Z cyklu Pozoruhodné postavy dnešní politiky, část druhá

V české politice se vyskytují dvě postavy, které bývají často kritizovány hlava nehlava, spravedlivě i nespravedlivě. Oba jsou matadory našeho veřejného života a přiznávám bez mučení, že bývaly doby, kdy jsem prvního obdivoval a druhého toleroval a hledal pro něj slova omluvy. Dnes už je to bohužel minulost, neboť je prokazatelné, že oba už pro domácí scénu nepředstavují naději. Likvidují totiž to, co sami vybudovali – tradiční stranickou politiku.

Guru, který neumí přiznat chybu

U Václava Klause je to mnohem horší prohřešek, neboť se mu kdysi podařilo – díky příznivým okolnostem, ale to nyní nechme stranou – vybudovat českou pravicovou politiku a pravicovou stranu, která zde nebyla přinejmenším od roku 1938 a možná nikdy. Navíc teoreticky stále stranickou politiku jako takovou hájí. Svůj obdivuhodný výkon si ale začal kazit ve chvíli, kdy se vzdal svého dítěte ODS a od té doby v českém politickém rybníku vzdorně hledá dostatečně konzervativní a obratnou štiku, která by splnila jeho představy. Jeho největší politickou chybou bylo to, že si před pěti lety odmítl přiznat, že by ODS mohl obnovit jiný člověk než on sám nebo ten, koho určí, a jeho bezradnost se od té doby stala příznačnou a dokonce nebezpečnou.

Ve svých nerozlišujících soudech kritizuje jak Babišovo hnutí a podobné lžistrany, tak i občanské demokraty, subjekt, který nabírá dech a snaží se o obnovu klasické a realistické politiky. Naopak jeho tolerance SPD Tomia Okamury jde za hranice slušnosti a, což je u Klause ještě horší, za hranice racionality. Ani celý jeho think-tank mu není schopen sdělit holou pravdu, že starý lev se tentokrát zmýlil a že ve své tvrdohlavosti nebyl schopen přispět v posledních čtyřech letech jediným slovíčkem (ani gestem) k obnově české pravice.

Jeho nejschopnější spolupracovník Jiří Weigel je posílán pouze na mise, které se neodchýlí od kritiky nešvarů západní civilizace. Pravda, zesláblý lev a jeho malé stádečko dokáží ještě přesvědčivě kritizovat eurounijní nesmysly a obdivně pokukovat po maďarských a polských vzorech, to je ale z hlediska vnitřní české politiky málo. Zdá se, že jejich beznaděj je o to větší, čím více stoupá na váze reálná síla ODS – zvláště po posledních volbách. Je to vlastně smutný úkaz: paradox inteligentního a schopného muže, který nedokázal překročit svůj stín.

Smrtící harpuna M. Z.

Jeho věrný životní průvodce a protivník-kolega Miloš Zeman je samozřejmě tragičtější případ. Dokázal také mnoho – i když ho od jisté doby podezírám, že obnovil sociální demokracii nejen proto, že je bytostný socialista, ale též z toho důvodu, že liberální politický proud už budoval jistý V. K. Na rozdíl od Klause má však řadu osobních nectností, o kterých si zjevně myslí, že je promění ve ctnosti. K nejošklivějším z nich patří zcela jistě mstivost, která v kombinaci s dobrou pamětí vytváří smrtící koktejl. A to nikoli pouze v osobních kauzách, kterých je jako máku, ale také a zejména ve stranické politice.

Dalo by se jednoznačně tvrdit, že výrazně přispěl k oslabení a zesměšnění sociální demokracie, strany, kterou pozvedl z živoření – aby ji zase k živoření přivedl. Neuvážené zásahy do vedení strany, pohrdání některými osobnostmi (vrcholem bylo veřejně ponížení Bohuslava Sobotky, které snad nemá v evropské politice v posledních třiceti letech obdoby!), knížecí rady zesláblé straně, ať přijme jakékoli místo ve vládě Andreje Babiše, a tak dále – to je jen výčet několika známých zásahů zemanovskou harpunou, které sociální demokracii pomohly dostat na dno.

(O politickém uskupení s názvem Strana práv občanů – Zemanovci není třeba psát v politickém komentáři, protože analýzu této politické skupiny by měli provést zejména religionisté, zabývající se sektami a kultem osobnosti.)

Kdysi budovatelé, dnes terminátoři

Je jistě podnětné uvažovat nad tím, co oba terminátory české stranické politiky přivedlo k těmto koncům, tj. k vývoji od budovatelů k destruktorům. Asi nepostačí obecné klišé o moci, která korumpuje. U obou postav hrají roli osobní vlastnosti, u Zemana prokazatelně i sebedestruktivní. Je pozoruhodné, že racionalitu, jíž se oba zaklínají, odvrhli jako nepotřebnou veteš, když začalo jít do tuhého, tj. když mohli a měli dát přednost umírněnosti a moudrosti, ctnostem stáří.

Klaus dal přednost zarputilosti, ignorování reálného vývoje a hledání neexistujícího ideálu, Zeman stařeckým bonmotům a přisprostlým vtipům rovnajícím se urážkám. Oba se také na stará kolena sblížili, nikoli ovšem proto, aby přispěli k obecnému dobru, ale aby se spíše podpořili v názoru o špatnosti okolního světa, zejména mediálního.

Oba bojovníci jsou ovšem v nelehké osobní situaci. Někdo, kdo je má rád, by jim měl sdělit, že uškodit už mohou jen sami sobě. ODS už Klause dávno nepotřebuje a sociální demokracii již nelze více ranit, neboť – řečeno s Karlem Krylem – ryje držkou zemi.