Donald Trump (DT) nespadl z nebe, není zplozenec pekla, není zachráncem západní civilizace a není to ani žádný nový Hitler. Je demokraticky zvoleným prezidentem, jenž je produktem stejného světa, který zformoval jeho předchůdce, voliče, odpůrce, a také nás, obyvatele České republiky.

Zvolili jej ti, kdo nejsou spokojeni se stavem své země. Jestli omylem nebo z dobrých důvodů, to už je v tuto chvíli úplně jedno. Jeho země je dominantní téměř ve všech ohledech, takže volba DT vyjadřuje i názor jeho voličů na stav světa. Vzhledem k váze USA a k váze jejich prezidenta ovlivňuje americká volba i formulování postojů mimo USA.

Bohatství hmotných statků a jejich dostupnost dosáhly takového stupně, že vznikla iluze (podporovaná samotnými producenty), že skoro každý si může koupit skoro cokoli. Háček není ve slově „skoro“, ani ve slovech „každý“ a „cokoli“. Problémem je „může“, protože z možnosti se v mysli příliš mnoha lidí stalo „má právo“.

Doprovodným jevem je lidové přesvědčení, že „oni“ někdy nedávno „nám“ ukradli demokracii. Jistě, i demokratická politika je podřízena ekonomice v její nejhrubší inkarnaci (tvorba za účelem zisku bez ohledu na cokoli). To ale není důvod demokracii oplakávat nebo na ni rezignovat. Příčinou neblahého stavu „západní“ mysli je seskupení postojů „mám právo“, „chci“ a „se vším ostatním mi dejte pokoj“ v jedné a téže osobě tisícmilionkrát replikované. Nikoli tedy neexistence demokracie, ale neexistence demokratů. TGM se obrací v hrobě.

Hmotný dostatek, pocit bezpečí (přinejmenším v naší zemi) a přesvědčení, že názor jednotlivce je irelevantní, vedou ke lhostejnosti obecenstva k osobnostem vůdců, k jejich metodám, kontaktům a minulosti. Občan má jen dvě podmínky – musí mu zajistit pokračování blahobytu a neobtěžovat.

Život býval těžký a naplnit osobní ambice znamenalo mít k dispozici sadu pevných názorů a vyjasněnou hierarchii hodnot. Dnešní kabaretní doba plná her a komiksových skečů vede i k tomu, že přestávají být relevantní velké myšlenky a systémy od náboženství po politické ideologie. Snad jen mystika, hvězdářství a magie mají naději přežít. Proto je všude tolik šarlatánů.

Jedna z mála věcí, na kterých se shodnou ti, kterým leží osud světa a lidstva aspoň trochu na srdci, je teze, že svět není v pořádku. Další takovou věcí je přesvědčení o nutnosti a prospěšnosti stálého pokroku (mimochodem teze v této zkrácené podobě poněkud pochybná). Co vlastně není v pořádku a jak svět opravit, na to je tolik názorů, kolik je lidí a jejich seskupení.

Názor A praví, že dosavadní politika a ekonomický vývoj jdou v zásadě správným směrem, ale ve špatném rytmu. Vzniklé bohatství je špatně re/distribuováno a mohou za to ti, kdo si z něj přivlastňují 90 procent a usurpují pro sebe politickou moc. Mezi škůdce patří i ti, kdo si nepřivlastňují a neusurpují, ale málo proti tomu bojují nebo to dokonce podporují. Zvyšování daní „bohatým“, redistribuce, pozitivní diskriminace, to jsou hlavní nástroje k prosazení řešení hájeného stoupenci bezbřehé svobody vyjadřování správného názoru (o správnosti rozhodují nositelé A), k němuž patří například multikulturní ideologie a genderová vyváženost. Spolu s totalitním potlačováním disentního názoru.

Názor B kolem sebe vidí jen rozpad a mizení hodnot minulosti, spojených s budováním nového na troskách starého skrze překonávání obtíží. Jeho stoupenci by rádi svůj svět dostali zpátky. Není to možné, protože dnešní svět překročil kritický bod a jeho chod nelze obrátit. Tato skupina chce do života vrátit obtíže, snahu, nutnost úsilí a oběti. Vyžaduje přítomnost sporu a následné dohody, která musí projít ověřením v praxi, vyčerpáním svého potenciálu a nahrazením novou dohodou. K tomu není třeba se obracet zpět, stačí jít rovně a neohýbat hřbet před křiklouny.

Na světě je názorových skupin víc, jednu reprezentuje totalitní Čína s kastovním systémem a kapitalistickými móresy, kterými chce dosíci společnosti nadbytku. Jinou představují ti, kdo věří, že Západ podřezal kořeny harmonické civilizaci islámu a s použitím jeho jednostranné a kruté interpretace hledají cestu zpátky do ztraceného ráje.

Do takového prostředí byl svými voliči vložen DT, který se domnívá, že má recept na všechno a že svůj všehoj bude ordinovat podle svého uvážení, a přitom asi bez rozmýšlení. V poněkud vybydleném globálním světě nadbytku začal přestavovat nábytek a hrozit „nedozírnými důsledky“. Odpovědí mu byl hlasitý nářek z jedné strany, nadávky z druhé a posměšné strouhání mrkvičky domnělých vítězů domnělým poraženým.

Trump není spasitel, není vzor k následování a není žádný globální ničitel. Jistě, může se stát globální pohromou ve smyslu vyvolání pohybu všeho, na co sáhne. Na druhou stranu, má někdo pocit, že dnešní pořádek je skutečně pořádek? Není to spíš halda harampádí, kterým jsme si zanesli vlastní dům za posledních sedmdesát let? Krok za krokem jsme ji vršili v přesvědčení, že si nosíme domů samé krásné a užitečné věci. Když se na ně díváme s odstupem, už tak dobře nevypadají. Jenže místo abychom se jich zbavili, odvezeme je na chalupu, uložíme do sklepa nebo darujeme domněle potřebnějším (tomu se říkávalo danajský dar).

Lupa jménem DT nám umožňuje vidět, že v dobách strachu a nedostatku jsme přijímali chytřejší rozhodnutí, než jaká nám dnes oktrojují dobře živení a v těžkých časech nekompetentní vůdcové. Náš dům totiž nestojí na ostrově, ale v hodně rušné ulici, a vchod je otevřený pro každého, kdo jde zrovna kolem.

Pro nás v Evropě by zjevení se Trumpa nemělo být důvodem k hysterické opozici, ale k zamyšlení a případné opravě poněkud oprýskané budovy. Buďto odstraníme závady a také přestavíme nábytek, nebo přijde někdo jiný a v našem domě nám vykáže prostor k obývání. Jeho chod si zorganizuje po svém.