboda sejít se na náměstí a manifestovat svou vůli. To je projev demokracie, nikoli její podstata. Pracoval jsem v zemi, která byla svobodná a měli tam kvalitní média. Psalo se v nich o korupci na nejvyšších místech, o zaplacených hlasech a podobně. Ve všech aférách se vždy vyskytovali politikové. Demokraticky a svobodně se psalo, lidé svobodně demonstrovali, a nestalo se nic. Je to už skoro patnáct let a ta země je ve stejné situaci. Je tohle stabilita, kterou si přejeme? Pokud bude znovu zvolen Miloš Zeman a pokud ANO znovu získá dost hlasů na to, aby mohlo vystupovat jako dominantní síla, pak si to národ opravdu přeje. Demokratickou cestou můžeme dospět tam, kde jsme už byli a odkud jsme vyklouzli.
Podstatou demokracie jsou dvě jsoucna, jeden stav a jedna činnost. Jsoucna jsou obec a občané, stav je svoboda a činnost je péče o obec. Až bude u nás dost svobodných občanů se zájmem o prospěch obce, pak lidé jako Babiš a Zeman nebudou mít žádnou moc. Budou o ni vždycky usilovat, taková je jejich povaha. Nebudou ji moci uchvátit, protože taková je povaha občanů. Jakmile občané v úsilí poleví, skončí tam, kde jsme dnes my. Máme chléb, máme hry, ale vzali nám obec a péči o ni, protože jsme si ji nechali vzít.
Příliš mnoho lidí uvěřilo divadlu, jež v režii příštích uchvatitelů moci ukazuje minulé správce země jako zloděje a podvodníky. Dílem právem a dílem neprávem. Občané totiž už dávno začali ochabovat v pozornosti, a tak nechali lotry, aby se vloudili do ovčína.
Kolik opravdových odborníků a lidí ochotných obětovat čas a energii obecnému zájmu je dnes v politických funkcích? Nejsou v nich především proto, že v nich být nechtějí. Hnusí se jim „stranické sekretariáty“ a šachy, které se tam hrají. Dobře, ale proč tedy do té hry nevstoupí a nezatnou šíbrům tipec? Tam a „tady“, u mne, v mé hlavě, v mém srdci, začíná péče o demokracii. Zní to pateticky, ale ono to patetické je!
Zeman je tak silný, jak silná je jeho podpora u obyvatelstva. Organizovanou politickou podporu nemá, to ukazují karamboly jeho fans ve volbách. Odvolává se na „lidový mandát“, který lze ověřit jen další volbou. Ani 40.000 lidí na Staroměstském náměstí nepřemůže jeho 53 % voličů. Zato 51 % voličů někoho jiného ano.
Babiš je tak silný, jak mu dovolíme. Kupuje si lidi a veze se na vlně iracionální nenávisti k „těm sviním“ a údajným zlodějům. Jemu samotnému zatím prochází všechno.
Silným ho dělají občané nejen nakupováním jeho produktů. V tom problém není. Když to nebude on, bude to někdo jiný. Bezohledným manévrováním a činy, které nejsou trestné, ale devět lidí z deseti by se z nich pozvracelo, se dostal v ekonomice tam, kde byl před třemi lety. Tam, kde je dnes, se dostal poté, co si jej nemálo lidí vybralo za svého politického favorita a dali mu svůj hlas. Jemu osobně, protože všichni ti „zvolení“ byli Babišem nejprve vybráni ke zvolení. Za poslední tři roky si legálně přihrál tolik našich peněz, že skutečně nepotřebuje krást. Už mu tečou na konto samy. Jeho politickou sílu zlomí jen jiná politická síla, a tu mají v rukou občané.
Protože Babiš je silnější než Zeman, dá se odvodit, že opravdovým nebezpečím pro demokracii je on. Ne před pěti nebo deseti lety, ale v té podobě, jak jej známe dnes. Tehdy byl jen jedním z mnoha slídilů, hledajících řitní otvory politiků, aby z nich pro sebe něco vytěžili. Dnes se situace obrací a politikové současní i rádoby budoucí dělají totéž jemu. To poslední, co je zajímá, je demokracie. O její osud a neškodnost se postarají dobře placení odborníci tuzemští i cizozemští, a občané to zbaští se stejnou chutí, jako plytký párek a nafouklou housku.
Co dělat? Ptal se tak kdekdo. Recept není složitý, ale nelehká je jeho realizace. Chce to starat se o svou obec, zodpovědně a ve svobodné diskusi. Každý z nás, na všech úrovních. Chce to také, aby ti, kdo jsou zvoleni, mohli užívat důvěru svých spoluobčanů bez toho, že budou a priori označováni za zloděje, kariéristy a neschopné hňupy. Jistě, vždycky v politice nějací budou, tomu se nedá vyhnout, ale pokud nechceme, aby v ní byli jenom takoví lidé, pak pro to musíme sami něco udělat. Například vytvořit občanské sdružení, chodit k volbám, vstoupit do politické strany, zajímat se o věci kolem sebe. Výsledek nebude hned, ale je třeba na tom pracovat.
Každému z nás něco vadí, každého někdo štve, ale všechna tato negativní energie, místo aby byla proměňována v pozitivní akci, se vybíjí v pseudodiskusích pod články a blogy v internetových médiích a na sociálních sítích, případně v dobré víře a s nejlepšími úmysly na veřejném shromáždění. Transparenty, rajčata, skandování, to všechno je demokracie, ale samo to prostě stačit nebude. Abych parafrázoval T. G. Masaryka, opravdu to chce „práci drobnou, práci usilovnou“, a mít přitom na paměti jiný jeho výrok: „Má-li naše demokracie své nedostatky, musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“
