Dva měsíce trvalo, než se Turecko mohlo s vlajícími prapory vrátit do společnosti více či méně normálních států. Jestli je to dlouho nebo krátce, to ať si každý přebere sám. Z hlediska geopolitických zájmů velmocí a z hlediska zájmů turecké vlády je to samozřejmě dobře. Desetitisíce tureckých občanů tento názor nejspíš nesdílí, ale dělat s tím nemohou nic.
Protože nemohu na osudu tureckých občanů nic změnit, protože situaci v regionu mohu sledovat jen jako divák, a protože dramata, která se tam odehrávají, mají dopad i na moji zemi, jsem toho názoru, že je lepší mít Turky u stolu než na sebe vrčet přes Bospor. Říká se tomu pragmatický pohled na realitu, německý kancléř H. Kohl to nazýval „mizerný kompromis“.
Turecku se podařilo rychlou vojenskou akcí (operace Eufratský štít; váhalo s něčím takovým několik let) uzavřít turecko-syrskou hranici od Kilisu (severně od Aleppa) po Karkemiš (starověký Karchemiš, kde se v 7. st. př.n.l. střetli Egypťané s Babyloňany), na syrské straně zvaný Džarábulus. Zdánlivě vedlejším, ale pro Turecko velice důležitým výsledkem, je faktické vytlačení syrských kurdských jednotek za Eufrat.
Pro Turecko jsou Kurdové větším rizikem než Islámský stát (IS). Jak poznamenal turecký komentátor S. Idiz (dlouholetý kritik Erdoğana), „IS je přechodný fenomén, Kurdové ne“. Erdoğan prohlásil, že „Daesh (IS), PKK a PYD jsou stejné co do metod, cílů útoků a názorů na cenu lidského života“.
Turecká armáda spolu s FSA (Free Syrian Army; komentátor z Huffington Post tvrdí, že to byli bojovníci IS převlečení do uniforem FSA, protože Turkům se vše podařilo podezřele snadno) osvobozovaly Džarábulus, jenže cílem akce nebylo jen vytlačení IS a zabránění jeho přístupu na turecké území, ale také znemožnění vzniku kurdského koridoru mezi Sýrií a Tureckem. Syrští Kurdové (YPG, ozbrojené křídlo Lidové demokratické unie, PYD) odmítli tureckou výzvu, aby odešli na druhý břeh Eufratu, ale tím se dostali do konfrontace s tureckou armádou. Paralelně probíhaly v Turecku vojenské akce proti PKK s desítkami obětí na obou stranách.
V čem je háček? YPG má podporu USA, stejně jako ji má FSA. Tu podporuje i Turecko a arabské státy Perského zálivu. Do střetu se tedy dostaly nejen místní skupiny, ale de facto i dva členové NATO – Turecko a USA. Americký ministr obrany vyzval Turky, ať raději bojují proti IS, místo aby pronásledovali kurdské milice. Turecký ministr pro evropské záležitosti na to reagoval prohlášením, že nikdo nebude Turecku radit, proti kterým teroristům má bojovat.
Protože USA mají jako prioritu boj proti IS (i prezident Obama slíbil, že jej zničí), soustřeďují se na oblast kolem Rakka. Sami, protože tam nechtějí ani arabské státy, ani Írán a už vůbec ne Rusy. To je také důvod, proč podporují YPG a jeden z důvodů podpory iráckým Kurdům. Turci v klidu svou akci dokončili, a protože to udělali rychle, byla roztržka zažehnána dřív, než vůbec začala.
Turecko-kurdský problém je v očích USA dominantně problémem politickým a v podstatě do něj zasahují jen verbálně. Konfrontace mezi tureckou armádou a YPG byla velmi nepříjemnou komplikací, takže se USA snaží syrské Kurdy přesvědčit, aby skutečně za Eufrat odešli.
Turecký prezident cestou z Číny, kde se účastnil setkání G20, sdělil novinářům, že „Obama chce, abychom něco podnikli společně v Rakka. Řekl jsem mu, že to pro nás není problém.“ Pro Turecko už „není cesta zpátky“, pravil prezident, „ukázali jsme, že jsme v regionu přítomni“. Podle některých tureckých komentátorů (M. Yetkin) to je důkaz, že se váha Turecka po pokusu o převrat významně zvýšila.
Schůzka G20 v Číně, bilaterální schůzky, které měl turecký prezident s V. Putinem, B. Obamou a Si Ťing-pchingem, a bratislavský Gymnich uzavřely několik týdnů trvající proces oprávněného kritizování Turecka a hledání cest zpátky.
Všechny schůzky měly několik společných jmenovatelů, ale každá měla trochu jiný účel. Jediný, kdo měl celou tu dobu před očima jen jeden cíl, byl turecký prezident. Výsledný součet pak znamenal, že všichni ostatní od něj sice něco dostali, ale hlavní výhru bral on. Protože ale se jedná o výhru platnou jen v Turecku, byl bych ještě stále opatrný s tvrzením, že se Turecko vrátilo na globální politickou scénu.
Pokud jde o bratislavský Gymnich, znamenal zklidnění relace EU s Tureckem a návrat k tzv. pozitivní agendě (viz SF 5.9., Turecká káva v Bratislavě). Turecko nic neztratilo, EU nic moc nezískala, ale aspoň bude zase chvíli klid.
Jednání R.T. Erdoğana s hostitelem G20, čínským prezidentem, bylo pečlivě připravené, protože s čínskými partnery improvizace prostě nepřipadá v úvahu (dokonce ani se schůdky k letadlu). Na pořadu byly především ekonomické otázky (například účast čínských firem na výstavbě jaderné elektrárny), ale také problém mezinárodního terorismu. V té souvislosti se oba státníci dohodli, že „nebudou vzájemně poskytovat prostor pro akce nepřátelské jedné nebo druhé zemi“. Turecko „nedovolí, aby jeho území bylo užíváno k akcím, jež ohrožují čínskou bezpečnost“. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že Turecko už nebude tak silně jako dosud podporovat ujgurské muslimy.
Turecká strana zmínila stížnosti ujgurských „bratří“, že jim během letošního ramadánu čínská vláda omezovala náboženskou svobodu. Čína popírá, že by se něco takového dělo a řeči o „náboženské perzekuci“ odmítá.
Ujgurští uprchlíci se do Turecka dostávají přes jihovýchodní Asii, ale například Thajsko je často deportuje zpět do Číny. Pro Čínu představují Ujguři stejný typ rizika, jako Kurdové pro Turecko – ohrožují integritu země. To je pro Turecko i pro Čínu naprosto zásadní téma, o kterém se nepřipouští žádná diskuse a žádná pochybnost.
Na schůzce s V. Putinem se mluvilo o mnohém, ale veřejnosti bylo sděleno, že šlo především o normalizaci vztahů a o ekonomické záležitosti. Kromě už obnovených charterových letů a záchrany zbytku turistické sezóny v Turecku šlo zejména o možnost přímých dodávek ruské ropy, o ropovod Turkish (dříve South) Stream a o intenzifikaci prací na výstavbě jaderné elektrárny u Mersinu. Pokud jde o Sýrii, ruské straně byl představen turecký návrh na vytvoření humanitárního koridoru do Aleppa. Nepochybně se přitom muselo mluvit i o ruském angažmá v Sýrii a o koordinaci ruských a tureckých aktivit podél turecko-syrské hranice.
Turecko je zpátky, v Londýně se zase jedná o budoucnosti Sýrie a v Sýrii, Iráku a Turecku se dál bojuje. Business as usual.
Zdroje: Expresso, Huffington Post, Hürriyet Daily News, Washington Post
