Ano, Visegrád (V4) je k ničemu. Banální tvrzení, které se mnou asi bude sdílet víc lidí. Takový je běžný obraz spolku čtyř zemí (Česká republika, Maďarsko, Polsko, Slovensko) v naší veřejnosti. Asi nejen v naší, protože třeba na webech velkých zpravodajských agentur toho o schůzce prezidentů V4 (14.-15.10.) moc nenajdete.
K mému překvapení není nic ani na stránkách českého ministerstva zahraničí (přednost dostal rozhovor „zástupkyně náměstkyně“ pro německé vysílání pražského rozhlasu), a jen velice suchá informace je na stránkách Hradu. Z uveřejněného programu vyplývá, že dvoudenní jednání čtyř prezidentů trvalo ve skutečnosti dvakrát asi dvě hodiny.
Česká média žila druhým kolem senátních voleb a souhlasím, že bavit se na účet zbohatlíka A(no)B a pajdající ČSSD je větší legrace, než si číst o V4.
Schůzka prezidentů zemí, které momentálně v rámci EU nepatří k těm nejoblíbenějším, by ale banalitou být neměla. Bohužel byla. Pánové si popovídali, noviny něco z toho sdělily veřejnosti a to je vše. Nenásleduje nic.
On to byl ve skutečnosti takový palaver středoevropských sačemů, jak se hezky česky říká „potlach“. Proto se mluvilo o tom, co by mělo nebo mohlo být, nikoli o něčem, co bude.
Například „by se mělo“ zařídit, aby mladí a schopní neodcházeli ze zemí V4 třeba do USA nebo brexitem potrefené Velké Británie. Jak to ale zařídit, to už moudří náčelníci neřekli. Třeba začnou u sebe a vynasnaží se, aby se jejich „mladé pušky“ ve svých zemích cítily dobře, aby měly naději, že své schopnosti doma uplatní, a uvěří, že zůstat doma má smysl. Možná nějak zařídí, aby školy dostávaly víc peněz na vzdělávání, na technické vybavení, na nákup odborné literatury, zařídí peníze na granty, stáže, postarají se o slušné nástupní platy? Nebo budou jejich odchodu bránit zavedením třeba výkupného za vzdělání?
Pochopitelně se mluvilo i o migraci. Slovenský prezident, zřejmě nejméně otužilý ze všech, si dělá starosti o pověst zemí V4 v Evropské unii. Myslím, že zbytečně. Když pominu temné pohrůžky zoufalců typu pana Asselborna nebo hysterickou kritiku ze strany J.-C. Junckera a M. Schulze, tak V4 ponechává všechny v klidu. I jmenovaní karatelé se většinou vyžívají v nespokojeném mručení na adresu Maďarska a Polska, nikoli celé čtyřky. Jak by k tomu také přišli hodní studenti Sobotka a Fico, že?
Podle našeho nejvyššího sačema „názor V4 (na migraci) přejímají další země“. Moc rád bych se dozvěděl, které to jsou. Ony totiž ty „další země“ jen pochopily, že dodržovat schengenská pravidla je pro ně výhodnější, než se opičit po německé a švédské vstřícnosti. Že to představitelé zemí V4 říkali od samého začátku, to na věci nemění vůbec nic. Nebyli jediní.
Jediný, kdo se k V4 postavil velice vstřícně, byli rakouští Svobodní (Svobodomyslní, jak jim říká K. Schwarzenberg). Jejich návrh, aby se Rakousko k V4 připojilo, ovšem v parlamentě neprošel. Pochopitelně – šlo jim o posílení kandidáta na prezidentský úřad, oponentům zase o jeho oslabení. Šlo tedy o Rakousko, nikoli o V4.
Zpravodajství v našich médiích vyvolávalo pocit, že otázka migrace byla nejen hlavním tématem setkání prezidentů, ale je také tím, co země V4 spojuje. Vznikl tak dojem, že státy V4 skutečně tvoří jakýsi organický celek, který má některé zájmy společné. Obávám se, že máloco je tak daleko od skutečnosti.
Všechny členské země jsou členy EU a NATO a tyto dvě organizace ošetřují jejich základní strategické zájmy. V otázkách nižšího řádu si jednotlivé členské země Visegrádu hlídají své zájmy a je proto velmi složité hledat konsensus ve formátu V4. Bilaterálně je to mnohem praktičtější.
Vše, co leží mimo rámec působnosti EU a NATO, především vztahy s mimoevropskými zeměmi a působení v mezinárodních organizacích, je výsostnou doménou každé země samostatně. Jde o zájmy ekonomické i politické, a tak je skutečně těžké hledat kompatibilitu zájmů třeba našich a polských. Stačí se podívat na mapu, na velikost obou zemí a přečíst si něco o jejich ambicích. Velká země se cítí být silnější, než skutečně je, a ta menší má větší ambice, než dokáže uspokojit. To jde opravdu špatně dohromady.
Jiným příkladem může být volba nového předsedy Valného shromáždění OSN. Bohužel nevím, jak hlasovala ČR a jaké byly dohody s ostatními státy V4 (pokud vůbec!), ale slovenský kandidát Lajčák asi moc podpory nedostal.
Seskupení V4 dnes definují především vlastní obavy členů a občasná kritika ze strany bruselských byrokratů a politiků. Navzdory řečem o významu V4 se jedná o formát uměle vytvořený, který byl bez skutečných společných zájmů, a proto byl právem pozapomenut. Byl však resuscitován a od té doby je V4 občas posazena na invalidní vozík a vyvezena na sluníčko, abychom viděli, že ještě dýchá a mluví.
Úporně hledat program pro předsednictví ve V4 a vymýšlet agendu pro schůzky prezidentů je ztráta času a energie. Mnohem víc by nám prospělo hledání synergie v EU i mimo ni se zeměmi V4 bilaterálně a případ od případu. Vymýšlení umělých a neorganických seskupení skutečně vede nanejvýš k existenci pofidérních spolků typu Středoevropské iniciativy. To snad už nemáme zapotřebí.
