Už zase na něj ušili boudu. Kdo? No přece ti hnusní politikové, mezi něž se on nepočítá. Prý od 1. ledna 2017 nebude smět „vlastnit podnik“, protože do zákona (bezzubého a upleteného na Andreje Babiše) kdosi načetl jakési doplňky („Ušili na mě boudu,“ řekl Babiš pro Seznam Zprávy). Tyto skryté miny by patrně firmám pana Babiše zabránily přijímat dotace.
Začnu tím, že pan Babiš není jediný, koho se zákon může dotknout. Je ale nejhlasitěji naříkající a může tedy posloužit jako exemplární příklad.
Především vůbec není jisté, že zákon vstoupí v platnost. Musí projít Senátem a poté kontrolou u prezidenta. Divil bych se, kdyby v něm jeden nebo druhý nenašel důvod k navrácení do Sněmovny. Není ale jisté, že jí zákon znovu projde, nemluvě o datu jeho případného vstupu v platnost.
Nicméně pan Babiš hubuje, že se mu děje křivda. Jak to tedy je?
V první řadě platí, že působení v politice má být službou občanům a státu. Ne jednotlivcům, například ministrům, premiérům nebo poslancům, ale těm občanům, kteří nepůsobí v politice jako volení členové kteréhokoli tělesa. I pan Babiš se stal politikem, byť se tomuto označení brání, z vůle občanů. S velkým halasem všem sděloval a sděluje, jak chce věci měnit k lepšímu, jak chce řídit stát a jak chce veřejnosti sloužit.
To je od člověka, který na to má schopnosti, správné rozhodnutí, a měl by za to být chválen. Občané by měli mít možnost těžit ze schopností takových lidí. Proto si je také zvolili. Pro zvoleného to ale znamená nemalé oběti – zpravidla nemůže pokračovat v kariéře, kterou zahájil už dávno a která jej, mimo jiné, kvalifikovala pro veřejné působení.
Dělat politiku opravdu dobře a zodpovědně je na všech úrovních práce na víc než plný úvazek. Politika je samozřejmě také řemeslo. Nikde se to nestuduje, a tak se naši politikové učí své řemeslo doslova za pochodu. Některý cestou padne, ale mnozí se to naučí velice dobře a občané z toho mají prospěch.
Nejenom pan Babiš, ale i mnozí jiní politikové jsou toho názoru, že politika a podnikání se vzájemně v zásadě nevylučují a že za jistých okolností lze zvládat obojí. Časovou náročnost podnikání nedokážu posoudit, jelikož nepodnikám. Docela dobře ale dokážu posoudit rizika konfliktu zájmů.
Na rozdíl od politiky je podnikání činnost za účelem zisku (odhlížím od příkladů těch politiků, kteří hledají zisk i v politice a skrze ni – ti zaměňují politiku za podnikání). Znamená to, že podnikání není veřejnou službou, i kdyby předmětem podnikání bylo poskytování služeb veřejnosti (například školství, zdravotnictví nebo svoz odpadků).
Zájem jednotlivce se snadno může dostat do konfliktu se zájmem veřejnosti. U podnikajícího politika k tomu dojde, když využije svého postavení (čili je zneužije) k tomu, aby si zajistil státní či veřejnou zakázku, dotaci nebo jinou výhodu, třeba v podobě změny nebo schválení předpisu či zákona. Proto je dobře omezit možnost přijímání státních zakázek, dotací a jiných pobídek. Mělo by přitom být úplně jedno, jestli politik vlastní 39 nebo 100 %. Každý by měl sám vědět, co je a co není slušné, co je ještě bravura a co už jen obyčejné chucpe. Volič by to měl umět vyhodnotit a zařídit se podle toho při volbách.
Podstatně jiná je situace, pokud jde o případné využívání politikem vlastněných médií v politické soutěži. Zatímco u výrobních a podobných podniků lze zákonem omezit možnosti politika při pokusech o zvýhodňování jím vlastněných firem, u médií to dost dobře možné není.
O dotace a státní zakázky se neucházejí a zabránit někomu, aby v médiích, která mu patří, uplatňoval své zájmy, není prostě možné. Každý majitel (stát nebo soukromník) kteréhokoli média tak činí s větší nebo menší vehemencí, přímo i nepřímo. Podle mého názoru v tomto směru záleží především na osobnostních vlastnostech majitele, ale to je otázka etická, nikoli právní.
Totéž platí pro zaměstnance médií a pro jejich přispěvatele. Řešení mají v rukou jen konzumenti a případní inzerenti. Buď takové médium najde své autory, čtenáře, diváky a sponzory, nebo je nenajde. Nic víc se s tím udělat nedá a pokusy o jakousi kontrolu nad nimi skrze zákonem definované ovlivňování vlastnických vztahů a obsahu jsou předem odsouzeny k nezdaru (výjimkou jsou veřejnoprávní média, ale i tam jde spíš o zdání než o realitu). Nanejvýš dodají na váze argumentům majitele, že jeho podnikání je nespravedlivě omezováno.
Panu předsedovi hnutí ANO, poslanci, ministrovi a místopředsedovi vlády nikdo nebrání cokoli vlastnit, dokonce ani ten bezzubý zákon tomu ve skutečnosti nestojí v cestě. Nikdo a nic mu nebrání podnikat. Může se ale stát, že on a jemu podobní budou postaveni před otázku, co je pro ně prioritou – politika, nebo podnikání? Podle toho, do jaké míry je jejich podnikání závislé na státních zakázkách a dotacích, se mohou svobodně rozhodnout, co vlastně chtějí dělat a na čem jim víc záleží. Tu otázku jim ale musí položit občané, nikoli další politikové.
Nikdo nikoho nenutí podnikat a nikdo nikoho nenutí vstoupit do politické arény. Obojí má své náklady finanční i symbolické, obojí má své výhody a obojí vede k omezení v jiných směrech.
Zákon o zabránění konfliktu zájmů byl demokraticky schválen, a pokud vstoupí v platnost, stane se jedním z kvalifikačních předpokladů pro výkon politické funkce. Stejně jako například požadavek trestní bezúhonnosti.
Uvidíme, co panu Babišovi poradí jeho právníci. Někdo by jemu i dalším ve stejné situaci měl konečně vysvětlit, že stát není firma, že politik je služebníkem veřejnosti, že etika je důležitým kritériem a že člověk občas stojí před rozhodnutím, po které pěšině se vydat, protože každá vede někam jinam.