Bývalý prezident Václav Klaus FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Exprezident Václav Klaus už se vzpamatoval z šoku, do kterého ho uvedla ruská invaze na Ukrajinu. Ve stylu Alexandra Dubčeka zalitoval, že tohle provedli právě jemu, který se tak snažil tady vybudovat vztahy s Ruskem. Pak už ale ohledně Ruska moc kritiky nepadlo a jako viníky války chce vidět stále více někoho jiného, více západně položeného.
Teď na stránkách Institutu Václava Klause publikovali exprezidentovo zamyšlení. „Určitě vyjádřím postoj nemalého množství lidí, když řeknu, že ve veřejném prostoru je naprosto neomluvitelně málo zastoupen smutek, autentické rozhořčení, nechápání, jak se něco takového mohlo dopustit, zoufalství z beznaděje, že člověk nemá šanci něco udělat, pocit bezmoci, že rozhodující světoví politici sice mluví, ale nekonají,“ říká Klaus.
Tak předně jaképak „se mohlo dopustit“? Jaké „se“? Když někdo upozorňoval na stav lidských práv v Rusku a ruské mocenské choutky, byl okřikován jako rusofob. Volal snad Klaus po anexi Krymu po posilování sankcí vůči Rusku? Nějak si nevzpomínáme. Vrátil aspoň Puškinovu cenu, co dostal od Putina? Nikoli.
Především ale Klaus nejspíš moc nechodí mezi lidi, nebo nesleduje sociální sítě. Tam všude by narazil na rozhořčení, nechápání a smutek – ovšem ohledně toho, že Západ dodává Ukrajině potřebné zbraně pozdě a některé zatím vůbec. Trvalo vždycky měsíce, než se podnikl další krok. Lepší než nic, ale mohlo se to všechno skoncovat dřív.
U Klause nám ale také chybí nějaký pocit, totiž autentické rozhořčení nad tím, co jediný viník tohoto konfliktu – Putinova junta – provedl a provádí. Kremlu je třeba adresovat výzvy k ukončení války. Tam ji vymysleli, začali a odtud v ní pokračují.
Pak Klaus ještě píše o pocitech: „Tyto pocity jistě mají ti skutečně trpící, ti zmrzačení, ti umírající. Mají je i jejich nejbližší, ale ani ti nemají možnost situaci ovlivnit. Svět, nebo aspoň ten nás zajímající západní svět, s nímž se identifikujeme, čeká. Vydává sice silné výroky (ale většinou jen pro domácí publikum neboli pro příští volby), ale nic k zastavení války nedělá.“
To je už skutečně drzost. Viníkem pokračování války je tedy prý Západ, který jen mluví a nic nedělá k zastavení války. Jak by „zastavení války“ mělo vypadat, to se moc nedozvíme. Zřejmě jako nějaké vratké příměří, aby si Rusko nechalo tři čtvrtiny zabraného ukrajinského pobřeží a mohlo nebohé ukrajinské občany na okupovaných územích dál terorizovat. A čekalo by se, až Putin dozbrojí a vycvičí další vojáky, aby to začalo znova.
Pak exprezident předjímá kritiku a vytáhne těžkou zbraň, cituje historickou osobnost, která se nemůže bránit.
„Ve válkách není jen totální výhra a prohra. Je i vyjednávání a hledání kompromisu. A není-li k tomuto vyjednávání dostatek síly a odvahy, je – a být musí – alespoň úsilí o zastavení bojů, o příměří. Proč slovo příměří dosud zcela absentuje? Proč je vydáváno (a tím karikováno) za appeasement, za něco apriorně špatného? Proč je Churchillův silný výrok vůči Hitlerovi tak lehkovážně aplikován i v dnešním světě? Často cituji Stefana Zweiga. Hodí se to i teď: ‚Ti, kteří nejzuřivěji uhání do války, jsou dezertéry před vlastní zodpovědností, ne hrdinové z pocitu povinnosti‘ (z jeho Netrpělivosti srdce).“
Chudák Zweig, tohle si nezaslouží. Když se nacisté chopili moci, jeho nakladatel Anton Kippenberg ho kolem dokola ujišťoval, že „nové Německo“ proti němu nemůže nic mít, protože „nikdy nepronesl ani slovo“ proti Německu a „nezapojil se do politiky“. Nacisté ale věděli svoje, Zweigovy knihy spálili a spisovatel musel odejít do exilu, kde – když se jeho svět zhroutil – v roce 1941 spáchal sebevraždu. Během 30. let bylo několik momentů, kdy bylo možné Hitlera zastavit a nedošlo k tomu. Kdyby se někdo odvážil vykázat Hitlera do patřičných mezí, mohl Zweig ještě pár let žít a tvořit. Nezastavili ho ale, a Putina taky ne. Výmluvy byly vždycky ty samé. Musíme to chápat v širších souvislostech, oni ti Češi, Židi, Poláci a další taky nejsou bez viny, podívejte se, co jinak vybudoval, a navíc slibuje, že víc už nebude chtít. Byl by přece blázen, kdyby… a tak dále.
V roce 1934 vyšla Zweigova kniha „Triumf a tragika Erasma Rotterdamského“. Nabízí se zcela samozřejmě, že spor subtilního myslitele a humanisty Erasma a reformátora Martina Luthera je jakási Zweigova autobiografie a polemika s nacismem. Erasmus sice s hlučným a energií kypícím Lutherem prohrává, ale jeho ideál žije. Zweigovy myšlenky také žijí, ale lidé si o nich mohli brzo zase číst jen díky tomu, že se zmiňovaný Churchill Hitlerovi postavil. Ta situace není dnes moc odlišná. Na okupovaných územích Ukrajiny se dnes vyřazují z knihoven „nevhodné“ ukrajinské knihy, aby si je ti, co ruské „osvobození“ přežili a nebyli deportováni, nemohli číst.
Institut Václava Klause pomáhá ruské propagandě. Čeho jsme tady svědky? Ztráty soudnosti? Ztráty sebeúcty? Obojího?
